Poučení pro všechny

Když někam máte jet s někým relativně cizím, ověřujte si, kam vlastně jedete a jestli tam jet můžete. Berte to jako přátelskou radu od člověka, co před pár hodinami zažil hotový děs na širém moři.

Nemyslela jsem si, že by mě během dovolené u moře napadlo psát na blog. Ale taky jsem si nemyslela, že bych během dovolené u moře dělala nějaké skopičiny. Já! Dobrodruh hadra, to jo. Moje plavání a la paní radová maximálně pár desítek metrů od mola a zas zpět. K vodě odjakživa chovám větší než zdravý respekt, a jedná-li se navíc o moře, škoda plýtvat slovy na něco, co je asi úplně jasné.

Před několika dny jsme na naší pláži potkali jakýsi zcestovalý pár, který si padl do oka s Mikynovou maminkou. Dost se spolu bavili, až tedy Mikynovu maminku napadlo, že bychom s nimi mohli na výlet lodí, kterou si ten pár chtěl beztak půjčovat. Neměli jsme problém. Bylo nám řečeno jasné: projedou se okolní ostrůvky (například Babac) a vyjde to tak akorát na celý den.

No. Vyšlo, no.

Pán měl kapitánskou zkoušku, takže jsme tak nějak spoléhali, že to má v malíku. Prosím vás - nikdy se na nikoho nespoléhejte, pokud vám jde o život. A že vám na širém moři o život opravdu jde. Pravidlo číslo jedna je: Důvěřuj, ale prověřuj. Jediný, na co se ve finále můžete spolehnout, jste vy sami a možná vaše intuice. To je to nejzásadnější.

Kdyby pán včera netelefonoval s kamarádem, který mu doporučil plavit se z Biogradu na Moru až do Sali, pravděpodobně by naše lodička, která rozhodně nebyla určená na tak velkou plavbu (jak jsme se dozvěděli od rozzuřeného pána z půjčovny po příjezdu), nemusela překonávat třímetrové vlny v bouřce. Pravděpodobně bychom neseděli natřískaní v malinké kajutce, kam by se na nás nevalila voda z deště a vln. Mikyn by pravděpodobně právě neprodělával psychický a fyzický otřes. Pravděpodobně bych na sobě dnes neměla obligátní oranžovou záchrannou vestu a pravděpodobně bych byla o jeden bytostný strach a životní zkušenost chudší. Pravděpodobně bychom nedojeli zmoklí na kost a já bych teď pravděpodobně nadávala, že v našem městečku prší a já se nemůžu projít na zmrzlinu.

Až příště dostanu podobný nápad, nebo ten nápad dostane někdo z mého okolí, prověřím si, kam se opravdu chceme plavit, jakou loď si půjčujeme a kam s takovou lodí vůbec můžeme. Ověřím si, jestli na pět členů posádky do kajuty připravili pět záchranných vest (a ne jen dvě). A hlavně budu věřit tomu, co mi říkají zkušení zaměstnanci přístavu o předpovědi počasí. Když tohle nezvládne člověk s kapitánskými zkouškami, musím se o to postarat sama. Očividně.

Všichni jsme to přežili, i když to bylo přes dvě hodiny děsu. Mikynova maminka se docela oklepala, Mikuláš teď vedle mě spí. Dvě a půl hodiny jsem ho v kajutě pozorovala a odhadovala, jestli mi pozvrací nohy za kratší nebo delší dobu.

Nejhorší byla asi první hodina - to to regulerně vypadalo, že se převrátíme. Kolikrát jsme byli pomalu na boku? Nespočítám. Jarda u kormidla dělal hotové zázraky, jinak si to s velikostí a typem naší lodi neumím vysvětlit. Už jen řídit loď na průměrně klidném moři není úplně švanda, kormidlo se nechová jako volant auta. Loď reaguje se zpožděním a nepřesně. Pořád se totiž přizpůsobuje vodě a větru. Měla jsem dnes dopoledne, kdy ještě bylo krásně, na pár minut tu čest. Jenže to jsem ještě netušila, že plujeme tam, kam s naší lodí vůbec plout nemáme.

Je mi z toho blbě, ani spát nemůžu. Pořád si v hlavě přehrávám momenty, kdy moc nezbejvalo. Představte si širý, širý moře, pevnina daleko - pomoci by nebylo. Zhovadilost, zhovadilost, zhovadilost, víc nic. Všechno se se mnou houpe. Žádnou večeři dnes nechci ani vidět. Ale žiju. Žijeme všichni, což je hlavní.

A já si jdu dát frťana.