Ve čtvrtek jsme se v pořádku vrátili z Chorvatska. Článek, který bude na tři části, pro vás chystám.
Jsem momentálně v Pardubicích, kde mám byteček sama pro sebe. Moje milovaná maminka mi dva dny před odjezdem do Čech totiž napsala, že nemám jezdit domů. Bojí se korony - jakkoli je to z cesty, protože v Turanji bylo naprosté minimum lidí, chápu to. Babička, práce ve farmaceutické firmě... Ale taky se se mnou mohla domluvit ještě před mým odjezdem, takže bych si s sebou vzala alespoň trochu reprezentativní oblečení - ne oblečení na plavky, ze kterého mi leze zadek. Že. A alespoň jedny uzavřené boty, protože i když v Chorvatsku si člověk mohl dovolit nejít v dešti ven a lenošit u křížovek, tady to nejde, protože samo se nenakoupí ani neuvaří. Takže jsem s maminkou trochu na nože.
Problém jsem ale vyřešila docela nekonfliktně, i když se přiznám, že jsem se mámě ozvala naposledy ve čtvrtek - že žiju, víc nic. Všechno, co mi tady chybí, jsem si prostě pořídila. Tedy, ne všechno, ale to, co si v následujícím týdnu určitě chybět bude. To jest trocha reprezentantivního oblečení, nějaká kosmetika a deštník. A nepromokavé boty, které jsem si stejně už potřebovala koupit nové, protože ty, které mám tak pět nebo šest let, už nejsou moc reprezentativní.
Protože jsem si tu kdysi nechala nějaké "teplé" oblečení (dlouhé kalhoty, jedna mikina, bunda větrovka, svetr, plus tu ještě stále od jara trčí jarní/podzimní kabát), nemusím naštěstí toto řešit. Koupila jsem si džínové šortky a nějaká tílka (to jsem s sebou v Chorvatsku absolutně neměla), až na šortky jsem pořídila v obyč sekáči kousek od domu. Chyběly mi jen ty boty, a ty jsem sehnala ve slevě kvůli doprodeji kusů, byly o půl levnější. A jsou opravdu moc pěkné, takové jsem chtěla, takže jsem to alespoň vyřešila.
Jestli se ptáte, kde je Mikyn, tak vám odpovím, že na chalupě, kde pomáhá seškrabovat starou malbu. Na té chalupě žije jeho pětaosmdesátiletá babička. Chalupa je hodně starý dům, bývalý mlýn. Babička má zažádáno o místo v domě s pečovatelskou službou, který je v té samé obci jen kousek dál, ale zatím se to nehýbe. A ta malba byla v opravdu špatném stavu. Je tam značná část rodiny, ale mně narovinu řekli, že to není práce pro mě a jezdit vůbec nemám. Necítím se dotčená, moje konstituce má trochu blíže k Barbie panence než Arnoldovi, bylo to spíš doporučení směrem k Mikynovi, který má tendence mě do všeho zatahovat, což myslí dobře, ale občas to nepadne na úrodnou půdu, protože věci nedomýšlí úplně do důsledku. Ačkoliv jsem dcera malíře pokojů, škrábat malbu v tom domě bych asi nechtěla. Kdyby mě někdo poprosil, tak bych samozřejmě pomohla, ale vypadala bych u toho fakt vtipně. Není to úplně jako upravovat stěny v paneláku. :-D
Mikyn měl nejdřív menší vnitřní konflikt, protože tu přes noc, no vlastně dva dny budu sama. Ale ujistila jsem ho, že absolutně nemusí. Neměla jsem tu tenhle víkend vůbec být, takže můžu být vděčná, že mě tu nechá. Což já vím, že pro něj není žádný problém, ale víte jak. Pořád je to jeho byt.
Nejprve jsem si myslela, že to bude těžké. Už dvakrát jsem tu sama přespávala - jednou, když byl Mikyn v nemocnici a já tu na něj čekala, až ho druhý den pustí. To bylo před rokem. Podruhé v zimě, kdy jsem tu měla praxi a Mikyn neděli pracoval v Praze a následně přespával u kamarádů, protože v pondělí ho čekal klasický pracovní den. Teď je to potřetí a už to vůbec nevnímám tak hrozně, asi proto, že už sem jezdím přes rok a půl. Už tady nemám takový ten pocit, že nejsem doma. Doma tady taky nejsem, ale asi víte, co tím chci říct.
Nejhorší na tom všem je, že mě to domů vlastně vůbec netáhne. Asi mě trochu naštvala máma, která se od začátku spoléhala na to, že nám karanténu nařídí. Realita byla taková, že v Chorvatsku bylo asi tak pět nakažených, daleko lepší situace než u nás, takže nikdo nic nenařídil. Kdybychom se na tom dohodly při odjezdu, tak bych neprskala. Ale takhle... nejsem ráda. Neznám mámu týden, takže vím, co v tom je. Bohužel mi tyhle věci dochází trochu pozdě. Nedokážu slovama vyjádřit, jak jsem vděčná, že Mikyn je v tomhle ohledu takovej, jakej je, protože jinak bych neměla kam jít. Tím, jakej je, myslím to, že ačkoli tady nejsem doma a nepatří mi tu nic kromě mého oblečení, všechno to se mnou konzultuje a sdílí. Všechno mi je k dispozici a absolutně mi nedává pocit, že jsem tu cizí, spíš naopak.
V tom, že jsem tu přes víkend sama, vidím jednu velkou výhodu. Můžu to tady vysmejčit, aniž bych poslouchala hlášky typu:
"Nedělej to, já to udělám!"
"S tím se nepatlej!"
"To nech na potom, to má čas."
"Ale moje maminka saponát na pánev nedává!"
A tak.
Dneska jsem stihla umejt naprosto hnusně zaprasenej sporák, kterej jsem myla naposledy já, když jsem odsud po karanténě odjela. Vyprala jsem už čtyři várky pračky a pátá se mi právě pere, všechno je to od moře plus zbytky, které tu už byly. A upekla jsem koláč. Zdá se vám to určitě málo, ale taky jsem mezitím nakupovala, takže to zase tak málo není! :-D Je moje jediný štěstí, že jsem včera vařila dhal. Takže jsem měla co obědvat a mám i co večeřet. Zítra si upeču nějakou zeleninu s masem a nebo s tofu, ještě se rozodnu. Koupila jsem si batáty. :-D Když jsem batáty dělala naposledy, skoro jsem zlomila nůž. Což bylo s největší pravděpodobností proto, že jsem si koupila jeden obr batát. Uvidíme. Teď mám tři malé.
Taky jsem si koupila lak na nehty a víno. Víno postupně popíjím už tak od čtyř, kdy jsem začala péct. A ještě tu mám Rakiji, domácí! Pan Igor, správce apartmánů, kde jsme byli ubytovaní, nám ji sehnal od známého, který ji pálí sám doma. Je poctivá, opravdu moc. A byla levná... Až jsem měla zlý pocit. A nebo Mikynovic loni natáhla baba, od které to kupovali. :-D Dávali 80 kuna za litr, letos jsme dali 40. Kupoval jste někdy někdo v Chorvatsku Rakiji? Docela by mě zajímalo, jak to cenově bylo.
No, jinak musím konstatovat, že bejt chvilku sama je boží. Věřím, že by se mi to zajedlo, ale zatím je to dobré. Chybí mi tady vlastně jen známí, které tady nemám jak získat. Jistě, znám pár Mikynových kamarádů, ale jinak ani ťuk. Nežiju tady. Nic tady nedělám hromadně-samostatně (jestli mi rozumíte. Dělám tu věci bez Mikyna, ale nejsou skupinové, nikoho u toho nepotkáte na té úrovni, že se stanete přáteli). Vím, že kdybych se tu usadila nastálo, tak jsem schopná si minimálně přes práci někoho "najít", ale teď ne. Jak říkám, tenhle víkend mi naprosto prospívá samota. A ačkoli se to úplně stydím přiznat, tak i to, že se nacházím někde, kde jsem "pánem" - ne doma, kde se neustále přu s mámou (co na jakou teplotu prát, čím mýt okna, jak se skládá oblečení nebo ponožky). Možná dosírám na to, že jsem se určité věci naučila u Mikyna, a to jinak, než to dělá moje mateř, a hned je to špatně. Už jsme dvě slepice na jednom dvorku, a jestli se mě ptáte, tak to, že jsem si našla tříletý vzdělávání, je nějakej osud. Svojí mámu mám fakt ráda, ale na určitý věci koukáme trošku jinak, a už se to celý vzájemně pere.
Momentálně sedím u stolu a píšu, poslouchám Spotify z Mikynova repráku a jsem v klidu. Čekám, až mi dopere pračka, dám si utopence, svůj dhal a půjdu pařit OpenTTD (Transport Tycoon). Včera mi to ukázal Mikyn, zdá se to být legrace. Není tam cíl, můžu si z toho udělat třeba Zemi Cukrové vaty, což je fajn. Nebo jsem přemýšlela nad letadýlky, simulátor letiště od Bigpointu pro děti (veskrze). Práci v tomhle stavu psát nechci, to by bylo na přepis.
Jinak, víte, kolik let jsem si na nehty nedala červenou barvu? Strašně moc.
Kde jste se viděli před... jak dlouho bloguju? Před čtyřmi lety? V Pardubicích u utopence a vína... já teda rozhodně ne.
Květinky na balkoně. Rajské a papriky. Zalila jsem pár minut zpět.
Nebudu předstírat, že jsem ho nepřipekla.