Pár drobností...

Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

rubriky:

přihlášení

odkazy:

archiv článků:

O babičce a neohroženém Mikynovi

com/view/disgust-gross-eww-omg-family-feud-gif-5384782">takováto. Po odeznění počátečního šoku však pravila památnou větu:

"No když se tobě líbí..."
- Babička, 2019

Když však Mikyn přišel, věci se zcela obrátily. A když říkám zcela, myslím zcela.

Babička, známá to odpůrkyně mužů, byla odzbrojena hned v zárodku svého vzteku z toho, že Mikyn existuje, když před ni byla postavena kytka. A tím nemyslím jedna, tím myslím růžový puget. Ten samý byl postaven i před mou matku, která mu okamžitě odpustila veškeré mé meškané periody. Ne tomu pugetu, Mikynovi samozřejmě.

Mikyn, jakkoli jsem na prvním rande mluvila (po svařáku) jen já (stejně jako na dalších pěti), začal předvádět svoje charisma. Bylo to tak silné a účinné, že na mě babička při jídle dělala velmi jasné a hlasité nenápadné posunky, že je to hezký chlapec, a kde já jsem proboha takového nabrala. Mikynovo charisma tkví v tom, že se umí chovat jako gentleman, a ve společnosti maminek a babiček háže jeden povedený komentář za druhým, že jsem sama koukala, protože tuhle stránku jeho osobnosti a sociálního umu jsem zatím neměla šanci spatřit.

Od té doby je Mikyn pro babičku něco jako bůh.

A Mikyn je asi svatý, protože ty rozhovory bych občas asi nedávala.

Mikyn: "Dobrý den! Jak se máte?"
Babička: "Ále, no, jak bych se mohla mít. Bolí mě noha."
Mikyn: "No neříkejte, že vás bolí noha. Já jsem vás viděl, jak krásně chodíte!"
Babička: "No snažím se, snažím. Ale to víte, no, už je mi osmdesát pět."
Mikyn: "To ale krásně chodíte, když je vám osmdesát pět!"
Babička: "Jo jo, já jsem jezdila na kole, ale to jsem byla ještě mladá. Teď už mě bolí noha."
Mikyn: "Tak to je zase dobrý, že vás bolí jenom jedna."
Babička: "No jo. Ta druhá mě bolí taky."
(autentický přepis)

Mikyn je velice, velice slušný hoch. Takže babičce nepřizná, že těmito rozhovory ji spíš popichuje než cokoli jiného. Jenže babička to nepozná.

Divila jsem se, že se na Silvestra rozhodl být tu. Mohl být s kamarády. A chlastat... a chlastat... Jako minulý rok, kdy mi prvního ráno psal, že ho bolí bříško, ztratil kapesník a vyblil šipku na terase (neptejte se). Ale ne. Kamarády odřekl. Sice jim řekl pravdu trochu necelou, tedy z toho vynechal mě (prý aby si kamarádi nepomysleli, že je podpantoflák), ale byl to relativně jeho nápad a já neodporovala. Máma byla se svým přítelem, takže bych jinak byla s babičkou sama doma...

Jakkoli jsem čekala, že babička bude mít problém (však víte - to, že má babička Mikyna ráda chvilku neznamená, že to tak bude navždy), tak neměla, a poměrně rychle se taky otrkala z matčiny nepřítomnosti.

Mikyn: "Půjdete s náma na pivo?"
Babička: "Jaj, tam nedojdu!"
Mikyn: "Já vám nabídnu rámě!"
Babička: "Ále... já se neobleču!"
Mikyn: "No tak vás obleče Tereza. A jdem!"
Babička: "Ále, ále..." *celá rudá se směje*
(autentický přepis)

Potom, když jsem na Nový rok volala s Mikynovou mámou, babička pozdravovala do telefonu, což se snad nikdy v životě nestalo, já z toho v noci nespala a ještě ráno byla jako v Jiříkově vidění.

Mikyn spal tu noc v mojí posteli, já vedle v pokoji v máminé (jinam jsem ho uložit nemohla). Další den už ale přijela máma, takže šel spát ke svojí tetě, která má aspoň obývák s gaučem, a která mimochodem bydlí v protějším domě. Tolik k tomu, jak je svět malej.
Babička se pak druhý den ptala, kam Mikyn šel a kdy se vrátí. Když jsem odpověděla, že šel spát k tetě, ráno jede do práce a vrátí se až v únoru po zkouškovém, zalapala babička po dechu a pravila, že to škoda. Tak jsem se zeptala, proč je to škoda.

"Já bych ho ráda viděla. On je takový šikovný, on všechno umí..."
- Babička, 2020

Babičku totiž uchvátil, jak krásně umí otevřít sekt. Trochu dělá, jako kdyby tu Mikuláš smontoval kuchyňskou linku, vlastnoručně vyrobil novou vanu a celý byt zvětšil o jednu místnost.  Ale neříkám, že nejsem ráda. Jen mě to překvapilo. Tak strašně, že jsem o tom musela okamžitě napsat článek. Tak strašně, že z toho nebudu sto a jednu noc spát.

Ten tu babičku snad začaroval...

Zpět na hlavní stranu blogu