Přijela jsem do Pardubic už 13. července, navzdory tomu, že výjezd byl stanoven na 16. července.
Dva dny před odjezdem se tak nějak semlely dvě promoce v rodině, a to promoce dvou Mikynových bratrů. Jeden z nich měl před nástupem do školy odklad a druhý se rozhodl dokončit navazující magisterské studium až po nějaké té pauze, takže podtrženo sečteno, oběma bratrům se promoce sešly dva dny po sobě (stejná škola, jiné obory). Mikynovic pes, který doma nemohl zůstat sám, tak dva dny zůstal v mé péči. Večer Mikyn společně s rodiči přijel, takže přes noc sám nebyl, ale sám se přes den vyvenčit bohužel nedokázal, a já jsem byla první logickou volbou. Zpětně jsem ráda, že jsem měla tu možnost psa trochu provětrat, pochumlat se trochu v srsti a užít si pejskařství. Milý Melounek včera po velmi strmém propadu zdravotního stavu a po velmi těžkém kolektivním rozhodnutí celé rodiny odešel za duhový most.
16. července jsme měli za úkol vstát už kolem půl čtvrté ráno, což bylo pro sovu jako jsem já opravdu žůžo. Plánovaný výjezd z Pardubic byl v pět hodin. Týden předem Mikynovic tatíček na střechu auta prozíravě nainstaloval rakev, neboť správně usoudil, že pouhý kufr (byť velkého auta) stačit nebude.
Do Mikynovic Maminky jsme lili horem dolem, že nemá brát věci jako olej, vejce nebo brambory, protože je to zbytečné. V Chorvatsku jsou běžné sámošky, a když člověk popojede kousek do většího města, jsou tam stejné obchody jako člověk najde v Čechách (Lidl, Spar). A tedy i velmi podobný sortiment.
K velkému překvapení všech (myšleno těžce ironicky) jsme vezli nejen olej, vejce a brambory, ale také máslo, mražené maso, čínské polévky, těstoviny, rýži a dokonce mouku. Když to Mikyn společně se svým tatíčkem při stěhování do auta uzřeli, začali se popadat za hlavu, a vznikla první dovolenková hádka. Tatíček zakřičel, že toho, aby ještě někdy s Maminkou jel na dovolenou, bohdá nebude. Mikyn mamince začal velmi asertivně vysvětlovat, že nemůže brát tolik jídla, protože si potom nemáme kam dát věci.
Dopadlo to tak, že jsme do auta i rakve narvali úplně všechno, ale jeli jsme brutálně přetížení a zadní okénko jen... existovalo.
S Mikynem jsme si večer předem koupili u stánku kebaby, které jsme nechali vychladnout. Kebaby následně posloužily jako oběd, ze kterého jsem se nenajedla jednou, ale rovnou dvakrát. Taky jsem se ze strachu z cestovní nevolnosti vybavila tabulkou čokolády.
Z cesty jsem měla solidní vítr, ale nakonec proběhla v poklidu. Až k hranicím s Rakouskem řídil Tatíček. Potom řízení převzal Mikyn, který neplánovaně řídil až na konec Slovinska, kde si to opět převzal Tatíček.
Co se týče hraniční kontroly, ta proběhla velmi formálně. Slovinský celník nás nechal projet, stačilo mu z okénka ukázat zavřené cestovní pasy. Chorvatský celník si naše pasy vzal ke kontrole, vždy je projel systémem, a když shledal, že je všechno v pořádku, nechal nás jet. Samozřejmě jsme museli ukázat vyplněný formulář o tom, kdo kam jede, a to společně s potvrzením od poskytovatele ubytování v Chorvatsku. Nikdo ale nic nezkoumal a fronta byla opravdu velmi krátká, celý hraniční proces na pomezí Slovinska s Chorvatskem mohl trvat maximálně deset minut.
Obědová zastávka u slovinské pumpy.
Do cílové destinace jsme dojeli někdy kolem půl čtvrté. Překvapivě mi cestou nebylo vůbec zle, což jsem samozřejmě přijala s povděkem. Místo, kam jsme jeli, se jmenuje Turanj a nachází se na zadarsku v severní Dalmacii, jen kousek od přístavu Biograd na Moru.
Jedná se samozřejmě o velmi oblíbenou turistickou destinaci s dostatkem ubytovacíh a stravovacích zařízení. V centru města se nachází kostel, který ráno co ráno v šest hodin vyzvání jako na lesy (víc než kdykoli jindy).
Byli jsme ubytovaní v rodinném apartmánovém zařízení. Na jednom fleku tam jsou rovnou tři: Igor, Boris a Emil jsou bratři, kteří tam apartmány provozují a zároveň v těch domech bydlí. My jsme bydleli u Igora, v úplně horním apartmánu určeném pro čtyři, případně pět lidí, pokud vezmu v potaz rozkládací pohovku. Původně visel otazník nad tím, jestli pojedeme čtyři a nebo nás bude pět. Mikynova neteř se ale nakonec rozhodla nejet a dát přednost pobytu na jiné straně Evropy, a ještě u své sestry, takže značka ideál. Pro ni především, ale vlastně i pro nás, protože, mezi námi... já fakt nevím, kam by narvala kufr...
Hned u ubytovávání nám domácí trochu vyrazili dech. Mysleli totiž, že přijedeme až další den. :-D Apartmán byl naštěstí volný, jediné co, že nebyly nachystané lůžkoviny a chybělo uvítací pivo v ledničce. Pan domácí (spíše jeho žena tedy) věc ale hbitě napravil. Ukázalo se, že na rozpisu jsme napsaní byli se správným datem, ale kolektiv se jaksi zapomněl v čase a nikdo si neuvědomil, že už je den D. Na půl hodinky jsme tedy šli na zmrzku, já čučela na moře jako tele na vrata a v uzavřených botách jsme všichni vypadali jako exoti.
Strašilka po deseti letech u moře. Bylo jasné, že to občas bude jízda. Inu, byla.