Moje trnitá cesta k řidičáku

Pět let. Pět let mi trvalo naučit se řídit auto tak dobře, aby komisař nakonec uznal, že můžu samostatně do provozu.

Kdo mě čte déle, asi si pamatuje, jak jsem se s autoškolou natrápila v osmnácti. Kombinace nerudného úchylného učitele - dědka Lasičky a mojí (zřejmě) nevyzrálosti způsobila, že po celém výcviku jsem nebyla schopná uspět ani na jedné ze tří zkoušek, co jsem absolvovala. Na čtvrtou jsem už nešla - nedala jsem to psychicky. A potom uběhnul půlrok a Strašilka mohla začít zase kompletně znova. Jenže nezačala - u Lasičky ani nikde jinde.

Časem člověk přijde na to, že umět řídit auto je dobrá věc. Že se to docela hodí, a že se to teprve hodit bude - protože nemocný děcko s horečkou k doktorovi fakt nechcete tahat MHD, když to jde i jinak. Časem mě začalo štvát, že nejsem tolik soběstačná, a že sakra přece nemůžu být tak neschopná, abych nemohla řídit auto. A vrhla jsem se do toho rovnou po hlavě - to bylo loni v únoru.

Předcházel tomu můj uvědomělý strýc, respektive jeho rozhodná poznámka o tom, že zná dobrou autoškolu, kde se učil i jeho syn. Mělo to však háček všech háčků, ta autoškola byla ve Vršovicích. A já si nebyla jistá, jestli chci na své začátky zrovna Vršovice. Kdo nezná Prahu, Vršovice jsou její část, která má hodně semaforů, tramvají, zón, zákazů a příkazů, úzké obousměrky, špatně se tam parkuje a ještě tam neobjevili kouzlo vyklizovacích šipek. Je to v tomto smyslu prostě jedno z nejhorších míst, kde tu autoškolu můžete dělat. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že pokud se tomuto nebudu moci vyhnout u výuky, pak nebudu mít problém už "nikdy s ničím". Takže jsem se po pár probdělých nocích odhodlala a přihlášku si tam podala.

Přivítal mě sám pan majitel autoškoly, vyplnili jsme spolu přihlášku a založili jsme mou složku společně s poudkem od lékaře. S panem majitelem jsem nakonec nejezdila, ale jeho vystupování bylo opravdu skvělé a slušné a prostě pravý opak toho, na co jsem byla zvyklá. :-D Následovaly tři hodiny trenažeru, kde jsem chytla skvělého pana Járu. Když Jára viděl, že auto - byť lehce vykuchané a nepojízdné - ovládám s citem, došlo mu, že už mám asi něco za sebou, a místo rozjezdů jsme trénovali překážky, jeleny na silnici a hlavně hnusné křižovatky. Některé z nich pak Jára nakreslil na tabuli a nutil mě nad nimi přemýšlet, dodával různé značení a vždy po mně chtěl, abych na všechno přišla sama. Inu fuj. :-D Ale musím říct, že mi to potom hodně pomohlo v provozu, a navíc jsem konečně pochopila některé věci, které dnes vnímám jako základní, ale pan bývalý učitel mi je nikdy nevysvětlil (a ani mě neupozornil, že v nich dělám chyby!!).

Na jízdy jsem potom měla paní instruktoku. Ano, čtete správně - paní instruktorku! Neskutečně milá a trpělivá osoba, která člověku dokázala dodat zdravé řidičské sebevědomí pokorného začátečníka, ale zároveň vždy koncem jízdy podávala kontruktivní kritiku, takže člověk přesně věděl, v čem udělal chybu, a odcházel s tím, že ví, jak se oné chybě příště vyvarovat.

Prostě to bylo přesně tak, jak to být má, a mě to celou dobu fascinovalo. :-D

Zase ze sebe nebudu dělat talentovaného žáka, a říkám po pravdě, že mi to celou dobu zase tak nešlo. Čím víc jsem se blížila ke zkouškám, tím horší jsem byla (nebo mi to alespoň tak přišlo), chyby jsem dělala jako úplný začátečník a nezřídka odcházela z autoškoly se solidní depkou, naposledy to bylo dva dny zpět. Pořád jsem se sama sebe ptala, jak to, že všichni zvládají řídit, jen ne já?

První zkoušky jsem dělala v prosinci. Nepsala jsem o nich a nikomu kromě Mikynovi jsem o nich neřekla, a dobře jsem udělala, protože jsem z nich vylítla jako namydlený blesk. Pamatujete na tweet, který jsem psala po teoretickém testu?

No, tak přesně toho komisaře jsem dostala. Takže jsem hned věděla, kdo mě bude čekat, a polila mě taková vlčí mlha, že se to nedá slovy vyjádřit. Zkoušku jsem zkazila v podstatě hned, jak jsem vyjela, respektive na první křižovatce se mě komisař zeptal, co tam jako tak dlouho děláme, a hned na druhé křižovatce jsem zůstala vyvedená z míry tak, že jsem nedala přednost protijedoucím. Což se mi nikdy, opakuju nikdy, nestalo. Takže jsem zcela po právu vylítla, a uklidňoval mě jen fakt, že to ten den neudělal vůbec nikdo. Ono totiž za hodinu dlouhou jízdu chybu prostě uděláte, ať chcete nebo ne - a pan komisař neodpouštěl nic včetně parkování na dvakrát, přičemž u všeho měl blbé poznámky. Nejmenovaný zdroj z jeho okolí následně potvrdil, že je dotyčný v životě lehce frustrován a tyhle blbé poznámky má jako zábavu. A jak mu nezazlívám, že mě vylil (též bych se vylila), k lidem by se mohl chovat přívětivěji. Napsala bych vám, co nám předvedl u testů, ale to bych se zase akorát rozčílila. A já už si své pocuchané nervíčky ničit nechci.

Mezi zkouškami přes měsíc, Praha je natřískaná žadateli. Během měsíce jsem měla jen dvouhodinovku dva dny před zkouškou, takže mé sebevědomí bylo téměř na nule. A jak jsem se před prvními zkouškami zase tolik nenervovala, před těmi druhými... No včera touhle dobou mě nebavilo žít, chtěla jsem už jet z práce domů, a když jsem přijela domů, dřepla jsem si na gauč a ronila slzy, že to zase nedám, budu muset na třetí pokus, ten taky nedám, a pak budu muset dělat celé jízdy znova, pak to zase třikrát nedám a budu mít po prdeli. Co jinýho, že jo. Chudák Mikyn ode mě večer utekl pryč, což jsem mu pak ráno vyčetla nehezkým způsobem, on se rozbrečel a já jela na zkoušky s pocitem, že nejen neumím řídit, ale ještě k tomu jsem kráva. Kráva, co neumí řídit. Kombinace 10/10.

A že se mi k autoškole nechtělo. Ale vůbec. Šla jsem tam s pocitem poražence, který zatím poražencem není, ale brzy jím bude. A celou dobu jsem si děsně vyčítala, jak jsem si nasrala do bot, že jsem to šla dělat do Vršovic, protože ve Vršovicích to prostě udělat nejde a určitě dostanu komisaře, co se mnou bude chtít jet až někam na Šeberák, což se mimochodem fakt někomu stalo.

No a jak jsem si to štrádovala k té autoškole, tak najednou vidím siluetu pana komisaře, který mě vyhodil na prvních zkouškách vůbec. A mé srdce se zastavilo v dobrém slova smyslu - komisař, co nejezdí žádné velké špeky! A hlavně komisař, co celou dobu v autě dělá uvolněnou atmosféru, a i když to člověku nedá, nemá blbé kecy a naopak se snaží pomoct pochopit, co bylo špatně. Já mám v sobě lehkou křivdu, neb mne tehdá vyrazil za to, že jsem se prý někde nepodívala do prava, což já ale udělala, leč zřejmě ne příliš zřetelně. Nicméně člověk věděl, na co se zaměřit, co je potřeba lehce přehrávat... To by snad dneska mohlo klapnout, když neudělám nějakou blbost, ne? Odježděno mám, umím daleko víc než od Lasičky, tak proč by to, tě pic, nemělo klapnout?

Ten den nás jelo jen pět. Jedna holka z Bohdalce, ta přejela dvě stopky a nedala to. Druhá od nás s jiným instruktorem - nedala to, spletla si strany. Komisař ji poslal do leva, ale ona zabočila do prava, kde byl zákaz. Chuděrka prý řešila chodce a zazmatkovala. Třetí prošla, čtvrtá s podmínkou - dokoupenou kondičkou taky, a pátá já, no, jak to jenom říct... taky.

Říkala jsem si, jaký to asi bude, pokud se mi někdy poštěstí ten řidičák dostat. Tak je to strašně divný, protože jsem si s tím strašně "užila" a protože prostě... já a řídit auto, wtf, po těch pěti letech už jsem si to neuměla představit.

Komisař nás se spolužačkou využil a nechal se odvézt do obchodu, kde si měl vyzvednout zásilku. Takže zatímco ostatní jezdili kolem 20 minut, my každá jednou tolik. :-D Situace to byla vtipná, hlavně když pan komisař - chodec kličkoval v provozu mezi auty a tramvajemi mimo přechod pro chodce, ehm. Asi bych mohla popisovat jízdu, ale není moc co, protože to prostě bylo mezi tramvajemi, neudělala jsem žádnou velkou chybu a na konci mě prostě pustil. Chyba, kterou jsem udělala? V jednosměrce jsem se zařadila málo do prava, ale zmátla mě tam autobusová zastávka a divné zakroucení cesty, takže komisař řekl, že pro příště už v tomhle úseku vím a jinde jsem stejnou chybu neudělala.

Nutno dodat, že pan komisař pojal jisté podezření.
K: "To jméno... to vaše jméno já znám. Neznáme se? U testů - neměl jsem vás u testů? No neměl, čtu, že jste měla kolegu..."
Já: "To asi ne, ale bratranec v Praze taky dělal autoškolu a jmenuje se stejně."
K: "Asi jo..."
(autentický přepis)

Konec, finito, odjela jsem domů s povolenkou na řidičák. A fakt jsem nesmírně ráda, že to mám za sebou. A že snad i dobře, protože po tom, co jsem jezdila ve Vršovicích, mám pocit, že odjedu snad vše, samozřejmě v rámci zkušeností a možností nováčka.

Poslední měsíce byly fakt za trest, autoškola mě ničila strašným způsobem, že jsem ani nebyla schopná mít z čehokoli radost. Mezi zkouškami jsem byla v šílené depresi, nechodila jsem s nikým ven, běhat mě taky nebavilo (a pak jsem šla na sílu a zranila se, takže mám s tím na nějaký čas utrum), spát mě nebavilo, koukat na televizi mě nebavilo (!!!). Koukla jsem se ven - tam auta - deprese. Švagrová psala, že udělala řidičák, i když vjela do zákazu - deprese. Ale už je to za mnou, a přede mnou je obr úkol - vyjezdit se.

Tak teď jen koupit dáreček paní instruktorce a pak sobě pořídit auto. Ale to je zase na jiné povídání.

Sláva, sláva. Já jdu spát.