Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Jo, tak to většinou je. Máma ze mě taky byla zoufalá, když všichni ve třídě už psali perem, a já jediná tam ještě ryla tužkou, a to ani nejsem dys. Asi to bylo tím, že v době, kdy já jsem nastupovala do první třídy - 2005 - se o nějaké poruše grafomotoriky, natož dys poruchách, moc nemluvilo, ač v pedagogicko-psychologických poradnách už to byl známý pojem. A tak paní učitelka, už starší ročník, zrovna ohledy nebrala. Jak já se natrápila s psacím s Kdybych doma poctivě trénovala, asi bych se to naučila, ale protože jsem k tomu všemu měla (a asi pořád mám) ADHD, tak mě u toho nikdo neudržel ani párem volů. Někdy lituji svých rodičů. Ale s věkem se všechno spraví. Čím je dítě starší, tím víc se sebou umí pracovat, vidím to dnes a denně. Ty patologické problémy asi budou přetrvávat, já třeba už odmala blbě držím tužku, a ke všemu křečovitě, a bylo mi řečeno, že nikdy nebudu psát hezky. Já jsem se ale nějaký ten rok nazpět sekla, a psát se doslova naučila. I s blbým úchopem, a nepomohly mi ani násadky. A dneska patřím mezi ty, od kterých si ostatní spolužáci fotí zápisy. Většina těch věcí je prostě o vůli, a většina jich s věkem zmizí.