Atraktivnistrasilka | Zajímavé bylo to... a bude

Musím říct, že rok 2019 se mnou pořádně zamával!

A jestli mi tenhle rok něco dal, tak se sluší a patří říct také to, že mi i vzal. Vzal mi tunu volných dnů, peněz za jízdenky a iluze o mužích. Ha!

Jestli můžu vypíchnout rok, kdy jsem tak jako divně dospěla, asi by to byl tenhle. Poprvé jsem čelila věcem vztahovým, poprvé jsem čelila odporu doma, poprvé jsem se zamýšlela nad tím, jak na tom asi budu o dva roky později, a že musím začít reálně přemýšlet o tom, co dál. O čem psát absolventskou práci (nevím), jak hledat praxe pro budoucí pracovní příležitosti, že asi asi budu muset dodělat ten hloupý řidičák, do kterého se mi ale ani trochu nechce, upřímně.

Co se teda toho řidičáku týká, tak to už mám jisté. Nebo takhle - dostala jsem na něj peníze. A teď se držte - od potenciální tchyně. Ona je totiž hrozný blázen. Je strašně hodná, ale zrovna platit autoškolu holce, kterou zná tři čtvrtě roku? Nevím, jestli bych to udělala. Teď tu autoškolu dělat stejně nebudu, a bůhví co bude za půl roku, stát se může úplně všechno. A jestli bych neměla morální problém dělat autoškolu z peněz od bývalého maminky. :-D Fuj, já vím, teď maluju na zeď opravdu ošklivé čerty, ale rozumíte, ne?

Nedostala jsem zaplacený přímo kurz, jen peníze v obálce. A teď přemýšlím, kam je investovat. Ne tedy kam ve smyslu za co je utratit, ale spíš kam ve smyslu jakou autoškolu vybrat.

Jako, co si budeme. Vy jste to četli. První pokus nedopadl zrovna ukázkově, měla jsem z toho nervy, že jsem i v noci ze spaní škubala nohou na imaginární spojce. Nejsem hrdá ani na to, že jsem z té autoškoly neodešla v momentě, kdy mě dědek plesnivej v tom autě začal obírat. No, když se na to ohlížím zpětně, tak se ani nedivím, že jsem to nedala, protože jsem byla z toho všeho tak vydranclá (plus přičtěte faktor nízkého věku a pravděpodobně nulové připravenosti na ježdění obecně), že to prostě nešlo.

Mikyn mě trochu tlačí do toho, abych to dělala v Pardubicích na dopravním podniku (kde on kdysi před osmi lety...), ale nejsem si jistá, jestli chci. Na jednu stranu je pravda, že je to tu levnější a trochu lehčí než Praha (zároveň ale pořád město s kruhákama, světlama a parkovacíma místama), na stranu druhou to pro mě zase znamená buď dojíždění a nebo celé prázdniny v Pardubicích... A to zase právě nevím, jestli chci. Jestli prostě nenajít nějakou dobrou autoškolu v Praze (pořádně tentokrát) a nedělat to spíš tam. I kvůli zkouškám. Jako voškař nemám prázdniny do října, a pochybuju, že zrovna já bych zvládla odjezdit celý kurz a ještě dokončit zkoušky během dvou měsíců.

Ještě se rozmyslím, ale mám dilema. Asi by bylo záhodno, abych to tentokrát dokončila a zase s tím nešvihla, takže chci udělat všechno pro to, ale pořád nevím, co by bylo tak nějak nejlepší. Určitě ale vyložím karty na stůl a řeknu, že už mám jeden kurz za sebou, abychom se nezdržovali zbytečnýma trenažerama.

Včera se mě ptala přítelkyně Mikynova bratra, co jsem dostala od maminky, na co se má připravit. Tak jsem řekla, že se má připravovat intenzivně. Smála se, ale je mi jasné, že ji večer po rozbalení ten smích přešel, neb jí maminka zaplatila tu autoškolu taky.

Na druhou stranu, jakkoli je vzhledem k míře finančních prostředků na tento dar vynaložených blbé tohle napsat, ona mě ta Mikynova maminka asi tak trochu nakopla do něčeho, o čem jsem věděla, že bych měla dělat, ale ne a ne se odhodlat. Říkala jsem si totiž, že teď je to úplně jedno, že nemám řidičák. Kam potřebuju, tam si rychle dojedu. Jenže, co když někdy nějakým hnutím osudu budu mít děti? Děti je potřeba vozit k doktorovi a do školky. A občas je asi otravný kodrcat se s kočárem po eskalátoru a hledat nízkopodlažní, kočkárek friendly spoje. A je taky tak trochu blbý bejt jako ženská v tomhle závislá na chlapovi, protože co si budem, právě ženská spíš jezdí s dětma po doktorech a po babičkách a různě takle. V těch osmnácti jsem nad tím takhle nepřemýšlela, o tři roky později jsem do tohoto stádia nakonec dospěla.

Dneska je tedy den před Silvestrem. Jsem v Pardubicích, do Prahy jedeme zítra ráno. Realita je proti původnímu plánu nakonec jiná, neboť se Mikyn rozhodl, že nechce být s kamarády a radši bude se mnou v Praze. Takže to vypadá tak, že si uděláme svařák, budeme jíst chlebíčky a obtěžovat babičku svou přítomností doma. Vytáhla bych ho na tradiční silvestrovské krmení koz v našem lese, jenže tam už žádné kozy nejsou, takže se nedají ani krmit.

Mikyn mi do počítače stáhnul hru. Jmenuje se Knights of the Old Republic, a on myslí, že ji budu hrát. Tahle hra se, prosím, odehrává ve světě Star Wars. A samozřejmě se tam mydlí. Říkala jsem Mikynovi, že se na to necítím, že tomu absoltuně nerozumím, a ať se mě nenaží učit hrát hry, když jsem se ani nenaučila pořádně přeřazovat v autě, ale prý vyvádím a nevím, co je dobré. Takže na Silvestra budu dělat všechno pro to, abych Mikynu zabavila, a on tedy nepociťoval potřebu učit mě zabíjet virtuální panďuláky.

Fajn, po tomhle článku si připadám, jako kdybych od těch sedmnácti, co to tady píšu, děsně zmatkovatěla. Ne od slova zmatky, ale od slova matka.

To je poslední letošní článek, takže po zveřejnění se klidím. Mikyn právě vylezl z pelechu, sednul si naproti mně a kouká, kdy jako dopíšu (chudák netuší, co píšu), chce jít nakupovat zeleninu, aby mohl udělat oběd. A potom chce zavařovat řepu, takže jich chce koupit 15, ale myslím, že mu to na ty sklenice nevyjde, takže budeme jíst řepu ještě příští rok.

Mějte se krásně, nehrajte Knights of the Old Republic ať nezblbnete, mějte řidičáky a ahoj!