Než kdo? Než kdo?
Než já před měsícem. A to nekecám.
Musím se pochválit v jedné věci. To běhání se mě drží už měsíc, což je u mě něco neuvěřitelnýho. Nejlepší je na tom fakt, že se do toho vlastně ani nenutím. Ba naopak se nutím od toho, což už je u mě znak velkého zanícení.
A tak jsem šla dneska kolem zrcadla. Zcela nevinně, jen proto, abych posunula sušák. Nechtíc jsem tak do toho zrcadla pohlédla - a má instantní myšlenka po sto letech nebyla negativní, nýbrž:
Ty vole, já mám nějaký hezký nohy.
A skoro jsem odmítala uvěřit tomu, že v tom odrazu opravdu vidím svoje nohy. A víte co? Já měla radost! Vůbec mi to nezkazil ani fakt, že při dnešní udržovací šestikilometrovce, která neurazí ani nenadchne, mi někdy od observatoře hrálo v hlavě: Ať je hudba tvůj lééék...
Nevím, neptejte se mě.
Dnes jsem se hecla a uběhla jsem těch šest kilometrů pouze se dvěma pauzami, z čehož jedna trvala minutu a druhá půl minuty. Možná se mi nohy za tu měsíční (ano, již měsíční!) snahu odvděčují. Nechci znít nevděčně, ale měly by se hezky odvděčovat, když za měsíc jedu do českého satelitu u móře. No.
Je mi jasné, že celé Píše strašně zajímá, že mám o píď hezčí nohy. Taky proto vám to říkám. Když to řeknu muži, ten mi odvětí: "Jo, fakt? Já to nepoznám." (autentický přepis) Možná to teda vidím jenom já, ale fakt to vidím. Praštilo mě to do očí, a to už je u mě co říct. Teď si na ty nohy pořád koukám a sahám a shledávám, že teda asi trochu hezčí budou.
Nevím, jak se to stalo, ale i když se nijak nepozoruju, vidím na sobě jednu změnu větší než velkou. Ne, nohy to nejsou. Je to z nějakého důvodu sebevědomí. Vy tady asi víte - po skoro čtyřech letech - že to se mnou v tomhle ohledu bylo vždycky špatný. Mohla bych to svádět na hruškoidní postavu, akné, velkej rypák, já nevím... Ve finále mi přijde, že jsem schopná na sobě najít naprosto cokoli, i kdybych byla snad dokonalá (což rozhodně nejsem). A ani chlap není validace faktu, že nejsme úplně ošklivý a nepoužitelný. Aspoň u mě to tak nefunguje a nikdy nefungovalo. Zvlášť, když máte chlapa, který úplně neumí nasávat emoce druhého člověka a dělá si občas mírně nevybíravé legrace. Asi jsem tu validaci vždycky nějak hledala, ale kde jsem nehledala, to jsem byla já sama. No a to běhání mi ukazuje, že umím posouvat svoje hranice, protože proboha, mně by se ještě před měsícem nesnilo o tom, že uběhnu tři kilometry do kopečka na jeden zátah! Proboha ne, před měsícem jsem chodila po sekáči a kupovala si sportovní legíny s tím, že je budu mít na výšlapy. A je divný, že je to se mnou lepší nejen fyzicky (nohy!), ale taky psychicky. Možná endorfiny. A holý fakt, že jsem schopná, ha! I když do maratonu mám pořád daleko. :-D
Konec hlubokých řečí. Když nemám hladinku, nejde mi to.
Pár foteček na konec.
Observatoř, která vyčuhuje z chráněnky.
Chráněnka a vyčuhující sídliště.
Chráněnka a nedaleká budova hasičů.
Albert zvaný Obzor, u kterého chtějí stavět velmi vysoký dům.
Můžete uzřít též AlzaBox.
Na této profesionální fotografii můžete pro změnu uzřít bažanta.
Kdo ho najde, může si zazpívat:
... připadám si tak sám
a myslím že mi není dobře
v sobě mám bolest a trochu žal
kdo pomůže mi v týhletý době
ale znám jeden lék...
Dobrou noc!