Víla Strašilka

Varování: Tento článek obsahuje obrázky, které by slabším povahám nemusely dělat dobře.

Možná si ještě pamatujete, že jsem tu psala něco o nějakém posledním zvonění. To budeme mít v pátek, ač vysvědčení se rozdává v pondělí. Důvodem je, že v pondělí se kvůli následujícím maturitním zkouškám, které proběhnou od středy do pátku, předpokládá jen minimální účast ve škole. My přijít musíme, ale ostatní se na to s největší pravděpodobností vykašlou. Což by bylo na nic. Pro nás. :-)

V minulém článku jsem psala, že půjdeme za víly a jednorožce. To jsme si všichni opravdu mysleli. Jenže rohy, které se objednávaly z Aliexpressu, nepřišly všechny. Dostali jsme jich celých 17, což nestačí. Museli jsme tedy přistoupit na to, že rohy dostanou přednostně kluci. A já mám do kluka docela dost daleko. Takže jsem skončila jako víla.

Čím víc se poslední zvonění blížilo, tím víc jsem byla nervózní. Nejen z toho, jak to všechno proběhne, ale i z toho, že mi pořád nějak nepřicházela ta sukně, o které jsem tu psala.

Přesně tahle.

Stav v aplikaci na Aliexpressu se hrozně dlouho neměnil, byla jsem z toho nervózní. Objednávala jsem zhruba v polovině března. No byl to trochu risk, uznávám, ale většina balíků mi přišla vždy do měsíce, tak jsem si říkala, že pokusím štěstí.

No a hele, co mi přišlo v pátek!

Lepší fotku, kde by sukně byla vidět celá, tak trochu (kvůli absenci normálních zrcadel v naší domácnosti) nemám šanci vyfotit, ale aspoň vidíte, že nakonec přišla a vypadá celkem slušně. :-D A musím říct, že i materiál je docela kvalitní, což se fakt divím. Má celkem šest vrstev tylu a jednu spodní vrstvu klasické látky.

Jediné, co mě na té sukni mrzí, je ta mašle. Zkuste se teď se mnou zaměřit na fotku, kterou jsem vyfotila - vidíte, jak se ta mašlička krabatí? Tu fotku jsem sem takhle dala schválně. Takhle to vypadá po asi pěti krocích. Když se ohnu a zas narovnám, mašle sklouzne úplně mimo sukni. Zkoušela jsem to v pár místech zachytit nití, ale vypadá to divně a sukně se pak hodně špatně svléká. :-D Jenže ta mašle je fakt krásná! A tak jsem vymyslela náhradní řešení.

:-D

Dobře, dobře. Neupínám na vás svůj blbý pohled jenom tak pro nic za nic. Chtěla jsem ukázat, co budu mít na hlavě. :-D A teď tím nemyslím tu mašli, ale ty nekřesťansky drahý kytky z Claire's. Jsou sice krásný, ale těch 250 korun bych teda radši investovala jinak. :-D Navíc si nejsem úplně jistá, jestli mi sednou.

Už jen v Claire's jsem si připadala nepatřičně ve svém věku, v těch kytkách si připadám jako takový ty holky, co je jim 14 a mají swag. "Swag".

Na té fotce to asi (určitě) nevidíte, ale jsem tam namalovaná tak, jak jsem snad nikdy v životě nebyla (nepočítaje maturák, kdy jsem na ksichtě měla doslova omítku a podle mě mi to ani nijak závratně neslušelo). Ne jen tak pro svůj plezír, ale proto, že na to poslední zvonění namalovaná být musím. A já se moc malovat neumím. :-D Včera i v pondělí jsem si zkoušela namalovat obličej na ksicht, ale vypadala jsem doslova jako strašidlo. Asi nějak podobně, jako jsem vypadala na maturitním plese. A tohle žádný ples nebude! :-D Zkoušela jsem několik variant - s korektorem, bez korektoru, světlejší mejkap, tmavší mejkap... a všecko to vypadalo hrozně. Jako poslední variantu jsem tak zvolila pouhé předpudrování třpytivým pudrem. A hle. :-D Vypadala jsem jako člověk. Zachovala jsem si svůj přirozený odstín (kdo kdy viděl vílu s paštikou na ksichtě? Jako fakt) a zároveň zakryla největší nedostatky (do hezké pleti mám na míle daleko, ale při pohledu na mě se neleknete), takže jsem si mohla plácnout tvářenku (tu jsem nikdy předtím nepoužila), rtěnku (tu taky příliš nenosím) a namalovat oči, aniž bych zvýraznila to všechno nehezké na svém obličeji. Celou dobu jsem si opakovala, že hlavně všeho s mírou, jinak budu vypadat jako takové ty rádoby věčně mladé babky se třpytivými topy, namalovaným obočím a vlasy obarvenými na fialovo. :-D No a sklidila jsem úspěch! Sice jsem byla náležitě třpytivá, takže na běžné nošení to nebylo zcela ideální, ale na to poslední zvonění to je jako stvořený. Jsem na sebe hrdá!

Zatímco já jsem byla se svým výtvorem spokojená, kamarádka plakala ve skupinovém chatu. Objednala si totiž tylovou sukni - v Česku - která sice přišla, ale... její délka byla 30 centimetrů. :-D Napsala to do skupinové konverzace, a zatímco já vytvářela fotky toho, jak vypadám, další členka konverzace nelenila.

Vyskočilo mi to na telefonu na horní liště. Stála jsem na podpatcích, a když jsem si to přečetla, chytila jsem takový hysterák smcíchu, že jsem upadla a podpatek ulomila. Boty zahrabu až dozadu do botníku a máma se to nikdy nedozví. Nikdy!

Jinak je to teda na draka. Kluci nespolupracují, začínají pyskovat, že jednorožci být nechtějí. To teda brzo. Mluvili jsme o tom někdy od druháku. Konečná myšlenka se zrodila v březnu, mohli se vyjádřit už tehdy, ale neudělali to. Už jsem si za tu dobu asi mohla zvyknout, že tohle je v naší třídě naprosto normální. Totéž se děje u předčítání naší básničky, kterou jsme na poslední zvonění složili. Holky čtou dobře, ale kluci u toho znějí, jako kdyby je čekal funus, a jejich vlastní. Přitom tam máme dost prvků, které vyžadují emoce. Nápad byl prostě dobrej, ale provedení bude zřejmě šílený, a to mě mrzí. Až budu mít po maturitě, s veškerým vysvětlením vám sem tu básničku do zaheslovaného článku dám, protože jsem na ni hrdá (nepsala jsem ji, jen jsem se podílela na nápadech a vymýšlení intonace). Ale jinak...

Nápadů máme hafo, chceme svým způsobem pasovat třeťáky. Podrobnosti si chci nechat až na hlavní článek o mém odchodu ze SŠ (:-D), ale myslím, že to opravdu stojí za to. Pokud se teda dohodneme, dotáhneme to do konce, budeme spolupracovat a nebudem se tam nakonec motat jako nudle v bandě.

Držte palce, ať to zvládnem.

(A taky mi můžete napsat názor na ty kytky co mám na hlavě, jestli ze mě ty děti z přilehlý základky nebudou mít spíš dobrej den.)