O čem tak tenhle článek asi může být...
Tady je pět fází umírání podle Kübler-Ross:
1. Fáze popírání. To nemůže být pravda, já přece neumírám, to se mě netýká. Určitě došlo k záměně výsledků, musí to být omyl.
2. Fáze hněvu. Proč já? Proč se tohle sakra děje mně? Matko, proč jsi lezla do toho auta se čtyřma dalšíma lidma, naňahňaná jeden na druhým?
3. Fáze smlouvání. Potřebuju splnit svoji praxi, aby mě pustili k absolutoriu. Udělám cokoli, jen abych ukončila ročník!
4. Fáze deprese. Já jsem takový chudák. Umřu, Mikyne, takže si hledej nějakou jinou, covid negativní. Je mi to všechno jedno, stejně nejsem nic než pár buněk.
5. Fáze smíření. No, tak prostě umřu, no. Nebo se mi navždy poškodí srdce. Plíce. Možná to mělo být. Možná nejsem odsouzená k dlouhému životu a mám umřít mladá. Bůh to chtěl.
A pak hezky všechno zase dokolečka. Co 10 minut, to další fáze. Po fázi 5 přichází fáze 1.
Moje máma je covid pozitivní.
Dozvěděla se to dneska kolem poledne. Nakazila se, když jela z práce se čtyřmi dalšími kolegy v jednom autě. V tu dobu byli všichni z nich pozitivní. Řidič neměl respirátor.
Neumíte si představit, jak strašně nasraná jsem na svojí mateř byla, když jsem se tohle dozvěděla. Netušila jsem, že se z práce nechává vozit, a netušila jsem, že jezdili plně naložení. No, chybička se vloudila, a na úterním testování z minulého týdne antigen odhalil jednu pozitivní osobu. Jednu z těch lidí, co v tom autě jeli taky. Ta poslala do karantény i svého muže - řidiče toho auta, co neměl respirátor. Ještě ten den večer oba dva lehli... On měl test negativní. O den později PCR jasně pozitivní. Během týdne pak celá směna začala odpadávat, a v sobotu, v den mých 22. narozenin mi matka slavnostně oznámila, že začíná kašlat a má asi covid.
Abyste rozuměli... Bydlíme ve 2+1 s babičkou, které je 86. Babička má vlastní pokoj, my s mámou sdílíme jeden. Pak samozřejmě všichni používáme jedno sociální zařízení a jednu kuchyň.
Máma teď čeká na výsledek PCR testu, ale myslím, že je to asi jasné. A jestli je to jasné u mámy, je to jasné u mě. Včera večer mi navíc začalo být divně. Bolehlav, žaludek na vodě a nevolnost, bolest uzlin, dneska začínám pochrchlávat, běhám na hajzl jako koroptev a je mi furt zima. Nic z toho najednou, nic není tak vážné, všechno občas přichází a odchází, ale je to asi jasné. Mohla bych teď po bytě nosit respirátor, ale nemá to smysl, protože s mámou stejně spíme v jednom pokoji a nic jako gauč bohužel nevlastíme (o mých zoufalých bytových poměrech jindy). Takže jsem rezignovala. S mámou pořád větráme, dezinfikujeme koupelnu a záchod, babička je ve vyhnanství v pokoji... Ale když jsme spolu, normálně se kolem sebe ochomýtáme bez ochranných pomůcek, protože už to stejně asi mám. A jestli nemám, tak budu mít. Dávám si dva dny.
No nicméně... Zalarmovala jsem doktora, kam chodím dělat praxi, ať zruší pacienty. Že minimálně budu mít karanténu, pravděpodobně celý covid v plné kráse. Abych urychlila proces hygieny (než mámě přijdou výsledky PCR, než mě kontaktuje hygiena, než a než a než,...), zavolám zítra doktorovi, řeknu, že mám příznaky a ať mi vypíše žádanku na test. Předběhnu tak hygienu a zkrátím si izolaci - ne proto, že bych chtěla roznášet covid, ale proto, že pokud bych to nechala plynout oficiální cestou, jsem doma o týden déle, a to zrovna nepotřebuju.
Sakra, tohle se mi musí stát zrovna teď, když musím dokončovat absolventskou práci, když mi zbývá posledních pár týdnů školy a když jsem se ještě nestihla naočkovat (jako student nemám nárok), natož odstěhovat, abych neohrožovala mámu s babičkou... Takhle jsme tu zavřený všechny a nemá nám ani kdo jít nakoupit. Rohlík to jistí...
Nebudu se raději vyjadřovat o tom, co si myslím o antigenním testování jednou týdně. Já myslím, že jsem v životě dost důslednej člověk, pokud se týká závažných věcí, a covid závažný bezesporu je. Takže jsem poslední týdny nikam nechodila, s nikým se nestýkala (ani s Mikynem) a hystericky si utěsňovala respirátor na ksichtě, aby potom přišla moje máma s tím, že je ve firmě nechávaj vychcípat za každou cenu, jen aby nemuseli pozastavit výrobu a třeba celou směnu poslat do karantény.
To je asi všechno, co jsem chtěla vyblít. A snad to moje tělo nevezme doslova, protože momentálně k tomu daleko nemám... Těžko říct, jestli je to fakt příznak covidu (prý může být) anebo nervy. Ono kdyby šlo o mě, tak to přežiju. Ale ta babička, ty vole...
Poselství dnešního dne (roku, možná dekády): Nejezte netopýry. Děkuji.