Všechno je nějaký divný

 A nebo jsem divná jenom já, těžko říct.

Vychází mi dvojka z češtiny. Z nervů, který mám značně v kýblu, mi padá tlak tak moc, že se máma sama vyděsila, jak je možný, že ještě žiju. Furt je mi zima. Začíná mi bejt všechno tak nějak jedno.

Jsem v poslední době tak nějak mimo. Svojí školu nesnáším čím dál tím víc, protože to ona mě do toho všeho namočila. Odečtu-li všechny věci, které souvisí se školou, jedinou mou starostí je pak fakt, že ještě nemám koupený jediný vánoční dárek. Což by byla pěkná starost, protože valnou většinu už jsem vymyslela (což se u mě takhle brzo moc často nestává), jenže nemám čas cokoli nakupovat. Můj režim vypadá asi nějak takto: vstát, jít do školy, vrátit se ze školy, udělat všechny úkoly, naučit se, jít spát. Víkend vypadá o něco podobněji, až na to, že dopoledne mi nezabírá škola, ale čistě učení a práce na projektech.
A Euroscola.

Víte, já mám prostě tu smůlu, že jsem se narodila v Česku. Teda, většinou to považuju za štěstí, ale teď tak nějak ne. A taky proklínám všechny ty svý životní volby, který vedly k tomu, že jsem na škole, kde jsem. Povím vám takovou pohádku, která se teda opravdu stala, a mám neblahé tušení, že jsem nevděčnice, a že kdyby se to, co vím, dostalo k lidem pověřeným, je z toho sakra průšvih.

No tak ať, že jo.

Řekněme, že bylo prvního září roku loňského, a na naší školu nastoupila nová paní profesorka. Nějaké informace jsem o ní měla, učila mého kamaráda z jednoho slezského města. Její hodiny mě bavily, ale jak jsem milou paní profesorku poznávala blíž a blíž, bylo tu něco, co mi nesedělo.
Doklepali jsme to takto společně na jejích hodinách až do nějakého února. Až jednou, to jsme měli ICT, za námi přišla, že si uděláme test o zájezd do Štrasburku, do Evropského parlamentu. V duchu jsem se tomu musela zasmát. To by byla sranda, kdyby to naše škola vyhrála, co?
Ne, nebylo mi divné, že nám k otázkám rovnou diktuje odpovědi. Myslela jsem si, že je mají učitelé běžně k dispozici.
V březnu, ikonicky přesně na mé narozeniny, naše škola byla vylosovaná. Haha.
Vylosovali kluka, který byl ve vedlejší třídě. V zadání soutěže zní, že pojede třída vylosovaného. Mělo se jednat asi o dvacet lidí, tudíž třídní béčka navrhla dvacet zdatnějších angličtinářů z její třídy.
Nová paní profesorka se naštvala. Považovala celou tu věc za svojí vlastní, když nám "otevřela dveře". Udělala v kabinetě vítr, rozbrečela milou třídní béčka, promluvila se svou starou známou, naší paní ředitelkou. Třídní vedlejší třídy byla 5x za den v ředitelně na koberečku, její třída přestala chodit na veškeré akce a přednášky, z béčka nakonec jede asi 8 lidí. Za "vměšování do interních věcí" jí na konci školního roku nebyla prodloužena smlouva.
Dneska dělá v jeslích.
Vyšlo najevo, že profesorka ty odpovědi znala, protože má známou někde v hlubinách té šílené instituce, která tyto testy vydává.
Možná proto každý rok je jedna z vybraných škol právě škola, kde ona učí.

To jsou mi náhodičky.

Víte, já fakt nemusím lidi, co chodí přes mrtvoly. A navíc se mě ani nikdo neptal, jestli tam jet chci.
Protože nechci.
Nestojím o nic, co se týká Evropské Unie. Nestojím o nic, co je podvod. Nestojím o nic, v souvislosti s čím padaly hlavy. Nestojím ale vůbec o nic, co se mi tahle škola snaží podstrčit.
Nikdo se mě neptal, jestli tam chci jet. Kdyby ano, ani vteřinu bych neváhala. Řekla bych jednoznačné ne. To, co totiž koordinátorka vydávala za nezávazný dotazník, byla závazná přihláška.
Hahahá. Asi bych se příště měla podezřívavě a vlezle ptát.

Možná, že jsem fakt nějaká nevděčná. Možná, že bych prostě měla být ráda, že mi někdo poskytne možnost se někam podívat. Někam, kde to fakt vidět nechci, ale dobře. Neměla bych řešit, co vlastně ani není moje věc, a už vůbec bych neměla riskovat, že to zkazím ostatním, když tu píšu takové věci na internet, že? Ale ani to mě netrápí. Netrápí mě moji spolužáci, to už mám za sebou.

Mám jen neustálý pocit, že si jedu "užít" na úkor někoho jiného. Nevím, kolik mých spolužáků doopravdy ví, jak to celé bylo, a pokud ano, nezajímá je to. Já vím co vím, a taky vím, že co vím, je pravda.

Takže milí zlatí. Kdo mi bude chtít 14. - 17.12.2016 držet palce, nechť tak učiní. Doufejme společně, že asi kolem nás neudělá výlet nějaký džihádista.

Možná, že to ona profesorka fakt myslela dobře. Možná, že nám fakt chtěla dopřát výlet do Štrasburku.
Ale vážně kvůli tomu musely padat hlavy? Protože mně je z toho zle. Fakt zle.