Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

hanicezvesnice: Moc pěkný článek! Tak či tak Ti přeji, až se rozhodneš a pořídíš, abys své nové či staré, ovšem stejně milované kolo využila efektivněji než já a můj drahý. Pro mě je KOLO trochu noční můra, nervové vypětí. Vždy jsem milovala svá kola, i to, co mě přehodilo přes řidítka, pionýr? Poté mi naši zakoupili krásné (vlastně nebylo krásné, ale moje) kolo v bazaru, velké, dospělácké, s přehazovačkami! Vydrželo mi snad přes deset let. Natřela jsem ho na zeleno a jezdila na něm i když mělo posléze řidítka nakřivo a nefunkční zadní brzdu. Nehodlala jsem ho dát pryč. Postupně jsem si však uvědomila svou ohroženost na životě a musela jsem ho odstavit. (stále zeje v kolárně domu) Vysnila jsem si retro kolo s košíkem a kamarádky mi ho darovaly k narozeninám. Sestavily starou herku, natřely na bílo a zeleno a jak se na ní jezdilo. Jenže jsem se opět odstěhovala za prací a poznala drahého, který jednoho dne dostal nápad. Jeho nápady jsou krásné, ale mají krátkou expiraci. Tedy dostal nápad pořídit si nová kola, pořádná, kvůli cyklovýletům. Zainvestovali jsme tedy nemalé peníze do nových kol a měli radost. Po jednom výletu jsem však z muže vycítila vytrácející se nadšení. Toho času jsme se i stěhovali k němu na rodnou ves. A od té doby stojí naše nová, jednou použitá kola v garáži, kam se na ně chodím dívat a mluvit s nimi. Opravdu. Ta citová vazba, chápeš. Již dvě dlouhá léta. První rok byla výmluva jasná, kompletní rekonstrukce přes celé léto a podzim a pak samozřejmě zima a špatné počasí. Druhý rok jsem byla těhotná a měla striktní zákaz sednout na kolo. Ne od lékaře, od manžela. Je rok 2019 a já si ze srdce přeji, abychom už konečně dali těm našim kolům příležitost ukázat, co umí. A jestli ještě něco umíme my. Amen.