Nic extra zvláštního se neděje. Důkaz:

Dalších z mých malých životních reportů.

Můj článek tak trochu navazuje na ten poslední z klávesnice Hroznětajné. 

Už přes hodinu se marně snažím dovolat ke kadeřnici. Dneska je mi 20. A nebyla jsem ve škole už třetí den, protože jsem nemocná. Jenom včera jsem si byla nahrazovat cvika z minulého týdne. Zvládla jsem to, ale nebylo mi na nich moc dobře. A dneska ráno jsem vstala, že do té školy půjdu, ale začala jsem se dusit přes oteklý nosohltan a zahleněné hlasivky, takže jsem nešla. Ale zítra už půjdu, i kdybych se tam měla doplazit, protože dneska večer jdu na pizzu s Mikynem. Chápejte, 14. března si člověk musí dát pizzu, ještě ke všemu v pizzerii, která se jmenuje Einstein. Ne ani tak proto, že tam nabízí dvě pizzy za cenu jedné, když jim ukážete ISIC, ale hlavně proto, že se 14. března Einstein narodil a pizza je oficiální jídlo toho dne, který se jinak nazývá Den Pi, protože 3,14... No ale zároveň je mi tedy blbé nejít v ten pátek do školy. Ráno je to vždycky horší než pak během dne a večer, takže v té škole musím překlepat několik hodin.

To tak ve stručnosti, co se v mém životě aktuálně děje. Už chápete, proč moc nepíšu? :-D 

Už jsem to psala do komentáře Hroznětajné, ale teď to hodím do pléna: Je mi hloupé konstatně psát o Mikynovi. Pravdou ale je, že co ho mám, tak můj život vypadá úplně jinak. 

Zní to strašně debilně. Jsem si toho vědoma. Jako kdyby chlap definoval to, kdo a jaká jsem. Ale to bych ani neřekla. Spíš se člověk pouští do věcí, které by předtím sám prostě nedělal - a tak to momentálně máme oba dva. I když já asi trochu víc. Je mezi náma skoro šest let, a to, co jemu třeba přijde normální, pro mě znamená posouvání hranic, které jsem mívala. Například není týden, kdy bych alespoň jednou nejela sto kiláků vlakem. Ne jenom víkend, občas i pracovní den. Domů se vracívám kolem jedenácté. Přestala jsem se bát cestování vlakem za denního světla i tmy, když jsem sama.

Naučila jsem se hospodařit s časem, abych to byla schopná zvládnout. Chodím na akce, kam by mě samotnou nenapadlo jít. A učím se. Jakože poctivěji. Což je, já vím, takovej trochu paradox, takhle to bejt nemá, mám bejt zamilovaná a kašlat na školu, nebo aspoň tak to psali v těch všech knihách... No, ne. Na druhou stranu jsem se naučila jít třeba takhle večer na pivo, protože se mi prostě chce - žádný opíjení, nic takovýho, prostě jen jednou za čas sebrat kamarádku (a nebo Mikyna) a jít si sednout a kecat. To jsem prostě neuměla. Měla jsem děsnej pocit, že když někdy půjdu na pivo nebo jiný alko, děsně se prohřeším proti dobrým mravům správné dcery, inteligentního člověka... A že když budu courat po večerech a vracet se domů v jedenáct, že si o mně sousedi budou myslet bůhvíco. No, to se asi děje, jak je znám, ale mně to je docela jedno. Prostě mám pocit, že jsem poslední dobou taková uvolněnější, míň věci hrotím, nejsem v depkách. 

Abych tady teda nemluvila abstraktně, minulou středu jsme se s Mikynem zúčastnili zahájení festivalu Jeden svět. Sice jsem kvůli tomu musela zatáhnout cvika, ale nevadilo, protože jsem si je nahradila včera (ač s rýmou). Bylo to docela hezký. Mikyn tam byl pozvaný (s doprovodem), protože dělá ve společnosti, která jedné neziskovce darovala nějaké technické vybavení, které on sám vybíral. Sám by tam prý nešel, ale přišla mu škoda, aby pozvání propadlo. No a tak jsme šli. Bylo tam docela dost osobností, nějaký ten prezidentský kandidát a nyní senátor, nějaký ten primátor, nějaký ten ministr, poslanec... A pak pár obyč lidí, kteří se prostě rozhodli přijít. Bylo to super, až na to, že jsme se to odpoledne s Mikynem naháněli po polovině Prahy, protože brutálně nestíhal a byl zmaten. A pak jsme celý víkend obráželi filmy z toho festivalu, protože jsme měli volné akreditace. No a v pondělí jsme byli na rautu a pak na premiéře dalšího festivalového filmu. 

Prostě, jak vidíte, nenudíme se. 

Což ale neznamená, že se kromě toho nic neděje! 

Jak jsem řekla, dneska se už několik hodin snažím dovolat ke kadeřnici. Marně. Patrně se vždycky strefím do momentu, kdy tam někoho má. Docela mě to mrzí, už bych zase chtěla trochu ostříhat. Na ty kratší vlasy jsem si zvykla. Nechala jsem je tehdá dát asi po klíční kost a bylo to naprosto ideální! Teď je to ale odrostlé, a už zase cítím, že to není ono. Asi by bylo lepší volat tam dopoledne, ale já dopoledne moc nemohla mluvit. Chtěla bych to ale co nejdřív, nejlíp nějak do příštího týdne, protože příští sobotu mě má poznat Mikynova rodina (veškerá!) a chci vypadat trochu jako člověk. 

Včera jsem si nahrazovala ty cvika. Kyretovali jsme modely a já jsem vykyretovala zub. Vyučující mě pochválila, že kyretu držím dobře. Měla jsem radost. Baví mě to. Zatím je protivné, že prvák máme hodně teoretický a k ničemu nás aktivně nepustí (moc), ale to se prostě musí přetrpět. Chápu, že někomu to možná přijde jako takový blbý obor na to, aby se člověk mohl stát zubní instrumentářkou a nabalit si bohatýho zubaře a nic moc nedělat, ale to je asi subjektivní, mně by třeba zase přišlo hloupé dělat... já nevím, děvku? :-) Tady je hezky vidět, jak nám každému přijde blbé něco jiného! Je krásné, jak jsou lidé rozmanití. 

:D Haha, rýp!

No a protože za týden máme ten Světový den ústního zdraví, kam nám přijdou děti z dětského domova, rozhodla jsem se vyfešandit se. V noci jsem si teda z žalu z toho, že už mi není žádných náct, koupila dvě pracovní halenky! Jedna je s ovečkama a druhá s pejskama. Jsou hrozně infantilní a budu v nich vypadat jako nějaká American nurse, ale začíná to být dnes docela moderní, nechodit jako hygienistka (nebo celkově zdravotnice) celá v bílém. Přijde mi to i takové lepší, já přece nejsem žádný doktor, a je zbytečné, abych tou bílou v lidech budila syndrom bílého pláště. Respekt budou mít tak jako tak, přeci jen mám v ruce pořád ty ostré nástroje, kterými se jim vrtám v puse. Ale celá bílá není nutná - a už vůbec ne, když pracuju s dětma. Což za týden budu. To mám být za hodnou zoubkovou vílu, ne za zlou paní s vrtačkou (kterou já nepoužívám, ale vysvětlujte pořád lidem, k čemu vlastně jsem...). Ať už se teda rozhodnu pro halenku s ovečkama nebo pejskama, budu stylová. Ovečky jsou český výrobek z dílny hendikepovaných lidí, pejsci dovoz přímo z Ameriky, takže jsem zvědavá na rozdíl. Jediný, s čím mám teda problém, jsou kalhoty. Začínají být v módě takové ty riflové, ale to já nechci, ráda bych klasické zdravotnické. Neforemné. Jsou totiž daleko pohodlnější. Ale buď jsou široké, nebo krátké, a nebo zas dlouhé. Případě jsou ideálně dlouhé, ale nemají je v mé velikosti. Je totiž nejběžnější - varianta 168 cm/střední délka/velikost S. Kalhoty, které se mi líbí, jsou patrně ve všech obchodech odebírány od jednoho výrobce, který je momentálně nemá skladem. A zatím jsem nenarazila na jiné, které by se mi líbily. Jsem z toho smutná, ale vidím to tak, že v neděli vyrazím do nějakých pracovních oděvů. 

Původně měl být tenhle článek o fňukání nad věkem, ale nakonec jsem se na to vykašlala, protože se necítím být v depresích kvůli tomu, že je mi dvacet. Haha. Ha... Ha. Ehm. 

Halenka s pejskama. Promiňte za neořízlý screen, nemám čas!

Halenka s ovečkama. :-D 

Vykyretovaný zub. Nebyl účel, prostě únava materiálu modelu... 

To, čím jsem ten zub vykyretovala. Na obrázku model ještě v pořádku.

Jiná kyreta. 

Teď se musím jít vysmrkat. A za hodinu už musím být na cestě za pizzou... a Mikynem teda. 

Díky za pozornost. Žijte blaze! 

Tak co, Hroznětajná, početla sis konečně? :-D
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/159-nic-zvlastniho-se-nedeje-dukaz.html