Jak jsme seděli a věděli, že se řítíme do průseru

V září nám všem bylo jasné, že prázdninová pohoda nebude mít příliš dlouhého trvání. Ne ani co se týká školních povinností, ale spíše v souvislosti s hloupým covidem.

Referuji o něm jako o hloupém ne snad proto, že bych situaci chtěla bagatelizovat. Naopak na rozdíl od spousty jiných jedinců o něm nesmýšlím jako o rýmičce, hlavně proto, že se začínají ukazovat jiné další problémy, které by s covidem mohly souviset (například neurologické problémy).

Jakkoli jsem člověk příliš nepodléhající obecné panice, nejsem si jistá tím, jak moc klidná jsem teď. Ne proto, že bych se panicky bála koronavirové nákazy jako takové (neb svému tělu věřím), ale spíš proto, že tahle situace přišla v pro mě hodně nevýhodnou dobu. Zbývají mi dokončit přeně dva semestry před tím, než bych měla složit absolutorium, ale jsem ze všeho tak nějak divně v rozpacích. 

Nedělá mi problém nosit v dopravě a obchodech roušku. Ve skutečnosti jsem byla vzteklá, když se roušky na prázdniny odvolaly. Ani v Chorvatsku, kde jsme byli a kde bylo trochu větší horko, s rouškami nikdo problém neměl. Tam se nosily pouze ve vnitřních prostorech a dopravě. Nechápu, proč jsou tady z toho lidi tak mimo. Omlouvám se, jestli to čte někdo, kdo je proti rouškám, ale upřímně? Je to situace, se kterou se momentálně musí pracovat, holt tady ten covid je a spousta věcí ještě dlouho nebude takových, jako kdysi. Že tu situaci jako stát úplně nezvládáme je věc druhá.

A teď se plynule dostávám k tomu, co se stalo včera. Nebylo to nic dramatického: měli jsme přednášku z předmětu, který nás učí naše nová vedoucí oboru. Seděli jsme tam s hadrama na tlamách, chudák vedoucí oboru už po třech hodinách soustavného mluvení v respirátoru nemohla, a tak jsme si kolektivně posteskli, jaké by bylo skvělé mít distanc. A za pár minut vedoucí přišla zpráva, že ve školce, kam chodí její syn, se vyskytl covid. A to byla chvíle, kdy jsme všichni utichli - ne strachy, ale vzteky. Jak je ve všem nepořádek a jak malá je vstříctnost školy. Nejistota, co bude. Bude zimní praxe? Budou zubaři zas hromadně zavírat? Uznají nám vzdělání, když nebudeme moci odpracovat povinný počet hodin? Samá co když, která se vám možná zdají až vtipná, ale pro mě jsou momentálně zcela existenční.
O hodinu později pražský primátor pustil do světa, že studenti středních a vysokých školou přejdou na distanc, aby o pár dalších minut později své vyjádření upravil: doma zůstanou pouze vysokoškoláci. A teď mě slyšte, a spolu se mnou důvod, proč mě to trochu pobouřilo.

Když někde řeknu, že bych si přála distanční výuku, všichni mě osočují z toho, že nechci ráno vstávat a nechci se učit. Takže předně bych ráda řekla, že s distanční výukou je pro nás daleko víc, promiňte mi to, sraní. Učitelé neví, jak nám posílat materiály a zadávat práci, každý používá jiné platformy, a nikdo není schopen říct, jakým způsobem budeme předmět uzavírat. A přesto to považuji za zcela adekvátní oběti, které pro kolektivní blaho přinést.

Jedním z argumentů, které při diskuzi o důvodech nařízení distanční výuky na vysokých školách padá, je shlukování mimopražských studentů, kteří na víkendy jezdí domů. Dovolte mi nastolit vám realitu: Na naší škole je valná většina takových studentů. Jak na střední, tak na vošce. Jsme poměrně výběrová škola, kam se hlásí děcka z celé republiky. Jen v naší skupině jsme pražští čtyři z dvaceti. Čtyři!
Další z argumentů - nejrizikovější (ve smyslu přenašečství) věková skupina, kterou je třeba izolovat co nejvíce to půjde - voškaři jsme vzduch? Nám je taky patnáct? Je nám všem mezi dvaceti a třiceti a několikrát týdně na sebe navíc necháme stříkat infekční aerosol od cizích lidí. Někteří bez respirátorů. Ne snad proto, že by je mít nechtěli, ale proto, že jim je vedoucí praxe neposkytne. Stačí jedinej nešťastnej pacient, a garantuju vám, že to má celá škola. Pořád se vám zdá, že hysterčím?

Škola nám všem založila účty v MS Teams. Přes tento program lze zasílat úkoly, pořádat online přednášky, psát testy. Kdyby byl někdo z vyučujících v karanténě, nesmí ho ale použít. Škola to totiž nedovolí. Program je určený pouze pro použití v případě, že nastane plošné nařízení distanční výuky. Jinak máme smůlu a hodiny jsou neodučené - přesunou se k nahrazení.
Pokud bude někdo z nás v karanténě, nabíhá nám absence. Dokud nejsou zavedena plošná opatření, která to vyřeší, je to jakoby náš problém.

A proč to říkám? Protože Mikyn byl před týdnem v kontaktu s někým, kdo má covid. Dozvěděl se to dneska ráno - spal tady, takže jestli to má, je vymalováno. Ten kontakt byl na jednom fotbalovém hřišti s jednou z hráček, tedy velmi nepřímý a ještě na otevřeném prostranství, ale hodně záleží na tom, která hráčka to byla, protože s jednou z nich si kupříkladu předával míč. S některými (valná většina) naopak nepřišel do kontaktu vůbec. Takže je to otázka. A nestalo se to v Praze, bylo to mimo. Ani holka není pražská.

Už jsem došla to stadia, kdy se v noci budím s panickýma atakama kvůli tomu, že se mi zdá o tom, jak jsem v karanténě, nabíhá mi abscence a nepustí mě ke zkouškám. Pokud teď někomu něco závidím, tak to, že má někdo alespoň reálnou možnost se nějak chránit - třeba home office. Nejsem posraná pracovat na pacientech, protože oni ode mě přes respirátor a štít eventuálně nic nechytí, ale pokud něco chytím já a půjdu do školy, tak si pište, že to roznesu i přes roušku, protože její účinnost klesá za poměrně krátkou dobu (navlhne). Plus občas musím jíst a občas taky pít, a to mimo kolektiv neudělám.

Co se týká naší školy, tak otřes. Střídáme učebny jako mourovatí, kumulujeme se na chodbách i s jinými ročníky (samozřejmě středoškoláci i voška hezky pohromadě), kde taky svačíme, protože na přestávky se učebny zamykají, pokud tam nějaká třída nezůstává či pokud má následující skupina nějaké prodlení v jiné učebně (v takovém případě vyučující učebnu po odchodu "své" skupiny zamyká). U vchodu jsou turnikety, které měří teplotu, a před kterými se tvoří fronta jako na pomeranče za komanče. Občas navíc turniket teplotu buď ani nedokáže změřit (v takovém případě vás turniket nepustí ani po odpípnutí kartou ISIC), nebo hlásí, že máte horečku, i když máte 36 stupňů rovných (vyzkoušeno za vás). Některé z přednášek máme ve studovně situované ve sklepě, kde se střídáme s nějakými středoškoláky. V tom sklepě samozřejmě nejsou okna.

Jsme takoví celí rozpačití. Všichni nás prosí, abychom nechodili do školy, pokud budeme nachcípaní, což chápu a rozhodně budu ohleduplná. Ale problém je v tom, že ne každý vyučující je tak vstřícný, a někteří vám budou dělat problémy, pokud přesáhnete dovolenou abscenci (což je u některých předmětů jedna hodina :D). Pravidelně jsme kvůli tomuto měli v ročníku takové skupinové miniepidemie, ale pokud jsme vyloženě neumírali, do školy jsme prostě chodili (neb jsme museli). Což teď nepůjde. Jsem zvědavá, jak mi škola vyjde vstříc. Protože na sobě začínám pociťovat PNZZ - kašlík a teče mi z nosu - což je asi průser, protože to značí, že i přes respirátor a štít ke mně něco jde. PNZZ mi začalo o teď víkendu, a já uvažuju, jestli vůbec lézt do školy.

Dostáváme se k tomu, že přesně toto by vyřešila distanční výuka. Třeba bych se potom budila s o něco menšími panickými záchvaty. Nebo by jich alespoň bylo méně.

Já chápu, proč se snaží školy udržet ve standardním chodu. Opravdu ano, základky jsou pro mě v tomto bez debat. Ale distanční teorie u středoškoláků a voškařů dává v této situaci větší smysl. Praktika a laborky nechť zachovají. Při zběžném ohledání rozvrhů na naší škole, uspořádání budovy a laboratoří jsme v naší studijní skupině přišli na to, že by se nás za těchto podmínek ve škole kumulovalo a potkávalo tak o 75 % méně.
Chápu ale, že ne každý učitel má potřebnou techniku a možnosti, což je problém (na který se ale dalo připravit o prázdninách. Místo toho někdo populisticky strkal hlavu do písku a bagatelizoval - no jo, hlasy do voleb se samy nenakoupěj).

Mám jen obavu, že se nás tam za pár týdnů bude potkávat o 75 % méně z krapet jiných důvodů.  

Všem se omlouvám za svůj výkřik do tmy. Říkejte mi třeba hysterko. Lidi se mi smějou, že chodím s eRouškou,že mě přes to sledujou a sbíraj data, prý. No, já je určitě zajímám - kde bydlím a s kým jsem, z toho bude vládní senzace, že. :-DAle prosím vás.

PS: Na modrou svatbu s Mikynem po velmi důkladné úvaze sice pojedeme (nebudeme-li mít nějaké příznaky), ale vlastním autem a jen na obřad. Kdyby to nebyla svatba v blízké rodině, tak nejdeme vůbec. Jako jediní z hostů se pohybujeme v Praze a opravdu nemáme zájem vytvářet další ohniska nákazy.

Možná to pak smažu nebo zamknu. Potřebovala jsem to vyventilovat, už mě to nebaví.