Balada o hormonech

Nevím, jak vy, mé drahé kolegyně (kolegové pro tentokrát prominou), ale jestli na světě existuje něco, co mi dokáže dokonale zastínit racionální myšlení, není to láska, nýbrž ty potvory vylučované žlázami s vnitřní sekrecí.

Hormony. Všichni to známe. Když to mlátí, tak to mlátí, situaci si domyslete. Mohli bychom se tu bavit třeba o antidiuretickém hormonu, který zejména v chladném období dokáže pěkně potrápit. A nutí nás neustále odbíhat. Jako koroptve. Šťastni jste, jestli se vám to neděje! 
Taky bychom si mohli povyprávět o adrenalinu. A všichni víme, co to s námi udělá, když máme nějakou poruchu štítné žlázy - hypofunkce nás potrápí ohledně váhy a hyperfunkce dokáže nepěkně ovlivnit srdeční činnost, spánek a vnímání tepla. No a když nám, bůh nedej, schází serotonin, aby se z toho člověk udepkařil...

A pak je tu taková sympatická skupina hormonů, které ovlivňují nás. Ženy. A to zejména ve chvílích, kdy má na dveře zaklepat matka příroda a pěkně nám vyčinit: "To zase jako nic?!" 

Tedy, alespoň u mě to tak je. Aniž bych chtěla zabíhat do zbytečných detailů, musím konstatovat, že kdybych měla vypíchnout jeden jediný příznak mezi muži tak moc obávaného PMS, pak je to hormonové zatemnění mysli. 

Estrogen, který po ovulaci klesá, a progesteron, který naopak stoupá, se nějakou dobu nepříjemně mydlí, než se pořádně dohodnou na tom, kdo se zase na nějakou dobu stane pánem. Tyhle handrky můžou leckterou ženskou pěkně potrápit. Je to normální, přirozené a dle mě se to dá dokonce přežít (!), ale vsadím boty, že kdyby tohle četl můj Mikyn, asi by tak úplně nesouhlasil. Potichu. Aby nedostal. Pantoflem.

Přiznávám se k tomu. Bez mučení. Já na tyhle super náladičky trpím. Je to velice nemilé i pro mě samotnou, neužívám si to, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu si sakra pomoct! Neustále se uklidňuji tím, že matka příroda mne takovou chce. Je to můj trest za to, že přímo nenapomáhám k šíření svých genů. Je to tak - něco za něco. Buď zachovám rod, a nebo prostě budu s železnou pravidelností protivná. Jako činže! Což o to - poslouchat matku přírodu a neohlížet se na nikoho a nic, vrhnu se do toho po hlavě, ale ono to tak zcela nefunguje. Teda, většinou. Že. 

Někdy to dojde dokonce tak daleko, že se mi nelíbí můj vlastní tok myšlenek a emocí, kterému však nejde zabránit ani přesto, že se můj rozum snaží zoufale prosadit. Modelová situace, která se skutečně udála (Mikyn ať mi promine, že se v tomto článku stane častým modelem):

Konverzace po Messengeru: 

Mikyn: "Už sedíš? :)" 
Já: (hormonální rozprava) "Si ze mě dělá kozy, ne? Je přesně 16:38, vlak nevyjel ani ze Smíchova, tak jak může bejt na Hlaváku, abych v něm mohla sedět? Jak kdyby mi ten spoj sám nehledal, ty vole. To si to jako fakt nepamatuje? To je fakt tak těžký zapamatovat si čas odjezdu vlaku, kterým jedu k němu? Vážně, dělá si ze mě kozy?"
Já: (racionální rozprava): "Uklidni se, ty hysterko. Spletl se o patnáct minut, to je toho. Mu napíšeš, že ještě nesedíš, a bude to vyřešený. Nedělej zase z komára velblouda, žádný hormony tě neomlouvaj."
Já: (do zprávy): "Ne, nesedím. Vlak ještě ani nevyjel ze Smíchova."
Mikyn: "A jo, ty to máš vlastně na Smíchov blíž. :D"
Já: (hormonální rozprava)"Ježišikriste! To fakt nedokáže pochopit jednu blbou zprávu? Na co zase myslí? No na co asi... Na co asi tak chlap může myslet. Typický. Typický! Myšlenky na sex mu zatemňujou mozek. A ne, nemám to blíž, to jsem ti říkala už nejmíň desetkrát. Desetkrát!"
Já: (racionální rozprava)"Prostě to blbě přečet, pochopil, cokoli. Mu to normálně vysvětlím. Kolikrát mně se tohle už stalo... Možná jsem to taky mohla napsat líp." 
Já: (do zprávy): "Ale ne. Já nejedu ze Smíchova, vlak jede ze Smíchova. Já jedu z Hlaváku. Nerozuměli jsme si."
Mikyn: "Nerozuměli, ale teď už ano! A já už jsem na cestě do Kolína, tak se potkáme tam. :)"
Já: (hormonální rozprava)"Jasně, že jede do Kolína. Autem, s tou kolegyní, jako včera a předevčírem. A minulej tejden taky. Tak to je mi přesně jasný, na co myslí. Žádnej sex, žádná já, kolegyně! By mě zajímalo, jak vypadá. A jasně, že jede do Kolína už teď, hodinu předtím, než tam dojedu já, jasně, že nechtěl nastoupit na Libni. Buď je tak línej, že se mu nechce jet na Libeň a radši se poveze autem, nebo chce čumět kolegyni na kozy, a nebo si chce dát na nádraží pivo. Nevim, co je horší. Nevim! Jestli ten vlak nestihneš, hochu, tak ve tvým městě vystupuju a obratem jedu zpátky."
Já: (racionální rozprava) "Tak to už ale přeháním. To fakt přeháním. Nechce se mu prostě cestovat deseti dopravníma prostředkama až na Libeň, když se může nechat dovézt na vlak blíž k domovu." 
Já: (do zprávy)"Ok"
(autentický přepis)

Teď si patrně říkáte, že je se mnou ten můj chlap hroznej chudák, co? Ale věřte mi, že takhle já obyčejně vůbec nepřemýšlím! Jenomže ty dva dny v měsíci, kdy jsem proti své vůli taková, prostě vymazat ze světa nemůžu. Inu, plezír z toho nemám, radost mi to nedělá, ale když už mě rozčilují sebemenší maličkosti, budu dělat to, co v takových chvílích funguje nejlépe: příliš se neprojevovat. 

Tato metoda je velice účinná u jedinců, kteří rádi štěkají něco, čeho vzápětí litují. A to jsem přesně já. Tedy, jsem to já těsně před tím, než matka příroda zaklepe na dvířka a dá o sobě vědět. Člověk se se sebou musí umět naučit trochu pracovat. Avšak jako každá metoda, i tato má svá úskalí, Mikyn mi opět promine: 

Tentýž den, zhruba o tři čtvrtě hodiny později. 

Já: *sedím ve vlaku, nos v učebnici mikrobiologie, předstírám, že nevím, že jsem už v Kolíně, kde má nastoupit Mikyn*
Mikyn: "Dobrý den..." *upozorňuje paní, co si sedla vedle mě, že má na tom místě rezervaci*
Paní: *omlouvá se, odchází*
Já: *vehementně nemyslím na to, jak strašně iracionálně jsem na svého momentálně ne tak moc milého naštvaná, stále předstírám, že se učím mikrobiologii*
Mikyn: *svléká si kabát, teatrálně se ke mně naklání* "Ahoj!"
Já: *za pomoci veškeré své vůle, nebo toho, co z ní zbylo, mu věnuji krátký pohled* "...oj."
Mikyn: *sedá si vedle mě* "Přinesl jsem ti takovej časopis."
Já: (hormonální rozprava)"Jako bych mu neříkala, že se potřebuju učit asi tak triliardu věcí a psát miliardu seminárek." 
Já: (racionální rozprava) "Ty vole, buď na něj hodná. Co ti udělal?"
Já: (hormonální rozprava)"Kromě toho, že čuměl kolegyni na kozy?"
Já: *strašně potichu, nemastně a neslaně* "Tak kdyžtak, až budu mít hotovou tu mikračku..."
Mikyn: *zvedá pravé obočí, polekaně se na mě dívá*
Já: *předstírám, že čtu mikrobiologii*
Mikyn: *pořád se dívá polekaně, po chvíli otevírá časopis a listuje jím*
Já: *koukám do učebnice, je mi Mikyna líto, ale zároveň ho nemůžu vystát*
Do finální destinace dojíždíme už naprosto mlčky. 
(autentický přepis)
 

Když jsme tehdá dojeli na místo určení, vystupovala s námi i paní, která seděla u nás v kupé, ale přistoupila až po tom, co se odehrál náš "rozhovor". Při vystupování se narvala mezi mě a Mikyna, což mě tak trochu praštilo a v hlavě se mi rozblikal výstražný majáček. Prostě nebylo poznat, absolutně podle ničeho, že k sobě patříme! A navíc se na něj tak nějak divně lepila, mezi náma. Takže jsem ji vyloženě odstrčila, na Mikyna se nalepila já sama, zklidnila jsem hormon a po zbytek večera mi sice připadalo, že je strašně necitlivej a nechápavej, ale aspoň byl můj. 

Já: *nandavám si rukavice, nedívám se na Mikyna*
Mikyn: *opatrně* "Co je ti? Něco se stalo ve škole?"
Já: "Ne."
Mikyn: "Tak něco doma? Mámě vadí, že jsi za mnou jela? Že jo?"
Já: "Ne."
Mikyn: "Tak co je ti?"
Já: "Nic mi není."
Mikyn: "Tak jsem ti něco udělal já?" 
Já: *je mi ho líto, ale pořád ho nemůžu vystát a pere se to ve mně* "Ne!"
Mikyn: "Kristova noho..."
(autentický přepis)

Kdo z vás by si to taky neřekl? Kristova noho? 

Abyste si nemysleli, po pár dnech, kdy se mý tělo dalo trochu dohromady, jsem nemohla uvěřit, co za debilní myšlenky jsem to vůbec měla. A tak je to prostě pořád dokola. Neskutečně tím vysírám sama sebe, ale je to tak strašně neovlivitelná věc, že si můžu gratulovat k tomu, že se navenek dokážu nějakým způsobem mírnit. Nebýt zbytečně hubatá (protože by mě to pak mrzelo), nebrečet na veřejnosti kvůli ptákovinám (protože bych se pak styděla), nebýt hysterická žářlivá megera (protože to bych se pak nevdala... nebo aspoň nerozšířila ty geny). Jestli jsem nesnesitelná i tak, pak teda nechci vědět, jaká bych byla v plné parádě. Ha!

Neříkám, že to každá máme stejně, věřím, že někdo tohle vůbec nepociťuje, někdo zas ještě daleko hůř než já. Někdo to možná bude chápat a pro někoho asi budu za zbytečnou hysterku. Chápu, rozumím. Nicméně většina z nás má nějaký ten PMS neduh. Tak někdo holt žere, někdo se osype, někdo pořád řve, někdo přechodně nesnáší svého milého... a někdo tak trochu všechno. 

Někdy bych to chlapcům přála zažít. Vážně. Takovou hormonální náladovčičku. Ne ze škodolibosti. Ze studijních účelů...

Hormonům zdar, moji milí. Zdar... 

Pro zvídavce, jestli mě ještě nezastřelil a nezakopal na dvorku: Ne. Za Mikynem jsem o pár dnů později přilezla s omluvou za svoje divné chování, všechno jsem mu vysvětlila, on buď poslouchal, nebo to velice věrohodně předstíral, a je to dobrý. Vážně jo. Už je poučen, jak se chovat, abychom měli pohodu. A já mu slíbila, že si u něj někdy společně uděláme mrkvový koláč, čímž pokřtíme byt. Za odměnu, že mě ten den nepicnul...