Balada o dřezu

Už jsem si zvykla, že u nás mají věci zvláštní talent podělat se zrovna v momentě, kdy je to nejmíň vhodné. I když to má s talentem s velkou pravděpodobností společného jen pramálo.

Kdo byl někdy v naší kuchyni, ví, že je to tam celé takové retro. Udržované, ale prostě retro. A půl věcí tam drží tak na čestný slovo. Všichni u nás někde v zadním koutku mysli víme, že to nevydrží věčně. Že přijde den, kdy nám dá naše kuchyň (nebo minimálně její kus) sbohem. Takže jsme kolem všeho v kuchyni spíš našlapovali, velmi potichu našlapovali, a před kuchyní nahlas nemluvili o tom, jak by to chtělo zrekonstruovat. Aby se neurazila a nevypověděla nám službu dřív, než bychom potřebovali.

A potom jsem přijela na víkend. S Mikynem.

Karanténu trávím v Pardubicích, ale doma jsem si potřebovala vzít a zařídit nějaké věci, takže jsme se rozhodli, že pojedeme oba - autem. Vzhledem k tomu, že nikam nechodíme, riziko představujeme velmi minimální. Máma mi to odsouhlasila, že když si uvařím, ať klidně přijedeme. Na což jsem přistoupila. Bohužel!

Přijeli jsme v pátek večer, a já se po malém nákupu ihned dala do vaření. Rozhodla jsem se zapéct těstoviny s brokolicí a ještě něčím. Takže jsem musela uvařit těstoviny, po těstovinách hned brokolici, do toho dělat mleté maso. Ne, že by to bylo něco nezvladatelného, ale neměla jsem dostatek hrnců odpovídající velikosti, takže jsem jich několik za sebou myla. Důkladně. 

Když večer přišla máma, byla už tma a nesvítila jsem velkým světlem. Byla jsem bosa, a když jsem něco vykládala v kuchyni, všimla jsem si najednou, že šlapu do mokré louže. Má instatní myšlenka byla: "Já prase! Takovej bordel udělat při mytí nádobí." Takže jsem vzala hadr, louži vysušila a šla si v klidu spinkat.

Druhého dne má matka chtěla uklidit prkýnko, které jsem nechala vyschnout na stole. Otevřela skříňku pod dřezem, kam dáváme různé věci z kuchyně, když najednou... se ze skříňky vyvalila voda.

Ne proudem. Nebyl z toho vodopád. Ale na zem to šlo. Matka vykřikla a jala se zachraňovat všechny spotřebiče, které ve skříňce pod dřezem byly. To už jsme se s Mikynem přiřítili do kuchyně, že co se děje. A opět má instantní myšlenka: "Takže jsem nebyla prase!"

Mikyn diagnostikoval odšroubovaný sifon.

Já: "Já si nemyslím, že se odšrouboval."
Mikyn: "Chce to jen utáhnout."
Já: "Ne, nechce. Neutahuj to. Rupne to."
Máma: "Jo, rupne to."
Mikyn: "Já to jenom utáhnu, co by to rupalo."
Máma: *zakrývá si oči a jde pryč* "Já to nemůžu vidět."
Já: "Mikuláši, nech to. Tady všechno drží na čestný slovo."
Mikyn: "Ale prosím tě." *utahuje závit*
Já: "To tak strašně praskne. Mikuloslave, poslechni mě aspoň jednou."
Mikyn: "Ale prosím tě, ty se furt všeho bojíš. Nic nepraskne."
Závit: *praskne*
Mikyn: *zarazí se*
Já: "Co je?"
Mikyn: "Víš, jak jsi mi říkala, že to nemám dělat..."
Já: "Ty jsi to urval!"
Máma: *z dálky* "Ááááá..."
(autentický přepis)

Po zbytek dne Mikyn měřil dřez ve všech možných úhlech a snažil se napravovat škody. To se mu povedlo zejména, když dřez měřil v palcích, takže na e-shopech potom hledal rozměr 16x18 cm, pročež po půl hodině přišel celý zdrchaný, že se takové velikosti dřezů vůbec nevyrábí. Nejhorší na tom ale je, že mně ani mámě, která mezitím zoufalstvím jedla chleba s marmeládou a strašidelně se smála, ty rozměry nepřišly divné, to až Mikynovi, když vzal metr ze správné strany.

No, maminka z naší návštěvy měla asi radost. Co si budeme povídat.