Atraktivnistrasilka | Příběh na dobré pondělí

Protože se posledních několik dnů vyloženě nudím, a protože se v mém životě neděje nic tak převratného, o čem stojí za to psát, povyprávím vám ne až tak dobrodružný příběh, který se udál den před Štědrým dnem sto kilometrů od Prahy, a jehož pointa v sobě nese velké poselství.

Ne, nenese nic převratného. Co byste ode mě chtěli. :-D

Jak už jsem řekla, psalo se 23. prosince 2018. Stála jsem před domem, kde má byt jeho bratr, a neúspěšně se schovávala v křoví. Marně - má bunda s okolním prostředím příliš nekorespondovala. Modlila jsem se proto alespoň, aby jeho bratr nevyhlédl z okna. Naskytl by se mu pohled na vehementně utajovanou dvoutýdenní známost mladšího bratra. 
M. se otočil od zvonků, a ještě, než stihl najít příslušné tlačítko, se napůl zamračil a napůl zasmál. Nic mi ale neřekl a otočil se zase zpět.  
"Jdu si pro Bertíka," řekl do zvoku poněkud lhostejně, tak moc lhostejně, jako by snad bratrovi chtěl vší silou naznačit, že vůbec nic netají a neschovává. Zaplula jsem ještě hlouběji do suchých větví. 
Co řekl bratr, to jsem (možná naštěstí) neslyšela, ale co jsem poznala bezpečně, to byl bzučák. Ovlivněna třeskutou zimou, okamžitě jsem se chopila příležitosti, a dveře, které M. otvíral původně jen pro sebe, jsem zachytila, proklouzla dovnitř, a snažila se ingnorovat jeho náhle vyděšený pohled, který naznačoval, že jednou z věcí, na které ještě není připraven, je seznamování mě se svým starším bratrem. 
"Zima," pokrčila jsem rameny a otočila se k informační nástěnce místního bytového družstva, aby M. pochopil, že se k jeho bratrovi opravdu sáčkovat neplánuji. Zcela evidentně se mu ulevilo. 

Starší bratr M. bydlí hned v prvním patře, takže jsem dobře rozpoznala alespoň útržky toho, co říkal M., který má oproti bratrovi o něco zvučnější hlas. 
"No ty vole, máš tady nějakou tmu, vole," uslyšela jsem M., jinak vždy ztělesněnou inteligenci a morálku za každých okolností slušné oblečení nosící, košili zapnutou až úplně nahoru ke krku mající, v čepici se stydící a k ženám galantně se chovající. Byl to tón zcela jiný, než na který jsem byla zvyklá. Ráda bych řekla, že v tu chvíli padly veškeré mé iluze, že jsem jej okamžitě zařadila do škatulky typický přetvařující se chlap a až do večera zápasila s neodbytným nutkáním vzdálit se a odjet směr Praha, ale nestalo se tak, a já i nadále postávala u nástěnky a četla si informace o příští schůzi družstva. 
A pak jsem uslyšela rolničku. Ten zvuk se blížil stále víc a víc, až nakonec přestal. Otočila jsem hlavu - na prvním schodě stál Bertík. Když mě spatřil, zarazil se a pokrčil pravou přední packu. Jeho neomylná psí intuice mu naznačovala, že má přítomnost v domě je jaksi podezřelá. Bylo na něm vidět, že by si býval přál, aby se tentokrát pletla. M. se objevil hned vzápětí. Sešel schody, otevřel dveře a zavelel: "Jdem!"

Bertíkovy naděje na to, abych byla cizí, byly však pohřbeny hned v zápětí, když jsme došli za roh domu. V tu chvíli, kdy nehorzilo nebezpečí, že by nás zahlédl jeho bratr a podělil se o svůj poznatek se zbytkem rodiny, se mi totiž M. pokusil dát pusu. Bertík, zcela evidentně pobouřen tím, co vidí, se zastavil tři metry od nás a celé to třívteřinové představení pozoroval s ostentativně nakloněnou hlavou. Začala jsem se cítit provinile. A provinile jsem se cítila i značnou část procházky, neboť se pes šoural vždy deset metrů za námi. M. se nechal slyšet, že je to neobvyklé chování. Já naopak v duchu poznamenala, že je to naprosto klasické nepokryté chování žárlícího psa. 

A pak jsme došli k silnici. M., ze kterého v tu chvíli čišela ryze klukovská radost, mi chtěl předvést, jak krásně (a hlavně vlastnoručně) Bertíka na tuto situaci (zvlášť významnou pro každého městského psa) připravil. Začal máchat rukama a ukazovat jakési posunky, které pravděpodobně měly znamenat něco jako k noze. Bertík si jej bez zájmu přeměřil pohledem, a pak zamířil přímo na druhou stranu, než kam M. ukazoval, a čumákem si prorazil místo mezi námi. M., stále ještě šťastný, jak to Bertíka hezky naučil, zavelel "Jdeme!". Znělo to autoritativně, a jak se zdálo, zafungovalo to. Společně jsme po přechodu vykročili do vozovky, a vypadalo to, že celou situaci zvládneme. Ten pověstný brod byl však ještě daleko, a Bertíka v polovině všeho ovládl jakýsi zmatek. Náhle zpomalil a vymanil se tak z oboustranného obležení. Dřív, než jsme stačili já nebo M. zareagovat, vyrazil Bertík vstříc dobrodružství a capkal si to přímo po prostředku silnice, která vedla kamsi ke kruhovému objezdu. M. byl trochu vyděšen blížícím se trolejbusem, a tak vyběhnul směrem, kterým se ploužil jeho pes, a nakopl zmateného Bertíka do zadku, čímž jej vrátil zpět do reality. Ač o pět metrů dál, milý pes se konečně ocitl na opačném chodníku.

Když už se naše procházka blížila ke konci - tedy k místu pobytu rodičů M. a faktických Bertíkových vlastníků - potkali a pozdravili jsme paní, která měla na vodítku dva krysaříky. Každý z těch krysaříků měl bundičku odlišné barvy. Růžová si bígla se znuděným výrazem v čumáku nevšímala, zatímco Modrá se mohla uštěkat. Bertík nehnul brvou a čmuchal k chodníku. To Modrou patrně naštvalo o to víc, a ač se paní nacházela již pěkných pár metrů před námi, pes se neustále otáčel a štěkal tak usilovně, až jsem se bála, že se udusí. Paní se ani neotočila, přesto bylo slyšet, jak Modrou napomíná, aby neštěkala. 

A pak se to stalo. 

Paní se z ruky vysmeklo vodítko Modré, a aniž by si toho všimla, pes se za zuřivého štěkotu rozběhl Bertíkovým směrem. Paní stále opakovala, aby Modrá držela čumák, ale neohlédla se a vysmeknutého vodítka si také nevšimla. Já i M. jsme na ten výjev hleděli s otevřenou pusou. 
"Zdá se mi to," přimhouřil M. oči, "nebo si toho vůbec nevšimla?" 
"Nezdá se ti to," odpověděla jsem, ale to už M. na paní volal, že jí chybí jeden pes. 
Paní se ani neotočila.
Modrá přiběhla až k několikrát většímu Bertíkovi, který trochu vyplašeně couvnul, ale zároveň výstražně vztyčil ocas, na což M. zareagoval tak, že s konsternovaným výrazem stále ještě štěkající a za sebou vodítko táhnoucí Modrou čapnul do ruky a spěšným krokem zamířil k paní, která vedla samotnou Růžovou a vůbec netušila, že její druhý pes se nachází div ne na druhé straně města. 
"Ona si prostě nevšimla, že nemá psa," huhlal vyjeveně M. a nesl zuřící Modrou v jedné ruce co nejdál natažené od těla, protože se mu pokoušela zakousnout do kabátu. V jedné chvíli musel trochu popoběhnout, protože paní už zacházela do vchodu, ale vše nakonec dobře dopadlo a Modrá nezůstala venku na dlažbě. 

Po zbytek procházky se M. tu a tam nahlas a stále stejně konsternovaně podivil, že si paní nevšimla, a Bertík se mi neustále lepil na paty a čumákem mě šťouchal do nohou, což prý mělo znamenat, že chodím moc pomalu. Najednou.

Bertík, němý svědek (ještě, že neumí mluvit). První člen rodiny, co mě poznal. Snad to s těmi ostatními bude trochu lepší... 

Morální poučení? Hlídejte si psy. A svoje syny, s kým se tahají... abych to náhodou nedejbože nebyla já.