Ten nadpis vypadá, jako kdyby se mi tam výraz 66% dostal omylem, ale je tam úplně schválně. Pokud totiž počítám hotové a zbývající semestry - potažmo zkouškové - je mě právě 66 %. Absolutorium nepočítám, to zatím předstírám, že neexistuje.
Šla jsem veskrze z 0 na 70. 0 byl počet pacientů, které jsem do září suverénně ošetřila (bez zásahu vyučující, načuhování vedoucí praxe, atd.), na 70 jsem skončila. Koncem praxe jsem se stala samostatně fungující jednotkou, zvykla jsem si na pracovní zápřah a nasadila tempo. Neříkám a nikdy bych o sobě neřekla, že jsem bezvadná, pořád jsem student a oproti jiným mám naděláno pořád málo.
Na druhou stranu, 70 je už docela reprezentativní vzorek. Je to dost na to, abych si u pacientů všimla určitých vzorců chování. Nejsou všichni stejní, bůh chraň. Tak jako vlakvedoucí, strojvedoucí metra a různí řidiči v MHD ve svých kruzích mluví o typech pasažérů, lidi z gastra o typech hostů, lidi z obchodu o typech zákazníků,... my máme typy pacientů.
Pacienti na dentální hygieně jsou trochu jiní než pacienti všeobecně. Co si budeme povídat, v oblasti komplexního zdraví mají zuby takové zvláštní, řekla bych až nevděčné postavení. Na zuby dojde většinou až když bolí (takový zánět dřeně a jeho zejména noční bolest, mňam! Díky za můj kazem nedotčený chrup), nebo když se v nemocnici dělá něco vážnějšího, třeba operace srdce (fokální infekce. Bakterie z pusy umí udělat paseku, taková endokarditis. Plak a kaz nejsou nic jiného než banda bakterií), před kterou je potřeba chrup vysanovat. Případně když zuby vypadnou a pacient nemá čím kousat. Tak či tak platí - a neříkám to nikterak dotčeně - zuby mají ve zdravotnictví takové zvláštní místo, a i když se situace trochu zlepšuje, je pořád vidět, že zuby jsou prostě... pohroma huby.
Od toho, aby zubaři měli lepší a čistší pracovní pole, jsem tu já. Dentální hygienistka. Jsme často prezentovány (a prezentování) jako krásné, lukrativní povolání. Víly zubničky. Jednorožčí princezny se zubními kartáčky. Neoponuji zcela - je to dobré povolání. Víkendy a svátky máte volné (chcete-li), práci si domů netaháte, hlady neumřete. Ale ne zrovna málo mých kolegyň - studentek skončilo ve škole proto, že prozřely. Faktem totiž je, že je to nejen krásná, ale také krvavá a celkově hodně špinavá a poměrně nebezpečná práce. Zvlášť v současné době. V jakémsi indexu rizikovosti jsme na tom ještě trochu hůř než zubaři, protože děláme víc aerosolu. Hodněkrát v životě jsem už byla umatlaná od cizí krve, no a co? To si ale taky neumí říct každý, a proto hodně lidí končí už během prvních měsíců studia. Nebudu ze sebe hrdinku, málem jsem tam byla taky.
Když mě v září posadili ke křeslu a poručili, ať makám, protože mám kalendář naobjednaných pacientů, měla jsem stres. První dva měsíce se adaptujete, protože máte skoro nula zkušeností. Pravidelně jsem do ordinace jezdila s mírnou nevolností. :-) Ultrazvuk jste v ruce drželi párkrát, protože jste měli celkem dvě odborné praxe, o většinu nácviku ve škole jste kvůli covidu přišli, prostě jste neumětelové. Do ruky to dostáváte časem. Pro mě ale pravý křest ohněm nastal v listopadu, kdy jsem dočasně začala dělat i sestru. To jsem se obouchala tak, že narvaný kalendář pacientů byl můj poslední problém. Najednou v té ordinaci trávíte tolik času, že už vám to ani nepřijde. Nechci říct, že se pacienti stanou kusy, to určitě ne. Ale už to berete tak nějak z rezervou.
To je Venca.
Na Vencovi jsem se učila dělat obrázky,
které ovšem dělat nesmím.
A asi desetkrát jsem se o něj praštila do hlavy.
Potom jsou věci o kterých ve škole jen slyšíte, a říkáte si, že to snad není pravda. A že to prostě nezvládnete, až vám to, bože nedej, přijde do ordinace. Nespolupracující pacienti, vševědoucí pacienti, inženýři. Modlíte se za čistílky, těšíte se na děti. Máte bytostný respekt z parodontologických pacientů.
Realita bude taková, že:
- pardonotologičtí pacienti budou tvořit dobrou třetinu,
- každý druhý pacient bude tvrdit, že s ním vaše předchůdkyně neprobírala mezizubní kartáčky,
- 50 % pacientů, kteří se k instruktáži mezizubními kartáčky od vaší předchůdkyně přiznají, používá zcela jiné velikosti než jim nakalibrovala,
- dobrá třetina z velmi vkusně, draze oblečených a ověšených pacientů bude mít zuby naprosto hrozné,
- "inženýrům" bude stačit, když jim toho do pusy hodně namatláte a doporučíte k čištění něco drahého, co bzučí, svítí a umí se připojit k telefonu,
- čistílci vám polezou na nervy, neb si vehementním čištěním odhalují krčky a vehementním vyplachováním dezinfekcí barví zuby,
- děti nebudete chtít ani vidět, protože vám polezou na nervy jejich maminky, které špatné zuby svých dětí svádějí na genetiku nebo nejlépe samotné děti,
- ze všeho výše zmíněného postupem času přestanete mít stres.
"Když on si nečiští!"
- každá druhá matka dítěte mladšího 12 let na dentální hygieně
Neberte mě tak doslova, jsou to takové naše interní řečičky, do kterých jsem vám dala nahlédnout. Práce mě baví, ale v momentě, kdy se vám toto začne hromadit, přemýšlíte o tom, jestli se některé spolupráce dají udržet do budoucna. Nějakou část pacientů namotivovat dokážete, ale nějaká část - moje vyučující by mě teď ukamenovaly - budou mít vždycky svoji pravdu, takže s nimi úplně nehnete. Nebudou používat mezizubáky, přijdou k vám do ordinace a v puse paseka. Oni vám budou tvrdit, že čistí, dokonce předvedou skoro dokonalou techniku! Ale vy prostě vidíte, že to doma nedělají.
Já jsem skoro všechny pacienty zdědila po své kolegyni, o jejíchž kvalitách naprosto nepochybuji. Mezitím však dělal hygienu i doktor, o jehož čistících kvalitách taktéž nepochybuji. Pochybuji však o kvalitě jeho zápisů do karet, co se hygieny týče. :-D Své doktorské zápisy má skvostné, ale bohužel zápisy na hygienu všechny jako přes kopírák. Mělo to za následek, že spousta pacientů mi začala tvrdit, že s nimi mezizubáky nikdo necvičil, nit nikdo nedoporučoval, Basse nikdo neučil. A já jim to skoro uvěřila.
Většinou jsem se dívala jen na poslední zápisy o hygieně, které dělal doktor, ale postupem času jsem začala nahlížet i do zápisů starších, které dělala má předchůdkyně... No nestačila jsem se divit. :-) Pacient, který mi skoro až tvrdil, že nit nikdy neviděl, měl rok a půl zpět názornou instruktáž ve vlastních ústech, plus si nit v ordinaci dokonce i zakoupil. :-) Buď lidé hromadně zapomínají, nebo to na mě prostě zkoušejí, protože jsem nová a ještě se neznáme. Jsem si skoro úplně jistá, že jsou mezi mými drahými ovečkami zastoupeny obě skupiny. Vyřešila jsem to mírně mršsky - prostě do karty napíšu, co pacient tvrdil, a připomenula jsem svému budoucímu já či mé nástupkyni, že jsem pomůcku procvičovala, a je potřeba ověřit, že pacient ví, která bije.
Já vás prostě budu strašit ze záhrobí, všechny.
Hodně jsem se bála parodontologických pacientů - s parodontitidou, odhalenými kořeny, atd. Teď musím konstatovat, že je mi to úplně jedno, a ten nástroj jim pod tu dáseň klidně strčím. Nejsem si ještě jistá svými kvalitami, co se poddásňového ošetření týká, přeci jen tam nevdíte, pořádně nezkontrolujete, hodně to krvácí, je to blbý. Ale patřím asi k těm otrlejším, kterým je to prostě jedno. S tím přístupem bych možná byla dobrá někde na parodontologii, jen si myslím, že na to ještě nejsem dost dobrá, myšleno zručná.
Dalším mým poznatkem je, že se strašně opakuji. Strašně. V současnosti to platí dvojnásob. Máte pět pacientů, a všichni se s vámi po ošetření (fajnšmekři i před a při) baví o koronaviru, momentálně o plošném testování a očkování. Minulý týden jsem vedla pět totožných konverzací.
Interaktivní část článku je tu. Mám pro vás otázku: Jak moc při ošetření (třeba při pauze na vyplachování) mluvíte na zubaře nebo dentální hygienistku?
"Mé hobby je držet savku, usmívat se, přikyvovat a měřit čas."
- nikdy žádná dentální hygienistka ani hygienista
A nakonec ještě jedna věc. Vlastně dvě:
- Zpoždění u zubaře vzniká strašně lehce. Dokud jsem do toho nevpadla jako sestra, netušila jsem, proč to u mého zubaře vždy tak strašně trvá, proč občas čekám půl hodiny na pětiminutovou prevenci. Jenže když máte na pacienta hodinu (dejme tomu), za tu hodinu ho musíte usadit, vysvětlit zákrok, ošetřit, poučit, zkasírovat, uklidit nástroje, ostříknout povrchy a připravit nové nástroje. V současné době je nutné také pravidelné větrání, my v ordinaci i během dne osvěcujeme jakousi germicidní lampou. Bůh nedej, aby přišla nějaká akutka - ošetřit ji musíte. Zároveň se zákrok může protáhnout, takže potom jedete ve dvouhodinovém skluzu, ani nevíte. Bohužel jsem zažila. Nebylo to jen jednou, kdy jsem se bála vyjít z ordinace ven, aby mě desetičlenný zástup čekajících pacientů neukamenoval. Nedivila bych se jim tedy...
- Berte mě v tomhle článku trochu s nadsázkou. Já jsem zase příšerná třeba na počítače...
Krásný středeční večer.