Co musíme snést

No, mělo to rychlejší spád, než jsem myslela.

Narozeniny jsem oslavila v nouzovém stavu, což je něco, co prostě chcete: Jste na horách, v Harrachově, kde je prostě liduprázdno. Pár sebevrahů na Čertovce na lyžích, pár zbloudilých Pražáčků na Mumlavských vodopádech. Je vám jednadvacet, ale nemůžete si koupit ani kousek dortu na oslavu, protože zavřeli všechny cukrárny v blízkém okolí - stánková se tam nenachází a trdelník se zrmzlinou nechcete... Takže vynalézavý přítel vaší matky zapíchne prskavku do čokolády. Blízká Norma vybrakovaná, JIP plný, do okolních Lebensmittel fakt chodit nechcete.

Musím říct, že ač karanténa trvá teprve den, už mám dost.

Dneska bylo, jako na potvoru, moc hezky. Ale odolala jsem pokušení. Na vteřinu jsem zalitovala, že nemám psa, se kterým bych musela několikrát denně vyjít. Nakonec jsem tedy vyšla alespoň do krámu - protože můžu - a koupila jsem si nějaké potraviny, které se mi v obchodě zalíbily. To byl bulgur, tofu a papriky, které jsem potřebovala k obědu. Dále jsem se šla podívat, zda náš lokální Albert disponuje toaletním papírem - nedisponoval. Tudíž jsem se sklopenou hlavou, celá zklamaná, bezkontaktně zaplatila a uháněla domů.

Doma jsem potom přemýšlela, jak naložit se svým volným časem. Napadlo mě po osmi dlouhých letech vytáhnout kytaru a zahrát si jedinou skladbu, kterou nás náš učitel učil - Anděla od Kryla. Vytáhla jsem kytaru, naladila jsem kytaru, vytáhla zpěvník, a jala se drnkat akordy do rytmu máma táta děti, abych zjistila, že to ale absolutně Anděla nepřipomíná, i když to tak prý znít má. Tudíž jsem kytaru zase uklidila. Inu, hudebník ze mě patrně nebude...

A potom jsem si začala googlit návody na výrobu domácích roušek z bavlněné látky. Když jsem konečně nalezla nějaký kloudný návod, který zvládne i blbec a příšerná potenciální matka chuděr dětí, se kterými nebude mít kdo dělat úlohy na výtvarnou, zjistila jsem, že doma nemáme látku. Takže jsem si látku objednala - měli by mi ji doručit "přednostně", protože jde o látku přímo na výrobu roušek. Očekávám, že bych pro ni na poštu mohla jít v pátek. Jinak roušku mám, mám dokonce dvě, ale jsou to jednorázovky, které jsem si ukradla ve škole, a to ještě v době, kdy krást roušky nebylo cool.

To bylo dopoledne. Ano. To bylo pouze zatracené dopoledne.

Co se týče mého drahého... Mikyn má home office, stejně jako asi polovina firmy. Nechodí navštěvovat rodiče (tatíček dělá na LDN) ani bratra (dělá v nemocnici na urgentu). Takže náplní jeho života je momentálně práce a pečení. Ano, pečení. Od léta má totiž plný mrazák borůvek, které mu loni v dobré víře přinesla jeho drahá matička, protože přece byly za hrozně výhodnou cenu. Takže teď má dvě ze dvou pater mrazáku zabraná krabičkami s borůvkami. Jsem zvědavá, kam dá dalších deset kýblů borůvek, které mu jeho drahá matička opět v dobré víře přinese.
No a protože ty borůvky tam nemůže mít do doby, než se ožení jeho poslední svobodný syn, peče teď borůvkové koláče, že to nestíhá jíst.

Doslova. Teď, když je karanténa, to nemůže přinést ani mně, ani kolegům do práce, ani rodičům. Blbý. Za chvíli mu to poleze krkem.
Včera ale pekl taky - cuketu. Kterou po upečení zapomněl v troubě a nalezl až nyní.
Ale netřeba se strachovat, ještě má co dělat - v mrazáku má kromě borůvek ještě krůtu, kterou se bojí jíst, aby nechytl ptačí chřipku (která není přenosná na člověka), která v blízkosti chovu, odkud krůta pochází, řádila.
Víc o Mikynovi nevím, už týden jsem ho neviděla. Snad mu v bytě ještě nezačal růst mech...

Samozřejmě mě drahý láme, abych k němu jela. Dokonce řekl, že se pro mě staví autem... Hrozně se to ve mně pere. Je doma sám, musí mu to strašně lézt na mozek. A já bych tam hned jela, kdyby se to ve mně tak hrozně nemydlilo, že. Mám z toho solidní smutek, přátelé. Za týden mám u lékaře konzultaci ohledně výsledků vyšetření krve, zrušené to zatím není. Znamenalo by to, že by mě Mikyn sice odvezl do Pardubic, ale potom bych stejně musela nějak zpět... Prostě nevím, jestli bych neměla spíš zůstat doma. Je mi to samozřejmě líto, Mikynovi je to líto taky. Jiné by to bylo, kdyby normálně chodil do práce a přišel mezi lidi, ale to, co jak to má teď, je strašně na houby. Chápu to. Ale taky nechci narušovat to, co tady v Česku teď je, a co já nahlas prohlašovala a prohlašuju za efektivní opatření... A máma by mě taky nepochválila. Pořád ještě žiju v její domácnosti, a to, jestli v momentální situaci budu nebo nebudu někam pendlovat, je tak trochu i její věc. Jenže je mi to prostě hrozně líto. Je mi to líto.

Co se týče naší cesty do Chorvatska, budoucnost má bohužel velmi nejistou. Provizorium cesty je ale již naplánované - svezeme se vlakem do Bratislavy, odkud pojedeme autobusem až do Turanje. Tak teď ještě aby to ve finále vyšlo.

Mám pocit, že mé kořeny nějak zásadně karmicky ovlivňují ten koronavirus, nebo nevím. Neb mám kořeny v severní Itálii (teď už teda asi spíš nemám :-D), což asi nikoho, kdo zná mé jméno, nepřekvapí... ale že mám kořeny i ve vesničce u Litovle, která je momentálně v izolaci, je už nějaký divný.

Dneska vám asi nepředám nic hodnotného. Za to se omlouvám. Ale slibuju, že příště to napravím.

Ačkoli situace je poměrně vážná, níže vám posílám něco na odlehčení.

Je to asi trochu omezený, ale půl hodiny jsem u toho řvala smíchy.

No a poselství na závěr.
Nezapomeňte se chránit.