Kterak jsem poprvé ošetřovala za peníze

Peníze, které samozřejmě nešly do kapsy mně.

Od prváku jsem se děsila právě tohoto jednoho dne. Prvních praktik, kdy naší škole oficiálně vyděláme 150 korun. A víte co? Ten den nadešel právě dnes.

Už včera večer mě divně bolelo bříško. Nejprve jsem to přikládala blížící se Sabine, později předtuše o omdlení naší babičky.  Z obojího jsem tak jako tak měla stres - nejprve z vědomí, že Sabine bude v nejlepším zrovna v době, kdy já pojedu do školy, a pak z toho, že jsem musela křísit vlastní babičku, které cestou ze záchoda slítnul tlak a flákla s sebou v chodbě. A do půlnoci jsem pak měla co dělat, ať už šlo o telefonický rozhovor s potenciálním tchánem - geriatrem, nebo o čtení katastrofických zpráv, které ve mně vyvolávaly intenzivní strach z toho, že nám uletí střecha a spadne barák. Když jsem ale zalehla do postele, uvědomila jsem si, že vlastně nechci usnout, protože spánek způsobí znatelné přiblížení prvních opravdových praktik.

Usnula jsem skoro v jednu ráno, abych se pak v noci neustále budila, nejistá, jestli mě víc stresuje stupňující se vítr, naražená babička, nebo představa, jak se svému milému rýpu v puse něčím, co jsem předtím v ruce držela celkem jednou (bez nadsázky).

Čtete správně. Mikyn se obětoval a stal se mým úplně prvním pacientem, kterému jsem hygienu provedla od A do Z!

Před ním jsem už dvě rýpací zkušenosti měla, a to z praktických hodin parodontologie. Tam jsem ale jen škrábala srpkem a leštila pastou. Abych nekřivdila, obě zkušenosti byly cenné, neb první byla paro pacientka, které jsem zuby musela levačkou přidržovat, abych je kyretou nevytáhla. A druhá byla pacientka s rovnátky, u které jsem si musela dávat opravdu velmi dobrý pozor, abych rovnátka nesundala (kdybych chtěla, stačil mi k tomu jeden kvalitní škub kyretou s absolutně minimální potřebou vyvinout sílu). Ale ruku na srdce, nebyla to hygiena od A do Z, navíc tam máme zakázáno používat ultrazvuk (osobní nesympatie k tomuto nástroji ze strany paní vyučující). A to je na nic, protože ultrazvuk je tak nějak hodně potřeba. Neříkám, že je alfou a omegou dentální hygieny, ale pravdou zůstává, že kdyby nebylo ultrazvuku, bylo by mnohem více karpálních tunelů a bolavých zad. A právě ultrazvuk byl tím nástrojem, který jsem do dnešního dne držela v ruce jen jednou, takže jsem se samozřejmě bála, jak moje ošetření bude vypadat.

Měla jsem budíka na osmou, ale probudila jsem se už o něco dřív, asi v šest. Zuřivá Sabine nám totiž v pokoji otevřela okno na ventilačku, a od té doby se spát už moc nedalo, hlavně proto, že mě bolelo to bříško.

Mně bylo ráno fakt ale špatně. Trochu mi spravila náladu orkánová reportáž z Přelouče, kdy paní redaktorka popsiovala vetrnou situaci přímo ve větrné situace, načež jí ulétl deštík, kterým patrně měla v úmyslu se chránit, a ačkloli se paní redaktorka snažila hovořit i nadále a nedat na sobě nic znát, vypadl zvuk, takže mluvila naprázdno. Po několika sekundách se však pracovníci televize smilovali a přenupli do studia.

Vyrážela jsem z domova v deset hodin. Kdy se venku jednou pohnula větývka.

Ve škole jsme pak ještě museli nějakou dobu čekat, než dokončí svou práci druhá skupina, která má praktické vyučování před námi. Měli skluz, čímž jsme bohužel nabrali skluz i my, takže chuděrka spolužačka, která si přivedla maminku a které jsem asistovala, těžce nestíhala. Díky tomu jsem Mikyna mohla přijmout až asi o dvacet minut později, než jsme byli dohodnutí...

Protože jsme byli v tom velkém skluzu, byla jsem ze všeho hrozně vedle. Ale víte, ono mi to paradoxně pomohlo k tomu, že jsem byla úplně klidná, když jsem Mikyna vyšetřovala a ošetřovala. Protože jsem věděla, že mám právo se soustředit jen na něj, nemusela jsem lítat kolem doplňování pískovačky a přípravy nástrojů, spolužáci, kteří měli čas, to udělali za mě. :-D Mikyn byl sice trochu mrzutý, protože na mě venku musel čekat čtvrt hodiny, přičemž se s deštníkem v ruce bránil Sabine s deštěm, ale nešlo jinak - při asistenci skutečně nemůžete používat mobilní telefon a kontrolovat zprávy. Takže nebylo možné jít pro něj a usadit ho někam do sucha a tepla - bohužel. Tohle škola nemá úplně ošetřené. :-(

Jako první jsem dělala indexy. Možná to znáte, nicméně raději: Indexy se provádějí tupou parodontální sondou. Stanovuje se s jejich pomocí míra toho, jak je dáseň v zánětu, kde je zubní kámen, kolik plaku je přítomno a kde. Normálně se to na dentální hygieně nedělá v takovém rozsahu, v jakém to ve škole nutí dělat nás. Nás nutili udělat jeden index parodontální (kde je kámen, hloubka váčků), jeden krvácivosti (jak moc je v zánětu), jeden s obarvením zubů (kde je kolik plaku). Všechno to dohromady trvalo asi půl hodiny, a to včetně nasazování optragatu, což mi trvalo několik minut, protože Mikyn úplně šíleně slintal a optragate mu z pusy vykluzoval.

Potom jsem si přihřála polívčičku, když jsem při kontrole a sestavování plánu ošetření důrazně pronesla, že doporučuji, aby Mikyn používal dvě velikosti mezizubních kartáčků. Měla jsem hroznou radost, že mi to vyučující odkývala jako jednoznačnou věc. Akorát Mikyn moc velkou radost neměl. :-D

Potom jsem mu ukázala, jak si zuby čistit. Když jsem ho potom nutila to předvést, abych si ověřila, že tomu porozuměl, chytl kartáček jako prase drbání, chudák. Bylo to asi následovně:

Já: "A teď ten kartáček chytni jako tužku."
Mikyn: *chytne kartáček do pěstičky*
Já: (v duchu) "Naše děti budou mít ruce volšový."
(autentický přepis)

Ale ne, já si teď dělám trochu legraci, ale snažil se, snažil, a udělal pokrok. Evidentně na něj platilo sedět na křesle a slyšet to ode mě jako od "autority", ne v koupelně u zrcadla.

A pak, přátelé, přišel ultrazvuk. My ve škole máme přesně dvě možnosti ultrazvukového ošetření - první z nich je ultrazvuk na křesle, kam se akorát připne koncovka, druhou možností je ultrazvuk externí. My ve škole máme externí ultrazvuky tři, z toho dva Mastery, které jsou spojené s pískovačkou a stály školu přes dvě stě klacků. :-D 
Jako musím vám říct, že mnou ani necloumal strach, když jsem Mikynovi zajížděla pod dáseň. Sice jsem si to předtím zkoušela asi jen na pět minut, a to půl roku nazpět, ale šlo to. Intuitivně! Já jsem sama čuměla, jak ten kámen šel domů, aniž by Mikyn kvílel bolestí. :-D Ale abyste si nemysleli, že se nestala žádná jobovka, tak pozorně čtěte dál.

Když jsme Mastera přesouvali od křesla ke křeslu, něco jsme provedli s dávkováním vody, takže z ultrazvuku neskutečně stříkala. :-D Voda stříkat má, tím se koncovka chladí, ale ona stříkala tak, že to savka nepobírala. A Mikyn... Mikyn vstal a měl úplně mokrý záda. A teď nepřeháním, absolutně ne. Nechala jsem se zcela vážně slyšet, že z tohohle nebude rozchod, ale rovnou rozvod, až takovou obavu jsem měla. :-D Neb Mikyn mě během ošetřování obšťastňoval svými poznámkami o tom, jak jsem ho tadyhle píchla, proč ho tady takhle rejpu do dásně, a proč musí mít v hubě to barvivo. :-D Přišlo mi, že se jen snaží být vtipný, ale ve skutečnosti vypadal jako divadlo. Jediné, kde jsem totiž měla černé svědomí, bylo to dávkování vody (na které jsme na konci praktik přišli až kolektivně, takže tohle už se nestane).

Nakonec jsem mu zuby vyleštila jemným pískem a potřela fluoridovým gelem. Gel jsem nanesla se slovy: "Pocumlej a vyplivni přebytky." To Mikyna z nějakého důvodu neskutečně pobavilo, zrudnul, gel vyplivnul, a pak čas od času zopakoval: "Pocumlej, prej pocumlej..."

Zaplatil 150 korun, vyprovodila jsem ho ven, a byla zcela a naprosto nešťastná ze svého výkonu, neb jsem díky těm jeho prupovídkám získala dojem, že jsem úplně strašná. :-D Nepochopte mě špatně, pro mě je Mikyn cennost nejvyšší hodnoty, ale občas neumím číst v jeho prupovídkách. Takže jsem mu potom ještě napsala strašně dlouhou omluvnou zprávu o tom, že je mi hrozně líto, že jsem ho osprchovala a ubližovala mu ostrými nástroji. :-D Načež asi pochopil, že jsem znejistěla, takže mi napsal, že to nebylo vůbec tak zlý, většina úkonů ho nebolela, jen hrál divadlo. Kdyby nebyl tak daleko, pleskla bych ho. :-D

Pak jsem se taky cítila trochu blbě vůči spolužačce, které ošetření trvalo poměrně dost dlouho, a to hlavně kvůli tomu množství indexů, které se na začátku musí udělat (a jsou dle mého trochu... zbytečné, nebo alespoň v takové míře). Bylo mi to líto hlavně proto, že pracovala ve skluzu, který nám vytvořila druhá skupina, ale z ničeho je neobviňuju, protože toho času bylo opravdu dost málo. Takže pracovala ve velkém stresu, a podobně jako já si na praxi taky nic moc nezkusila, takže nebyla tak rychlá, jako jiní spolužáci, kteří si třeba zkusili víc a měli tu možnost na sobě pracovat... Vyučující pak její práci s časem ohodnotila trojkou, což je nejnižší možný stupeň pro projití. A mě ohodnotila jedničkou, protože mi ošetření se všemi indexy trvalo "jen" asi hodinu a čtvrt. A nepřišlo mi to úplně tak fér, nevím, kdybych s Mikynem nepřišla k už přichystanému křeslu, tak jsem určitě taky byla pomalejší.

Nutno ale také říct, že jsme ošetřovali všichni jen jednu čelist, protože víc bychom nestihli. Přeci jen, nemáme to tak v ruce. A kdybychom nemuseli dělat tolik těch indexů... ááá! :-D Na slovo indexy asi začnu být alergická.

Čuměla jsem jako tele na vrata. :-D

Takže hádám, že to asi nebylo zase tak zlý. Vzhledem k tomu, že mě na praxi nepustili absolutně k ničemu bych řekla, že jsem se adaptovala slušně.

Že bych nalezla svůj talent? :-D Jestli jo, tak se fakt dlouho schovával, kulišák.

Jako jo, chtěla jsem se asi trochu pochlubit, uznávám. A spíš než známkami asi tím dobrým pocitem, který ze sebe i přes těch pár kiksů mám. Hlavně... Měla jsem ve finále o dost menší stres, než jsem si myslela, že budu mít. Možná to bylo tím, že jsem ošetřovala toho Mikuláše, u kterého jsem věděla, že mě nepožene, i když některé ty poznámky taky mohl vyhnechat. :-D A možná to bylo tím, že je fakt hlavní se nebát, jako že já se prostě u jiných lidí než u spolžáků bojím o takových 80 % méně. Asi proto, že ti jiní lidé tomu moc nerozumí. Ehm.

Takže ještě musím osmkrát někoho ošetřit a jednou napsat test, abych alespoň z tohohle předmětu prošla dál. Ještě osmkrát indexy... nemůžu se dočkat!