Včera jsem svého drahého vytáhla na běh mým rodným krajem, kterému zlí jazykové již neříkají Praha, protože tam máme deset metrů čtverečních zalesněné plochy.
Věděla jsem, že to pro Mikyna bude trochu boj. A přiznám se, že jsem se tak napůl bála o jeho plíce (aby je třeba nevyflusnul na chodník... nebo tak něco) a napůl jsem se těšila. Jednak jsem domorodec a jednak už tu mám párkrát uběhnuto, nezřídka kdy jsem u toho plíce sama flusala, a jednak se mi Mikyn smál, že musím běhat kopce. Tak jsem mu chtěla ukázat, zač je toho kraj modřanský loket.
Nedá se říct, že by to tady Mikyn vůbec neznal. Osud tomu chtěl tak, že přímo naproti mně bydlí jeho tetička - sestra z matčiny strany - která se sem před xy lety přestěhovala z Pardubic za manželem. A jeho sestra tady kousek několik let žila. Mikyn tu jako dítě několikrát byl, ale hned si to nespojil. Navíc sem teď jezdí za mnou (hehe), a už jsme to tu poměrně prolezli - přilehlý les poměrně dobře, zelenou retenční nádrž jsme hodnotili už xkrát, chráněnka je nám důvěrně známá. Šli jsme spolu pěšky na Budějovickou a dokonce i na Karlův most - přes Hodkovičky a přilehlý les, modřanskou cyklostezku a Podolskou vodárnu (to už není úplně můj kraj... ale fakt jsme to šli celý pěšky od nás až do centra :-D). Prostě se nedá říct, že by to tady neznal. A přesto ho ty kopce překvapily.
Od posledně jsem byla běhat přesně osmrkát. Z toho čtyřikrát tady u nás, takže za minulý týden a půl polovinu mých běhů tvořil můj rodný kraj. Celkem jsem tu byla běhat myslím tak šestkrát, co už je do celkového poměru menší číslo, ale pořád je to víc než Mikynova jedna. A bylo to znát.
Podle mě je nemysl, abych vám tu ukazovala každý běh, který udělám. Hlavně proto, že už si to kolikrát nepamatuju. :-D Ale na ty zásadní kroky si vzpomenu.
4.6.2020 jsem skoro vběhla do potůčku. Nebo co to je.
Tvářilo se to zrádně.
No. A byl to přítok Vltavy.
Ehm.
5.6.2020 jsme modifikovali indiána. Místo původních dvou minut běhu a minuty chůze jsme nasadili deset minut běhu a minutu chůze.
Divila jsem se, ale šlo to. Klíč je nepřepálit to hned na začátku. Teď to tedy děláme tak, že se dvě minuty rozběháme, minutu jdeme, a potom už jedeme desetiminutovku. Zjistila jsem, že bych ty dvě minuty ani nepotřebovala, že bych mohla jet rovnou. Ale myslím si, že se na mně začíná ukazovat výsledek pobíhání po rodném kraji. Neříkám, že je to tady jako na horách, ale kdo to tady zná, ví, že jsme místo členitější povahy. Tak to prostě je. Když jedete po Jižní spojce, vykoukne na vás v krčské úrovni kopec, na kterém je vidět dominanta - naše přilehlé obchodní centrum - a na to já se ještě koukám z dalšího kopečka... Když tu chcete běhat, musíte počítat s tím, že kopečkům se nevyhnete. A běhání po kopečcích má za následek o něco intenzivnější trénink.
Nicméně nejsem ras. Mikyn je ve fotbale roky neaktivní a už to jenom píská, u čehož se proběhne leda nárazově. A běhala jsem víc než on, navíc po kopcích. Takže i když jsem cítila, že bych těch pět obvyklých kilometrů asi dala na jeden zátah, nehodlala jsem ze sebe dělat frajerku. A nehodlám. Už vůbec ne, když běhám s mužským.
Jen podotýkám, že neběháme na rychlost. Naopak, já se u toho běhu plahočím jako šnek, což je správně. Kdybych vysprintovala hned ze začátku, tak nezvládnu ani dvě stě metrů. :-D Jasně, že umím nasadit tempíčko, ale to jsem pak někde ve vo2 max a to nechci. Ráda se držím v takové aerobní zóně - sice dost sklouzává do anaerobní, ale hádám, že se ta tepovka časem trochu spraví.
Mikyn včera prohlásil, že se večer podívá na hrudní pásy, což jsem mu zakázala s tím, že se dívat nemá. Už jsem musela explicitně, protože vám říkám, že on by si ho do pozítří koupil, a to nesmím dopustit, když už pro něj jeden mám, že. :-D Neřekla jsem mu, proč se nemá dívat, ale osobně si myslím, že to pochopil. Asi mi to úplně nevadí - hlavně, když si ho nekoupí, proboha.
8.6.2020 jsme poprvé společně běželi v mém rodném kraji. Byla to legrace.
Má rodná v zimě 2016.
Nemám aktuální fotku, u běhu se mi nechce fotit.
Ne, že bych se narodila na observatoři, tedy...
I zde běhávám.
Přilehlá zelená retenční nádrž, o které často hovořím.
A chráněnka ještě jednou.
To pro představu, kudy běhám. O chráněnce jsem tu kdysi psala, ale článek se smazal. Fotky z něj jsem ale dohledala a recyklovala. PS: Na chráněnce je keška! Odlovila jsem.
No, takže jsme se rozhodli, že půjdeme běhat. Večer po práci. Já vytasila svoje nové běžecké šortky, které mě stály 1200 korun, a u kterých doufám, že mi vydrží alespoň tak půl dekády. Té další! Mikyn vytasil své neběžecké sportovní šortky stejné značky, které mu drží už půl dekády, a šlo se na věc.
Začali jsme v lesíčku. Já to chtěla vzít okolo obory (?), která se tam rýsuje. Kdysi dávno tam byla prostá dřevěná hájovnička s prostým oplocením, za kterým byly kozy a slepice. Ty kozy se tam úspěšně množily mezi sebou, závislé byly jen na tom, že jim lidi nosili mrkve, navíc je časem napadli paraziti a už to bylo opravdu strašidelné. Děti se jich začínaly bát. Takže naše městská část konečně rozhodla, že se tam udělá něco lepšího - měli by tam být snad daňci, nebo co? Už to soudruzi vytváří tak půl druhého roku. Ale abych jim nekřivdila, obora tam už stojí! Je oplocená barevným plotem. A já přes pletivo dokonce zahlédla nějaké pány, jak tam uvnitř něco dělají, takže se to asi fakt hýbe. A asi to fakt bude. Jen doufám, že chuděry daňci nedopadnou stejně jako ty kozy, ze kterých už poslední roky začínala sálat radioaktivita.
Hned po minutě běhu jsme se museli zastavit, protože mi přestala komunikovat GPS. Občas se to stane, stačilo jen vyndat telefon a znovu aplikaci nastartovat, ale bylo to otravný. Navíc pro vás nemám snímání tepu, protože to náramek prostě nesnímal. Prý se to stává, když je člověk propocený. Není to hrudní pás, nezapomněl konstatovat Mikyn.
Alespoň vám ukážu trasu a kopce.
Nejsem hrdá na to tempo. Vskutku nejsem.
Můžete si všimnout, že jsem s dobrými nuancemi v prvních dvou
třetinách cesty běžela asi stejně jako obvykle.
Kdybych tu cestu měla definovat jednou holou větou, bude to: Mikyn funěl. Nevím, jestli to nebude znít divně, ale já už Mikynovo funění umím rozeznávat mezi funěním normálním a funěním před smrtí. Musím konstatovat, že jsem při našem společném běhu po mé rodné až nebezpečně často slyšela spíš druhou variantu.
Začátek byl v pohodě. Proběhli jsme okolo budoucí obory a nechala jsem nás vyběhnout krátký kopeček, po kterém jsem dala minutovou pauzu. Trochu jsem Mikyna ošulila v tom, že jsem nás nechala běžet tři minuty místo dvou, ale chtěla jsem vidět, jak bude reagovat na kopeček. A stalo se přesně to, čeho jsem se trochu bála - už po krátkém a velmi malém kopečku (to je ta první malá špičička nahoru) dýchal jako buldoček v létě. Zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku, a prý ano. Nechala jsem nás sejít kopeček dolů a opět jsme vyběhli.
Tentokrát jsme běželi trochu déle. Byl to kopeček dolů, a já si řekla, že pauzu až tak nepotřebujeme, když ho seběhneme celý. Takže jsme ho tedy seběhli - řekla bych tak tři čtvrtiny - a potom jsem pauzu dala, protože jsem věděla, že pak bude docela dlouhé stoupání (to je ta propast, kterou vidíte na grafu).
To stoupání bylo zlé. Dávala jsem Mikynovi na výběr, kudy chce běžet, a on si chudák vybíral méně prudké kopečky, aniž by tušil, že po jejich vystoupání nás čeká jeden pořádně prudký.Věděla jsem to, byla to čirá logika věci. Abych byla upřímná, v končinách, kde jsme běželi, jsem nikdy nebyla, ale byly to pořád Modřany frclé s Libuší, plus jsem věděla, že když poběžíme určitým směrem, vylezeme u observatoře, a tam se krajan nemůže ztratit. A právě tam nastal ten nejhorší kopec ze všech, kde se Mikyn unavil. Já zjistila, že mi nedělá problém ho svižně vyběhnout, aniž bych nahoře musela vydechovat s jazykem na vestě. Ale snažila jsem se být solidární k Mikynovi i své tepovce, takže jsem klusala vedle něj. Bylo mi ho trochu líto, ale neříkejte mu to. Sotva jsme totiž vyběhli ten hrůzný kopec, čímž jsme se dostali k zelené retenční nádrži, dala jsem pauzu - na rovince. Sotva skončila pauza, byl tam další kopec nahoru - na chráněnku.
Když Mikyn viděl další kopec, chytl mě za ruku a začal těžce oddechovat, což mělo značit, že není připravený. Podívala jsem se na něj - rudý, zpocený, ale na moji otázku, jestli je opravdu v pořádku a zvládá, odpověděl, že samozřejmě. No samozřejmé bylo spíš to, že moc v pohodě není, což jsem odhadla i podle toho, že přesně v těch místech jsem sama mívala krize. Zželelo se mi ho a půlku kopečku jsem nás nechala vyjít, po necelých dvou minutách pauzy jsme ale zas vyběhli a beželi kolem ČHMÚ, kde byli zajíci. A taky tam byl bažant. Mikyn byl z toho, že tady máme zajíce a bažanty, úplně vedle (protože přece Praha! Tady žádná zvířata kromě holubů volně nežijou, že).
Po ČHMÚ (vlastně observatoř) jsme to stočili doleva a odtamtud k Obzoru, kde je Albert a kde chce developer stavět obrovský barák. Celou tu story jsem Mikynovi pověděla, a on mi odpověděl, že je to všechno strašně zajímavý, ale on má krizi. Takže jsme seběhli ještě malý kopeček a dali si chodící pauzu. Tu se Mikyn snažil zdržovat, seč mu stačily síly, ale po minutě a půl jsem zavelela, že prostě běžíme, protože nás čeká v podstatě už jen kopec dolů. A to zvládneme. No a taky jsme zvládli - jednou jsme si to prodloužili, a jako křečci v kleci jsme udělali takovou smyčku kolem jednoho baráku (můžete vidět u šestého kilometru). Čistě proto, abych si pojistila, že budeme mít těch šest. :-D Zeptala jsem se Mikyna, jestli chce běžet až k baráku, a nebo to zapíchneme u takových schodů, které vedou k autobusové zastávce (což je můj obvyklý cíl, kde já sama končívám, a je to ještě nějaký kus od mého domu - zbytek se už většinou jen projdu). A Mikyn jen udýchaně zahalekal: "Schody! Schody!"
Přesto, že je Mikyn zhýčkaný Parudbák žijící na placce, musím říct jednu věc: Zvládal to lépe než já, když jsem tudy běžela poprvé. Fakt. Je to držák a taky jsem mu to řekla - sice jsem byla "za frajerku", že nepotřebuju tolik pauz, ale na druhou stranu? Kdybych to běžela poprvé, tak doběhnu s infarktem a před práh svého bytu dopadnu mrtvá. Jinými slovy, nedala bych napoprvé to, co tu dal napoprvé on. A taky jsem mu to řekla. A on se mi pak na oplátku přiznal, že někde u chráněnky prodělal mozkovou a srdeční smrt v jednom. Já mu na to řekla, že to nevadí, protože já ji tam předtím prodělala asi čtyřikrát.
Bylo to fajn a nejradši bych to opakovala denně.
Jo, a koupila jsem si běžeckou ledvinku, která je mi velká. Měla by se nosit v pase, ale můj obvod je asi moc málo či co, tak ji musím mít zaraženou o pánevní kost. :-D I tak se trochu vyhrnuje, to je zas pro změnu vina toho, že mám široké boky. Při běhu mě to upravování ani moc neomezovalo, a když jsem ji zarazila o tu pánev :-D, tak to bylo dobré a moc často jsem s tím manipulovat nemusela. Nechám si ji, nebyla tak drahá. A mám kam dát mobil i klíče. Klady převažují nad zápory. :-D
Už jsem říkala, že to bylo včera dobré?