Takže jsem to fakt udělala

Mírně opilá vám sem musím napsat, že to, v co jsem nedoufala, se stalo realitou, a já nevím, jak to mám uchopit. 

Což je po maturitě asi normální. 

DDH = diplomovaná dentální hygienistka. 

Fakt jsem si nemyslela, ře mě vezmou, ale tenhle mail mi to definitivně potvrdil.

Prostě... hlásilo se kolem dvou stovek uchazečů. 

Já se umístila 21. Brali 26 lidí. Kdybych neměla maturitu za samý, tak mě nevezmou. Jenže já tu maturitu za samý měla a vzali mě. 

Jsem šťastná. Jsem fakt tak šťastná, jak jsem nikdy v životě nebyla. Bude to dřina, budu mít chemii, se kterou si netykám. Je to úplně něco jiného, než jsem dělala. 

Ale jsem tam. Jsem sakra tam. Jsem tak šťastná, že jsem se musela opít. 

Když jsem svoje číslo našla v seznamu přijatých uchažečů, nic moc to se mnou neudělalo. Ale tenhle mail, který mi přišel ze studijního, mě hodil do reality. Když to nepodělám, budu konečně dělat něco, co mě baví. Jsem zdravotník tělem i duší, nevím, co mě táhlo k veřejnosprávce. Asi nic. Asi jenom to, že jsem fakt neměla šajna, kam po základce jít. 

Když mi bylo čtrnáct, dali mi rovnátka. Od čtrnácti chodím na dentální hygienu... Moje nejvíc skvělá hygienistka mi zachránila zuby, protože jsem ne vlastní vinou měla silnej zánět dásní. Skoro jsem skončila na paradontologii, ale víte co? Ona mě naučila čistit si zuby. Dostala jsem opravdovej strach a začala se snažit. Moje zubařka, která studovala v Rusku, mi totiž řekla, že mám používat tvrdý zubní kartáček. Poničila jsem si sklovinu, plak jsem ze zubů nedostala, a měla jsem rozsáhlej zánět dásní. Nebyl to novej zubař, kdo mě zachránil (i když je to profesionál na svým místě a jsem ráda, že naši zubařku zastoupil - je skvělej). Nebyl to ortodontista (i když i ten je dokonalej, nemuseli mi kvůli rovnání trhat zuby). Byla to hygienistka. Jednou bych chtěla být taková, jako je ona. Chci šířit tu osvětu, chci bejt taková. Jsem za prevenci. Tohle přece je prevence. Tohle přece je to, co chci dělat. 

Už jsem moc, moc opilá. Jenže strašně šťastná, víte? 

Bojím se. Šíleně se bojím. Ale zároveň se těším. Až nechutně se těším. Chci se naučit dělat ty rentgeny, a sakra, chci umět i ty otisky, ovládat ultrazvuk, leštit zuby. A i když se bojím, že se přes zkoušky nedostanu... pohání mě vědomí, že na to mám. Sakra, měla jsem maturitu za samý jedna. Nejsem blbá. Nejsem. Tak proč bych to neměla zvládnout? Přece když se do toho opřu, musím do zvládnout. Nejsem hloupá. Nikdy jsem nebyla.

To jenom to zatracený sebevědomí. 

Proč tenhle obor? Protože bez něho bych byla v háji. Protože kdyby neexistovalo nic, jako je dentální hygiena, neměla bych zdravý zuby. Víte? Nebyl to můj zubař, kdo mě naučil se o ně starat. Nebyl. Je skvělej, provedl mámě malý chirurgický zákrok, naprosto bezbolestně a se skvělým výsledkem. Ale nenaučil mě, jak se o svý zuby starat. A to já chci právě dělat. Víte? I kdybych jednou měla skončit jako pitomá zubní sestra. Budu to dělat s láskou. Těším se na to. Neodkážete si to představit. 

Už jsem opilá víc než dost. Ale potřebuju to ze sebe dostat. Jak strašně jsem tohle chtěla. Jak strašně jsem vděčná, že jsem dostala šanci. 

Moje angličtinářka učila na soukromé škole pro dentální hygienistky. Na té, kde je školné padesát nebo šedesát tisíc. A víte co? Pochválila mě. A pochválila mě i třídní. Že dělám dobře. Bála jsem se, jak to lidi vezmou, že úplně měním obor, ale víte co? Když to zvládnu, nikdy se nebudu muset potýkat s nezaměstnaností. Nikdy. Moji spolužáci ano. Já nepotřebuju brát astronomický sumy, pro mě kariéra není to hlavní. Já chci mít rodinu, chci bejt jednou máma a nechci se honit za titulalama. Je to asi krásný a každýmu z vás to přeju, ale já to k životu nepotřebuju. Chci pomáhat a chci mít rodinu. To je celý. Chci jednou fungovat jako máma, nechci si tahat práci domů, ale nechci ani živořit. Chci jistotu, že se uplatním. Dává to smysl? Babička mi vyčítala, že nejdu vejš. Myslela, že půjdu na práva, ale já jsem nechtěla. Prostě ne. Proč práva? K čemu? Abych do pětatřiceti honila kariéru? Já nechci karéru. Pro mě to není smysl života. Já chci opravdově pomáhat. Já věřím, že v tomhle oboru se budu moct realizovat. 

Jsem strašně... strašně vděčná, že mi k tomu tahle škola dala šanci. Bodovalo se podle maturity a podle toho, jaký bylo vysvědčení v prvním pololetí čtvrťáku. Takže celý tohle je vlastně celá moje práce během čtyř let na SŠ, protože víme, že se známkuje hlavně podle toho, jak se člověk uvedl na začátku. Tak to je. Moje maturitní "vystoupení" opravdu nebylo za samé jedna. 

Už fakticky nevím, co píšu. Vůbec ne. Doufám, že to má hlavu a patu. 

Strašně jsem se bála. Když jsem poprvé našla výsledky přijímacího řízení, nechápala jsem. Hlásilo se asi 300 lidí. Myslela jsem si, že nemám nejmenší šanci. 

Ale jsem tam. Jsem doprčic tam. 

Do háje. Já jsem tam. 

Můj život se začal nějak měnit. Že bych se přece jenom někam dostávala? Že by se mi přece jenom začalo plnit to, co chci? Víte, s tou rodinou to bude asi těžký, protože se mnou je to těžký. Ale možná budu mít práci, kterou fakt chci. Zkontaktovala jsem jednu dentální hygienistku - říkala, že ta škola není nijak extrémně těžká. Třeba se mi to povede. A když se to povede, bože... ani si to nedovedu představit. 

Omlouvám se. Moc se omlouvám. Mám v sobě tři čtvrtě litru tohohle. Takže všechno, co jsem vám sem napsala, je absolutní pravda. Nelžu, když jsem opilá. 

Omlouvám se, fakt se omlouávm, jestli to zní jako výlev. Původně jsem chtěla dělat za tárou, farmaceutického asistenta. Ale pak jsem si řekla... proč? Vždyť já můžu víc, než dělat "děvku" farmaceutickým společnostem. K tomu jsem nebyla stvořená. Zdraví pro mě znamená moc, moc. A tohle prostě není pole, kde bych se realizovala. Nebudu dělat nikomu žádnou děvku. Prostě nebudu. A omlouvám se, jestli to zní vulgárně, ale je to tak. Takže jsem šla vejš. 

A dostala jsem se, do háje. Dostala jsem se tam, i když brali 26 lidí. 26 lidí ze dvou stovek, možná víc. Nemůžu tu listinu přijatých a nepřijatých najít. Ale je mi to jedno. Jsem tam. 

Brečím jako želva. Jsem opilá, brečím a jsem strašně šťastná. 

Berte prosím v potaz, že jsem opilá. Děsně opilá. A taky jsem otevřená. O tom, co chci nebo co nechci. Řekla jsem to někdy nahlas? Možná, možná ne, já ani nevím. Tohle není ani tak o škole jako o mně. A o tom, jaký děsný štěstí mám. Nikdy jsem nebyla tak upřímná, a obávám se, že ani už nebudu. Já nikdy nejsem na 100 % upřímná, víte? Ale teď jo. Protože mám v sobě flašku a je mi jedno, co si o mně pomyslíte. Nebudu se psychicky hroutit jen proto, abych nakonec byla nějakej JUDr. bez práce. Byla bych děsně... děsně moc nešťastná. A já nechci bejt nešťastná. Nikdo nechce bejt nešťastnej. 

Jsem ráda. Jsem tak ráda, až jsem se opila. Ale sakra.... stojí to za to. Stojí. 

Děkuju. Děkuju, že jste mě podpořili v mojí volbě, když část rodiny tvrdila, že se zahazuju. Jsem vám vděčná. Děkuju. Děkuju moc. Je náhoda, že jsem se tu ocitila (za tu moc děkuji Julii, jejíž článek jsem kdysi náhodou našla a která mě sem přivedla), ale jsem za to vděčná. Já vím, vnitřně vím, že se nezahazuju, ale až vy jste mi dali takovou tu vnitřní víru, že to zvládnu a že činím dobře. Děkuju. Ani nevíte, co pro mě tahle komunita znamená. Co pro mě znamenáte vy všichni. Podrželi jste mě, když jsem to moc moc potřebovala. 

Tohle není úplně výhradně moje práce, že jsem se ocitla, kde jsem se ocitla. Nebejt vás, neměla jsem ani koule na to, abych tu přihlášku poslala, když jsem viděla, kolik se na ten obor hlásilo lidí, a kolik opravdu přijali. 

Děkuju. Děkuju všem. Mám vás děsně ráda.