Období podzimního pošmourna zahájeno

A tak se stalo, že jsem ráno naštvaně odkopla bačkoru s tím, že to zase dneska bude den.

Předcházelo tomu odvolané rande, protože si můj milý včera večer vzpomněl, že mají firemní grilovačku. Naštvalo mě to o to víc, že z celkem dvou firemních grilovaček zapomněl na dvě, a v obou případech mi na poslední chvíli odvolával rande. Však se mi snažte porozumět: za uplynulé tři týdny jsme se viděli celkem třikrát na necelou hodinu. Z toho jsem si vyvodila, že náš vztah nemá cenu a bude z toho rozchod, protože mě nemá vůbec rád, jsem jeho hej počkej, a kdyby na mě zítra spadl meteorit, tak mu to nebude ani trochu líto. 

Potom jsem se podívala do zrcadla. Tolik akné na bradě jsem už dlouho neměla. A cokoli jsem se snažila vytvořit si na hlavě - ať už šlo o culík nebo jednoduché zapinetkování na stranu - někde to čouhalo nebo odstávalo, sponka padala. Vztekle jsem si vyrvala z vlasů veškeré propriety, a do školy jela jako čarodejnice. 

První dvě hodiny jsme měli praktika z parošky, kde drbeme lak z modelů. Paní doktorka nám poručila, abychom si z našich studijních kyret vybrali nějakou, která je alespoň trochu ostrá. Což je nadlidský výkon, neboť veskrze žádná studijní kyreta na naší škole neviděla ostřičku zhruba pět let. Vztekle jsem se probírala zbytky jakýchsi pahýlů vzdáleně připomínajících profesionální ruční nástroje k odstranění zubního kamene, na které se zhruba desetinu vteřiny přede mnou jako hejno lačných supů seběhla celá polovina mé studijní skupiny, přičemž kousky, které vykazovaly minimální známky hrany a netvořily tupý oblouk, již byly pryč. Takže jsem si dvě hodiny huntovala zápěstí drbáním tří vrstev třpytkového gel laku na nehty něčím, čehož službu jsem stejně kvalitně mohla nahradit dřevěným párátkem. A aby mi to nebylo líto, vydloubla jsem při své vehementní snaze zub z modelu. Nešroubovacího. 

Neměla jsem oběd. A dvouhodinové okno před dalšími přednáškami k obědu vybízí. Protože ale byla zima, rozhodla jsem se nechodit ven a využít služeb školního bufetu. Který byl dnes z technických důvodů uzavřený. Proto jsem se rozhodla využít služeb našeho automatu. Který byl prázdný. V tu samou chvíli mi Mikyn poslal fotku guláše, který ve firmě hromadně dostali k obědu. 

Na cestě domů mi ujelo metro. Kvůli čemuž jsem nenapojila na pro mě výhodný autobus, ale autobus stavící trochu dál od mojí domácí zastávky. Obyčejně mi to nevadí, ale protože dnes byla opravdu zima, zabručela jsem si pro sebe a nastoupila do autobusu méně výhodného. Neptejte se mě jak, protože nevím, ale jedno vám řeknu: nepřekvapuje mě, a asi to nepřekvapí ani vás, že nějakým záhadným způsobem autobus pro mě výhodný, který jel o sedm minut později než autobus méně výhodný, dorazil na zastávku dříve, než my stihli objet kruhový objezd deset metrů od nevýhodné zastávky, kam jsem neúprosně mířila, a odkud mě čekala dlouhá větrná cesta domů. 

A když už jsem domů konečně dorazila, máma vytírala. A všechna okna byla otevřená. 

Musím konstatovat, že to byl dnes zase den. 

Třetí rok na blogu uzavřen, čtvrtý otevírám pozitivně, jak vidíte. Ha ha. S bylinkovým čajem vedle počítače. Některé věci se prostě nemění dokonce ani u mě.