Ztratili jsme Renaulta

Nebo teda spíš Mikyn.

Trochu ikonicky je Renault značka, kterou už od dětství z nějakého důvodu vnímám negativně. V naší rodině měl vždy špatnou pověst - tomuhle strejčkovi se po měsíci rozbil, tamtomu bratránkovi řidič Renaultu málem přejel psa. V jakémsi seriálu pak řidič Renaultu překročil povolenou rychlost snad o 100 km/h, a to byla konečná, neb má nevinná dětská duše si to dala do jasné souvislosti: Od Renaultu ruce pryč.

Potom se psal rok 2018, a já si nabrnkla Mikyna. Mikyna a jeho v té době jednadvacetiletého Renaulta. Víte, s Renckem mám zvláštní vztah - jeho motor byl první, který jsem kdy viděla. Jeho servo bylo tím servem, díky kterému mi došlo, proč některá auta při couvání tak strašně kvílí. Bylo to auto mého prvního pořádného chlapce, auto, kterým pro mě jezdil na nádraží, abych v třeskuté zimě nemusela chodit pěšky - milé auto, které i přes svůj zasloužilý věk odvádělo práci víc než dobře.

Jenže všechno jednou končí - i Rencek a jeho jakás takás kondice. Dílčí problémy trvaly už docela dlouho - ani nevím, kdy se to začalo lámat - a právě včera vygradovaly, z čehož máme oba s Mikynem perfektní zážitek.

Jet na hory byl můj nápad. Vzít Rencka byl nápad Mikynův. Upřímně řečeno, nadšená jsem z toho nebyla - auto už dlouhou dobu vykazovalo znaky toho, že je v něm něco moc zle. Vadné stěrače se vyměnily, servo holt řve, to se nedá nic dělat - ale byla tam jedna vada, kterou by asi každý člověk průměrného rozumu vyhodnotil jako vážnou - padaly mu otáčky, pokud stál na neutrálu, případně na spojce. Stačilo dojet ke kruháku, kde se musela dát přednost - chcíp. Křižovatka, kde se muselo přibrzdit - chcíp. Parkování - a chcíp. Spadly otáčky, auto zmlklo a Mikyn byl nucen startovat opět. Abych byla upřímná, od začátku se mi to nelíbilo. Mikyn sice tvrdil, že se vlastně nic neděje - auto stejně půjde na likvidaci - jenže kdy? Před dovolenou ne.

Takže jsme minulou sobotu sebrali Rencka a jelo se. No, jelo - Rencek totiž začal dělat něco nového. U rozjezdů začal skákat, jako kdybyste přidali málo plynu (pojďme operovat s tím, že ne všechna auta se vám rozjedou jen na spojku). To byl problém, který nás měl varovat. Mikyn však usoudil, že je to chyba výfuku a jelo se.

Čtyři dny stál Renault zaparkovaný před penzionem. Čtyři dny jsme netušili, že by něco mohlo být tak špatně, že neodjedeme - ale potom přišel den odjezdu a my jsme čuměli.

Ze všeho nejdřív auto reagovalo jako obvykle.

Potom jsme zajeli k horskému pramenu natočit si vodu - tam auto chcíplo poprvé. Popojeli jsme, křižovatka dej přednost s rozjezdem do kopce - chcíp. Chcíp. Chcíp. Chcíp!

Mírně nervózní Mikyn už věděl. Znám ten výraz, problém byl opravdu problém - tohle domů nedojedeme. Věděla jsem to já, věděl to on, věděl to i pán, co opodál poslouchal zoufalé tůrování neragujícího Rencka. Nakonec se nám rozjet přece povedlo - abychom se o 400 metrů dál zastavili už definitivně. Nastartovat nešlo už ani zbla. Zastavili jsme přímo před cedulí, která oznamovala konec obce.

Kromě vodítek více než jasných nám asi celou situaci měly nastínit podprahové ukazatele Vesmíru:

1.) Cestou tam jsme narazili na zaparkovaného Renaulta podobného stáří, na kterém byla cedule značící, že je auto na prodej. Vtipkovali jsme, že ho koupíme, a dojedeme na dovolenou radši jím.
2.) Mikyn po příjezdu napsal své mamince, že jsme dojeli. Na to ona reagovala velmi pohotově: "Jako s Renaultem?”
3.) V noci na středu se mi kvůli probíhající bouřce zdálo, že do Renaulta zateklo a on ráno nejel.

Když jsme se zastavili definitivně – tedy ve chvíli, kdy bylo víc než jasné, že to domů nedáme – jsem Mikyna začala burcovat, ať hledá zelenou kartu. Neměl.

Já: "Kde máš zelenou kartu?"
Mikyn: "Nevím."
Já: "Jak jako nevíš?"
Mikyn: "To bude vědět maminka."
Já: "Si děláš prdel."
Mikyn: *nevinně* "Ne..."
(autentický přepis)

Nejen tedy, že to poukazuje na hlubší problém v uspořádání Mikynových záležitostí (aneb když u sebe skoro ve 30 letech nemáte rodný list, a nevíte, kde ho můžete najít), ale hlavně na to, že měl Mikyna neskutečné štěstí, neb v přihrádce vozí pojistnou smlouvu. Pak volal mamince místo toho, aby zavolal na asistenčku, a ta ho poměrně nevrle odkázala právě na tu asistenční službu, že co ona má s tím jako dělat.

Potom Mikyn hovořil s robotem Evou, což bylo tedy strašné:

Eva: "Řekněte prosím vaše jméno a příjmení."
Mikyn: "Mikuláš Bezzelenékarty."
Eva: "Řekněte prosím model vašeho auta."
Mikyn: "Renault Megane."
Eva: "Řekněte prosím vaši SPZ."
Mikyn: "P-L-O-pět-šest-osm-osm."
Eva: "Je vaše SPZ K-L-pět-šest-osm-osm?"
Mikyn: "Ne."
Eva: "Vyhláskujte prosím znovu."
Mikyn: *s náležitou, až teatrální intonací* "P-L-O-pět-šest-osm-osm!"
Eva: "Je vaše SPZ P-L-pět-šest-osm-osm?"
Mikyn: *zoufale* "Ne."
Eva: "Výborně. Naši operátoři se vám brzy ozvou."
(autentický přepis s pozměněnými detaily)

Dlužno ovšem dodat, že pán z odtahovky (která nespadá pod pojišťovnu a je zajišťována externě na základě smluvního vztahu s danou pojišťovnou) byl na místě do hodiny, vysunul plošinu a s Renckem na ni zázračně vyjel bez tahání ("S tímhle byste moc daleko nedojeli. Měl jsem plyn na doraz a jelo to tak tak."). Naložil nás vzadu do kabiny a vezli jsme se až do Pardubic. Zadarmo v rámci pojištění by to bylo do nejbližšího servisu – ten byl však v Liberci. A co pak s tím, že? Takže jsme takhle jeli až do Pardubic a vyplázli za to přes tři klacky (já jsem vyplázla. Mikyn neměl hotovost).

No, a takhle Renault skončil. A bylo to ohromné štěstí, neb:

1.)    Mohlo se to stát někde ve vyšší rychlosti. To by byl průser.

2.)    Mohlo za námi jet nějaké auto s malým rozestupem – nejelo.

3.)    Mohlo se to stát cestou tam.

4.)    Mohlo se stát něco nám.

Se svolením Mikyna (vlastně to byl jeho nápad) sem dám pár fotografií:

Renault si hoví na místě chcípnutí. Toto není jeho přirozené prostředí.
Trojúhelník tam je, jenom není vidět.

Renault si hoví na plošině. Ani toto není jeho přirozené prostředí.

Renault si hoví na parkovišti. Toto je jeho přirozené prostředí.

Brzo asi proběhne likvidace. Mikyn se cuká, ale otázala jsem se ho, zda si ze mě dělá legraci nebo ano. Technickou minule auťák prošel jen proto, že Mikynova máma uplatila technika (nechci vědět čím, ale muselo to stát za to). Další bude v říjnu, a nejen, že je do té doby fakt nebezpečné tím autem jezdit (pokud se rozjede), ale ještě myslím mohu garantovat, že na toto už žádné úplatky stačit nebudou.

Zážitek z dovolené. Kam se hrabe do ruda spálený Mikyn.