Izolace, den 3.

:-)

Takže vám zatím shrnu svoje postřehy.

Prvním postřehem je to, a asi vás to moc nepřekvapí, že mě fakt nebaví být covid pozitivní. Skoro se mi chce říct, že je to za trest. Že bůh testuje moje psychické zdraví. Jako, ne že bych v uplynulých měsících někam moc chodila, ale alespoň jsem mohla mimo pokoj. To teď kvůli babičce nejde. A pro vaši informaci - jsem to teda zmiňovala, jo - ale sdílím pokoj s mámou, co je taky covid pozitivní.

Máma je úplně na nervy. Ona je zvyklá pořád někde lítat a něco dělat, zatímco já jsem takovej krtek nebo jak to říct. Takže zatímco jedna na jedné (naštěstí skříní přepažené) polovině pokoje pořád telefonuje a kouká na televizi a vrtí se na posteli, druhá se snaží mít klid na psaní absolventské práce. Hádejte, která jsme která.

No, vás možná zajímá, jak mi je. Tak je mi dobře, zatím. Mám trošku kašílek a trošku rýmičku, ale není to ani z poloviny tak hrozné, jaké bývá mé normální nachlazení. Ale nebylo to tak celou dobu, kupodivu.

Popravdě, nejsem vám ani schopná říct, jak dlouho to prodělávám. Od víkendu jsem věděla, že máma asi bude pozitivní, takže jsem si toho hodně vsugerovala. To já fakt umím. Když počítám opravdové příznaky, u kterých jsem si jistá, tak je to úterý, kdy mě začaly bolet krční uzliny. Ve středu mě divně šimralo v krku a na plicích a ve čtvrtek večer jsem lehla.

Ve středu měla máma hovor z hygieny. Nahlásila všechny rizikové kontakty, takže i mě a babičku. Babička dodržuje karanténu už asi tak deset let, ale já jsem si musela začít pořádně uvědomovat, od kdy do kdy teda nikam nesmím.

Další věc je ta, že jsem předběhla hygienu. Za to se musím opravdu pochválit, byl to husarský kousek. Od středy jsem byla v karanténě, ale ještě před tím, než jsem v karanténě fakticky byla, jsem volala ke svému praktikovi, zda by mi nevypsali žádanku na test. Že jsem v domácnosti s pozitivní osobou a už se cítím divně, hygiena se mi neozvala, ó já chudák. Žádanku samozřejmě vystavili, a jak se později ukázalo, zachránilo mi to kousek života, protože paní z hygieny mě chtěla nechat otestovat až později s babičkou (což bude zítra nebo v pondělí. Né, díky). Problém je, že se vám izolace prodlužuje ode dne stěru pozitivního vzorku, a to bych já nesla fakt nelibě.

Ve čtvrtek jsem tedy vyrazila na dobrodružnou cestu do Thomayerky na test. Pěšky. Já frajerka... Cesta tam je z kopce, cesta zpět do kopce. A zatímco cesta tam se táhla jako had, cestou zpět jsem do toho hezky šlápla a za 15 minut byla doma.

Já, frajerka bláhová.

Ale nepředbíhejme.

Jo, já vím, že je ta fotka nakřivo. Omlouvám se, mám covid.

No, když jsem dorazila k nemocnici, byly jen dvě možnosti, kam jít. Ke kapli nebo od kaple.

Rozhodla jsem se raději následovat instrukce venkovního značení a vydat se do prava. Chvíli jsem šla a šla... A pak už tam tudy nevedl vůbec žádný chodník a člověk musel jít skoro až po silnici, ale protože pavilon G1 stále v nedohlednu, poslouchala jsem srdce a šla dál. Netrvalo to moc dlouho a vykoukla na mě budova, na které byla velká cedule, že se tam dělají odběry vzorků, a tak jsem šla. A přišla k tomu, co vidíte na fotce.

Krása, viďte.

Hned jak jsem přišla si mě odchytila paní, že kam jdu. Říkám, že mě doktor posílá na test. Paní, zda na antigen. Tak říkám, že ne, že PCR. Prý nevypadám. No, holka, to jsi mě měla vidět ještě ten večer.

Celý ten proces trval bez přehánění tak dvě minuty. Dala jsem nějakému pánovi kartičku pojištěnce, ten mi vytiskl žádanku a nálepku na zkumavku, šla jsem do místnosti vedle, kde mi jiný pán strčil do nosu sondu, a potom jsem byla free to go.

Free to go přímo do pekla.

Cestou zpátky, leč do kopce, jsem nepociťovala nic zvláštního. Chvíli jsem se dokonce obávala, abych byla vůbec pozitivní. Pokud bych nebyla, asi bych šla na test ještě jednou, později. Nechtělo se mi ruinovat svoji pojišťovnu ani si prodlužovat izolaci...

Když jsem přišla domů, nedělala jsem nic. Jen jsem si říkala - safra, něco na mě jde... Hola teplota ke 38 stupňům, hola kašílek, hola rýmička, hola bolesti hlavy, hola bolesti nohou jak svině. S tímhle vším jsem šla spát. Ani nešlo usnout, jak mě bolely ty zatracený nohy. A s horečkou taky nic moc, na ten pocit jsem si úplně odvykla, jak jsem dlouho neměla ani chřipku. No, bylo mi fakt mizerně.

Druhý den jsem se probudila bez horečky a bez bolestí. Tenhle stav trvá tak nějak do teď, a kdybych nevěděla, že mám covid, pokládám to za plně rozjeté PNZZ (permanentní nemoc začínajícího zdravotníka - mám to kdykoli v práci změním typ respirátoru). Jenom jsem se teda už poučila a nelítám po venku čtyři kiláky sem, čtyři kiláky tam. Jako kdybych mohla.

A ne, chuť jsem zatím neztratila, jen čich je, řekněme, o polovic slabší.

Jinak je teda všechno super a zalitý sluníčkem, no, jak jinak.

Kdybyste viděli na jednom pražském panelákovém sídlišti někoho zoufale čučet z okna, je určitá šance, že jsem to já, tím se poslední dobou výborně bavím.

Je třetí den mé izolace a já už si tady bubnuju do kolínek. Můj život je omezen na jeden pokoj. Ne byt... pokoj! :-/ Já to dám, ale budu frfňat.

Samozřejmě píšu taky absolventskou práci, ale to zvládnu tak tři hodiny denně, moc mě to nebaví a navíc mám čas. Vyhodnocuju už dotazníky a zdrojuju, prostě finiš. Do týdne je to napsané, i kdybych nechtěla. Nejdelší bude, než se mi ozve vedoucí. Já to vlastně píšu celý sama, což je fór, protože já ani do teď vlastně moc nevím, jak se to píše a co vůbec dělám... Semináře k AP paní vyučující prý odmítá učit online, takže smolík. :-D Už to chci mít za sebou.

Ale potom nevím, protože mi bude zbývat další týden.

Izolace má samozřejmě i pozitiva, například jsem si stihla něco obepsat a našla si od července práci na tři dny, takže už mám úvazek složený. A řekla jsem si i míru ohodnocení, ale vůbec nevím, jestli je adekvátní. O penězích v našem oboru se nikdo moc nebaví... Takže jsem prolezla inzerci v naší FB skupině a trochu jsem se inspirovala. Řekla jsem si samozřejmě víc. :-D A žádnou konkrétní částku, jen jsem řekla, že chci fix a určitá procenta za pacienta. Jsem zvědavá, co mi na to odepíšou. :-D Trochu se bojím už teď, ale vlastně se ani moc nebojím. Co se horšího stane, než že mě usměrní. Jsem student, pro ně výhoda, že mě nemusí ze začátku tolik zaplatit a budu pro ně lépe formovatelná než někdo, kdo je už úplně zaběhlý. Ne, v tomhle ohledu o sebe strach nemám, práce je v mém oboru všude dost.

No, a já asi končím svůj skřek. Covid pořád ještě začínám, takže dost možná budu za pár dnů psát z hrobky, tady u toho moribundu nikdy nevíte. Hlavně držte palce naší babičce, ať to neodskáče, ještě toho trochu.