Suchej únor

Do alkoholika mám na míle daleko, přesto jsem se letos - vůbec poprvé - rozhodla tiše zapojit.

Účelem celé akce není odpírání si alkoholu v rámci nějaké povinnosti, abyste potom prvního března slavnostně vzali do paprče sklenku vína nebo flašku piva. Účelem je, abyste se na měsíc zkusili zamyslet nad tím, zda ten alkohol k životu tak moc potřebujete.

Nevím, zda to letos bylo těžší v tom, že jsme byli všichni zavření doma a frustrovaní ze všeho, co se děje, nebo zda to bylo jednodušší právě kvůli zavřeným hospodám. Tak nebo tak, únor je každý rok, a proto i letos měl každý možnost zapojit se. Asi je jedno, zda se zapojíte tiše či nahlas, důležitá je právě myšlenka celého projektu - alespoň za mě.

Úplně stejně jako pro všechno ostatní, i pro toto jsem se rozhodla zcela spontánně, a to posledního ledna. Hned zkraje avizuji, že s pitím problém nemám a nikdy jsem neměla. Dokážu bez něj žít. Ale dokážu si ho odepřít, i když ho mít můžu? Tak zněla otázka. Protože s čokoládou to mám velmi komplikované - dokážu bez ní žít, ale když ji mám doma v šuplíčku, tak nevydrží dlouho. Jak tedy s pitím?

Roli v mém pití hraje víc faktorů. A všechny samozřejmě proti mně:

• Mikyn. Největší pokušitel. Pivař celým svým srdcem. Když už jsem někdy požila, tak právě s ním, po víkendech.
• Táta s babičkou. Kdykoli k nim přijedu, nabízejí mi Frisco, případně Prosecco.
• Mámin přítel. Vždy když přijede, přiveze nějakou pivní specialitu, kterou pak po trochám rozlévá všem přítomným.
• Koronavirus a nejistota ve všem.
• Absolventská práce.

Na konci ledna jsme slavili tátovy narozeniny, sešlo se nás jen pár, všichni jsme si kvůli tomu zašli na test. Popíjeli jsme Prosecco (a chlapi pálenku), když si babička trochu postěžovala na to, jak se vyznamenal bratranec na Vánoce. To se totiž opil a začal být agresivní. Mluvil o tom, jak by pomlátil všechny chlapy, co by jen prošli kolem jeho přítelkyně, a při tom si začal zuřivě svlíkat mikynu. Jako že se asi na někoho brzo vrhne, nebo co. A babičku to hrozně mrzelo a proto bratránka potom nepozvala na tátovy narozeniny.

Takže jsem se trochu zamyslela nad tím, jakou roli vlastně alkohol hraje v mém životě. Došla jsem k názoru, že nijak významnou, ale shodou okolností se blížil Suchej únor. A tak jsem si řekla, že proč vlastně ne.

Celý leden jsem byla v lihu. Docela dost času jsem díky rychle zvládnutému zkouškovému trávila v Pardubicích, kde jsme si s Mikynem takhle večer po jeho práci a mém nic nedělání dali sklenku vína. Když k tomu přičtu pardubického Silvestra a lednové tatíčkově oslavě narozenin, přišlo mi, že jsem na svoje poměry pila docela dost. Zdůrazňuju na svoje poměry, protože jsem nikdy nepila a neuměla pít první ligu. Z alkoholu mi chutná tak akorát víno (případně šumivé víno) a jednou za čas zvládnu i pivo, mé oblíbené je Porter z Pardubic (protože je tmavý.

A sladký), ale jinak spíš z povinnosti (například u nás na Vánoce jede zvyk, že si připíjíme pálenkou - hruškovicí, slivovicí, loni jsme měli Rakiji z Chorvatska).

Hned první zkouška přišla snad zkraje února, kdy přijel Mikyn. Mikyn mi bůhvíproč k Vánocům (mimo jiné) koupil Tullamorku... A když jsem dělala čaj do velké konvice, Mikyn mi nabídl, že si tam nalejeme něco na zahřátí. Tullamorku. A já řekla ne!

A Mikyn, protože je to hrdý muž, si pokorně lil Tullamorku jen do svého hrnečku. Celou dobu mě z legrace podněcoval, ať si přileju taky, že mi bude teplo. Jenže já byla neoblomná! Normálně bych snad přikývla, protože mrazy byly opravdu tuhé a obyčejně mi cink rumu v čaji opravdu pomáhá, ale byl Suchej únor. Takže jsem nepodlehla. Popravdě to nebylo ani moc těžké.

Další zkouška přišla, když jsem jela k babičce. Babička, hned jak jsem otevřela dveře, mi nabízela Frisco. "Ne, radši džus, babi," odmítla jsem. Babička pokrčila rameny a ze špajzu vytáhla jablečné cosi, co podle tvrzení výrobce mělo být jablečný džus. Nu což, hlavně, že je to nealko. Opět to nebylo ani tak těžké.

Dalším pokušením byl opět Mikyn, který sem teď v únoru jezdil víkend co víkend, pokaždé však s menší a menší vervou požívat alkohol. Zatímco druhý víkend mě opět podněcoval, všechny následující víkendy (dva :-D) již svorně držel basu a nepil společně se mnou. Co dělal doma nevím, tuším jen, že dopil nějaký koňak, který kdysi dávno dostal k narozeninám. Jinak spíš smaží internet než chlast, těží Dogecoiny, skupuje Bitcoin a dívá se na videa o elektromobilech.

Přesně dle očekávání přijel i mámin přítel, akorát že tentokrát bez piva. Podněcování se nekonalo.

Poslední, co na moje ne/pití mohlo mít vliv, je současná situace. Aniž bych se chtěla vyvarovat bližšímu výčtu všech věcí, které covid v mém životě ovlivnil, neb to není předmětem článku, asi se shodeme na tom, že je teď divná doba. I já jsem pocítila určitý stupeň sociální izolace. I když je to zvláštní, protože každé pondělí mám na křesle kolem pěti pacientů... Zase mi nechtějte rozumět špatně, na distanční výuce jsem šťastná a spokojená. Mám daleko víc času na všechno, včetně psaní práce a seskupování si státnicových otázek. Ale všechno je zavřený a ani ty kamarádky potkávat nějak nemůžete, celý je to takový achjo. Ani se nedivím, kdyby někdo občas nějaký ten sociální kontakt substituoval skleničkou vína... Případně znám i dost chudáků rodičů, kteří se svými dětmi musí absolvovat distanční vzdělávání, a ti prý docela konzumují. Ne, že bych se vyloženě divila, ale víte jak. Alkohol je metla lidstva!

I já jsem se občas večer přistihla, že jsem v depresi. Možná za to mohlo trochu i to, že jsem momentálně ve fázi psaní poslední teoretické části práce, která se mimo jiné věnuje mentálnímu postižení (což je pro mě takové nepříjemné a mám z toho depky), každopdáně mámina odpolední + covid a celá situace kolem něj + psaní práce = AU.

Přesto jsem ani jednou nesáhla po ničem alkoholickém, ne z povinnosti, ale prostě proto, že jsem si vlastně ani nevzpomněla... A když už jsem si vzpomněla, mávnula jsem rukou a neřešila to.

Dnes odjel Mikyn. Zase tu byl přes víkend a přivezl mi litrovku stáčeného vína. Prý mohu oslavit tři týdny odloučení (cituji: "tři týdny odpočinku"), neb jsme meziokresový vztah. Inu. :-D Je to od něj milé. Ale nevím, zda si přihnu hned jak nastane březen.

Podtrženo sečteno, nic převratného se nestalo. Akorát jsem si potvrdila to, co jsem si myslela od začátku. Problém s alkoholem nemám, nedělá mi problém říct ne i v případě, že lidi okolo mne pijí. Moje tělo navíc zcela jistě ocenilo detox, jehož účinky určitě nezačnu zneplatňovat hned jak otočím kalendář...

Na druhou stranu nevidím problém v tom, když si v sobotu večer k televizi dám - byť decku - nějakého vína, protože ve finále proč ne. Když tu flašku neotočím celou a nebudu to opakovat den co den (s tou flaškou stačí týden co týden :-D), asi se nic nestane, nic mi neupadne, doufám.

Jak už jsem řekla, většinou piju s Mikynou, což zní teda strašně, ale jde většinou o decku bílýho. Mikyna mi teď na měsíc odpadá, máma nepije a samotné se mi chlastat nechce. Zatím to vypadá, že se má životní spotřeba alkoholu dost sníží.

Aspoň zhubnu a nebudu mít kruhy pod očima.

A jaký byl z hlediska konzumace alkoholu váš únor?