Romantika jak sviň

Vždycky jsem si myslela, že když je někdo zadanej, tak nějak automaticky slaví Valentýna. Že je to jakože samozřejmost, a nemusí jít zrovna o plyšový srdíčka, obří kytice nebo kýčovitý dvoumetrový vycpaný medvědy (plyší... vycpaný). Ó, jak šeredně, šeredně jsem se spletla!

Je to první Valentýn, co nejsem sama, a vůbec nic to se mnou nedělá. Se mnou tedy tenhle svátek nedělal nikdy nic, ale myslela jsem si, že až nebudu sama, situace se změní, alespoň trochu. No, ne. 

Mikyn měl dneska promoci. Nebyla jsem tam, vzhledem k tomu, že se konala sto kilometrů od Prahy, a on sám tu událost moc nebral jako událost. Stejně mi to ale přišlo velice radostné, však víte, chlapec mi odpromoval, a hlavně vím, jak se v lednu nadřel se státnicema. Navíc ten Valentýn, že jo, takže i když jsme se neměli přímo vidět, napsala jsem mu pěknou zprávu, kterou jsem zakončila otázkou, jak se těší. No, posuďte: 

Tak takhle u některých z nás vypadá romantická valentýnská konverzace. 

Můj unudlaný usmrkánek trpěl na promoci, já trpěla ve škole. Trpěla nikoli vzděláváním, ale nemocí, kterou jsem od unudlánka v pondělí chytla, takže jsem se od sedmi do dvou kroutila v lavici s horečkou, bolestí celého těla, navíc vyčerpaná voláním přírody a tresem za to, že neprodukuji potomstvo. Mikyn mě pak během odpoledne rozptyloval informacemi o svém zdravotním stavu. Svěřil se mi (už potřetí za tento týden), že ho od dutiny bolí zub, nemůže jíst, je z toho smutný a chce se mu plakat. A tak jsme po zbytek dne vedli diskuzi o rentgenech zubů, vyplachování dutin a strastech s všemožnými tělními tekutinami. 

Ano. I takhle se dá trávit Valentýn. Sto kilometrů od sebe, probíráním nudlí (a kdyby jenom). 

A popravdě? Nikdy jsem neměla v ruce větší důkaz, že jsem s někým tak moc v pohodě. 

Hezkej a co nejmíň unudlanej večer vám přeje Strašilka. Ať už děláte cokoli! *mrk mrk*