Co dělám, když mě nebaví mít volno

 Ač je to k neuvěření, i já mám jakýsi finanční příjem. Nepravdielný, nízký, ale mám.

Bylo mi takhle šestnáct, seděla jsem o přestávce ve svojí lavici, když k nám přišla jedna čtvrťačka a do éteru zařvala, kdo šikovný že by měl v sobotu čas.
Překvapivě se neozval vůbec nikdo.
Čtvrťačka se ale nevzdala naděje, a vysvětlila, že jde o přivýdělek. Jakože za opravdový peníze. To jsem sice zbystřila, ale pořád tu nebylo dost přesvědčivých argumentů.
"Já bych čas měla, ale nejsem šikovná." pravila jsem já.
"To nevadí, pojď sem." pravila čvrťačka.

A tak se stalo, že jsem měla v sobotu ráno naklusat do jedné sportovní haly v Praze. Respektive, na druhém konci Prahy, takže jsem musela vstávat dřív než do školy.

Nebyla jsem tam sama. Tři spolužačky mi dělaly jakýsi doprovod. Dvě z nich už na jedné takové akci byly, dvě jsme byly poprvé.

Jsem netušila, že to není naposled.

Předesílám, že jsem stále nevěděla, co to bude. Akce, říkala jsem si. Nějaká akce. Zaplaceno dostanu, tak co mě to zajímá, že? Jídlo dostanu, tak co nad tím vůbec přemýšlím?
Nakonec jsme všichni dostali nejen peníze a jídlo, ale úplně v první řadě neonově žlutá trika s nápisem "STAFF". No a pak, když jsem si přečetla zbytek toho textu, jsem pochopila, o co tady půjde.

CZECH OPEN
INTERNATIONAL KICKBOXING TOURNAMENT

No to je pěkný, pomyslela jsem si. Takže budu celej den koukat na to, jak se maníci melou. Proč ne, že jo.
Jak moc jsem se spletla!

Dopoledne opravdu probíhalo v tom duchu. Já a dvě moje spolužačky jsme byly naprosto bezprizorní. První a poslední práce, kterou jsme dopoledne vykonaly? Nalepení pavouků na nástěnku. A já si bláhově myslela, že to už nebude horší.

Horší to začalo být po obědě. To nám přišel první pavouk.

Aby se mohly napsat diplomy pro danou kategorii, musí být hotový jeden celý pavouk. Záleží pak, kolik je tam soutěžících. Když jsou dva, pavouk je vyplněný hned. Když jsou čtyři, chvíli to trvá, než se promlátí až k vyplněnému protokolu.
Během hodiny se nám nakupilo neskutečných pavouků. Problém by nebyl ani tak s těmi pavouky, vlastně ani s diplomy - byly jsme na to tři. Problém byl s těmi protokoly.
Vyluštit jména, pořadí, napsat. Pořadí nám měli psát rozhodčí, ale skutek utek, že. Dneska bych vám vyluštila sebesložitějšího, sebenečitelnějšího a sebepřeškrtanějšího pavouka - ale tehdy jsem byla vyjukaná jak prvnička. Musely jsme se neustále ptát na registraci, až mi došla trpělivost. Vyběhla jsem s jedním šíleným pavoukem za naší "vedoucí", tou čtvrťačkou, že nikdo z nás netuší, co to má k sakru znamenat.
Od té doby byly protokoly vždy řádně čitelné, označené a podepsané. :D

Zapomněla jsem zmínit, že nás k těm diplomům zavřeli do takové malé místnosti bez oken.

Navíc nám tam co chvíli někdo chodil, nejčastěji jeden takový pán, se kterým jsme si vždycky řekli takové úchylné "čáu". Později jsem se dozvěděla, že to byl předseda sportovně-technické komise. :D :D Dost důležitá osoba.

Po několika hodinách psaní a pár botách (aneb když neumí napsat správné jméno u registrace, jak můžu napsat diplom dobře?) jsme začaly polemizovat, co bychom dělaly, kdyby nastala apokalypsa. Shodly jsme se na tom, že vzhledem k množství lidí, které se nacházelo mimo tu naší noru, bychom přežily relativně dlouho. V potaz jsme vzaly i to, že jsme měly k dipozici cukr, vodu a velké množšví Big Shock energetických tyčinek.

Všechno to skončilo asi v jedenáct hodin večer.
Bude to maximálně do pěti, říkali. Nenadřete se, říkali.
Jó, nenadřete. Až si příště budete chtít myslet, že ti, co píšou diplomy nic nedělají, stop. Na těch lidech závisí celková rychlost vyhlašování. A taky musí luštit ty hrůzy pavoučí. A pak to napsat správně a čitelně. A ještě vedle pro ty, co je budou vyhlašovat. Taky čitelně, nejlépe.

A teď si představte, že to byla mezinárodní soutěž. Že každý z těch namakanejch maníků se mlátí v různých kategoriích. Než doděláte pavouky, než to napíšete, než se to vyhlásí... Na třech tatamech. Třech. Už se ani nedivím, že to trvalo do jedenácti, a ještě pak se dovyhlašovalo.

Jen aby bylo jasno, od oběda (11:30) do konce (22:30) jsem sežrala čtyři Big Shock tyčinky. Počítala jsem to, a teoreticky bych k tomu obědu měla sníst už jen jednu tyčinku, a víc už nic. Já sežrala čtyři. Čtyři. To jsem se pak hodně divila, že jsem byla vzhůru do čtyř do rána. Bohužel tam k jídlu nebylo nic jiného. Jedno vím jistě - už nikdy Big Shock tyčinku nechci vidět.

Za tu bídu a hlad, zuřivé reklamace, žádosti o přednostní napsání diplomů, neustálé komandování jedné komandátorky a brzké vstávání káplo asi tak deset korun na zmrzlinku. Říkala jsem si, že už nikdy, ale ha.

Ha.

V listopadu už jsem na Florenci vyzvedávala partu namakanejch vymaštěnců z Lotyšska. Takhle to vyzní, jako kdybych snad proti nim něco měla, ale proboha né. Proboha né. Že neuměli anglicky bych jim nevyčítala. Že jim trenér (správně!) přeložil můj pokyn "doprava" a oni šli doleva, to bych jim taky nevyčítala. Ale že si pozapomínají vlastní krosny ve vestibulu hotelu a krmí umělé rybičky v jezírku, to už neodpouštím.

Byl to čvrtek a já nebyla ve škole. Místo toho jsem po celým hotelu sbírala zmatený cizince, vozila je do haly a řešila, kdo kde nechal trenéra, i když odjezdy smluvených autobusů byly vyvěšené na dveřích všech pokojů. Dokonce jsem i přiobjednávala autobusy, protože ty smluvené dva by v životě nepobraly to kvantum ememejců.
"Ale ty jízdy navíc se budou platit." varoval mě řidič.
"Z mý kapsy to ale nejde." pokrčila jsem rameny.

A bylo. Dalších deset korun na zmrzlinku.

Pak jsem tam byla ještě několikrát, ale to už bych se jen opakovala.
Možná je ale ještě jedna věc, kterou jsem pro ČSFu udělala, co stojí za zmínku.

To mi tak jednou zavolala ona bývalá čvrťačka.

"Terezko, půjdeš mi na registraci, viď?"
"Co, já? Cože?"
"Chápej, mně vypadli lidi a potřebuju tam někoho inteligentního."
"Tak to asi nejsem úplně ta pravá, protože já-"
"Žádnýho nýmanda. Tak volám tobě. Je to za pětistvoku navrch, jdeš?"
"Kjo, no."

Byla jsem na zapisování - vážení. To byl, dámy, zážitek. Takovejch (někdy jakože úplně) nahejch chlapů jsem v životě neviděla (po tomhle už mě nic nepřekvapí, fakt že ne). A už ani nikdy neuvidim. :D Po tom, co mě tam rozbrečel "šéf" už rozhodně ne. :D Ale ani mě to nemrzí. Popravdě mě nebavilo neustále je napomínat, že na tu váhu nesmějí lézt v botech, nebo že nemají potvrzení od doktora, že nezaplatili správný manipulační poplatek, že nemají průkazku, ať se sakra obleče a nestojí přede mnou jen tak... a ať se u toho proboha takhle blbě nesměje... Chování některejch fakt hnus. K čemu to je namakaný, když je to úplně vymaštěný a úchylný?
Ne všichni, samozřejmě. Ale z některých mám fakt dost.

Dalších pár korun na zmrzlinku, tentokrát možná ve vaničce.

Zážitky to jsou, o tom žádná. Příjem to je, o tom žádná. A že už v téhle oblasti nejsem úplný laik - ani nemůžu být - o tom taky žádná.
Jsem nevrlá, když se dělá jen na třech tatamech (ať vám říká kdo chce co chce, to nikdy nedopadne dobře), protože se to pak vždycky protáhne, i když je jich málo. Naučila jsem se kličkovat mezi trénujícíma cápkama co nevnímaj kam kopou, znám kategorie, vrchní organizátory, vím jak vyluštit nevyluštitelnýho pavouka. Nesčetněkrát mě objímal kdejaký kickboxer, když jsem mu diplom psala předčasně, protože musel odjet. To je taky pocit k nezaplacení. Sice si vždycky v duchu říkám, ať mě už konečně pustí, ale když má radost... Tak mám vždycky radost za něj. A že to byl zrovna ten chlápek, jehož krev na mě dopadla když se bil v MMA kleci, to nechávám stranou.

Je to prostě radost, no. Takovýho násilí.
A abyste si nemysleli, že tady jenom tak kecám...

Toto byl ten chaos, to centrum dění. Ve skutečnosti se mlátili jen na třech tatemch, ty ostatní tam byly jen tak - neměli dost rozhodčích.

Takto jsem na Czech Open psala papírky se jmény pro vyhlašující.

A toto jsou překvapivě diplomy, už z roku 2016. Zdravím Milana.

Taky jsem háčkovala medaile.

A toto jsem byla já, když mě poprvé posadili na tribunu, ať se kochám tím mlácením.