Dobrodrůžo s Renckem

S Renaultem už pomalu začínáme být kamarádi.

Minulou středu jsem si vyzvedla řidičák. Vypadám tam jako chovanec ústavu, i když jsem se původně v den focení cítila krásná. Zrada! Po dvou dnech intenzivního pocitu křivdy jsem ovšem vychladla a nyní si již užívám pocit, že už jsem konečně jako každej normální člověk (což berte s nadsázkou. Občas někteří mají zbytečné tendence podceňovat ty, co si za volant sednout netroufli).

Za volant jsem poprvé sedla minulou sobotu. Mikyn zavelel, že se pojedeme podívat k mámě, což je odsud mým tempem tak 15 minut velmi jednoduchou cestou. Protože jsem ale Renaulta neznala (Mikyn mi zrovna toto auto nikdy nepůjčil), rozhodli jsme se, že si nejprve zajedeme na nedaleké letiště, kde je opuštěná cesta. Tam řídil Mikyn - a potom už byla řada jen a jen na mně.

První stres přišel ještě před samotným vyjetím. Mikyn si totiž vzpomněl, že se kdysi v jakémsi místě svařovala sedačka, a zalekl se, že nepůjde posunout. Argumentovala jsem tím, že Renaultem přece jela jeho máma ze servisu. Mikynova máma je asi tak vysoká jako já, to znamená asi o patnáct čísel nižší než Mikyn. To zákonitě nemohla jet na stejný posun jako on. Jenže Mikyn si nevzpomněl, že by sedačku při vyjíždění z Pardubic posouval, takže jsme zažili menší pětiminutové drama, než jsme se ujistili, že sedačka teda posunout jde a že na pedály dosáhnu.

Na letiště jsme jeli stejnou cestou, po které jsem se měla kousek i vracet zpět. Už za první zatáčkou na nás vykoukla obří překážka v podobě jakési stavební práce, provoz byl v několika úsecích řízen v jednom směru, občas semaforem, občas člověkem a občas kombinací obojího, protože úsek byl velmi nepřehledný. Šlehla jsem po Mikynovi vyděšeným pohledem - v tomhle mám jet svoji první samostatnou jízdu? No díky!

Dojeli jsme na kraj opuštěné cesty u letiště. Tam jsme se nejistě vyměnili, já nejistě usedla za volant, a přišel čas na menší instruktáž. Tady tohle jsou světla, tady se zapínají stěrače - ale to nepotřebuješ - tady máš řadičku a jedeme. Hlavně, prosím tě, nestartuj se spojkou, po zaparkování nedávej ručku a když chcípneš, vypni světla a až pak znova nastartuj. Další prča přišla, když mi Mikyn vysvětloval, jak si naštělovat zpětná zrcátka - to pravé za vás v podstatě musí štělovat spolujezdec takovou srandovní tyčkou, a když nemáte spolujezdce, musíte cestovat po předních sedačkách a štělovat operativně. Holt to nemá elektronicky. Ale to nevadilo, člověk si zvykne asi na vše. Tak jsem si s Mikynem vyměnili pohledy, jako že teda jo, chápem.

A jela jsem.

Překvapilo mě, kolik Renault potřeboval plynu k probuzení. Suzuki paní učitelky z autoškoly, to byla malá lehká málo výkonná hračička, která reagovala na lehké sešlápnutí plynu. U Renaulta musíte s plynem dost hluboko, abyste cítili, že už to něco dělá. Takže odhadujete správně, že jsem hned při prvním pokusu o vyjetí chcípla. :-) Dále jsem měla lehčí problém s radicí pákou, na které absoltně nepoznáte, jestli máte zařazeno, vyřazeno, jedničku, dvojku, trojku nebo neutrál.

Poznat je to na samotné poloze až někde od čtyřky.

Ani jsem se nenadála, a už jsem najednou byla na silnici, musela objíždět jednu z těch svatebních překážek, a děsně jsem se bála, že sundám pána, který to tam navigoval.Pána jsem nesundala, jen jsem musela odbočit doleva na jedné hrozně hnusné křižovatce, která je normálně vlastně takový kruhák, jenže kvůli stavebním pracím to kruhák nebyl a byla to normální, klasická křižovatka. Mikyn mi neprozradil, kam vlastně jedeme, takže mi o odbočce, kam chtěl, abych vjela, řekl příliš pozdě (na mé pměry). Celá vyděšená, že kurňa jedu v provozu pomoc bojim chci zpátky do školky mami, jsem na prasáka do obočky vjela. Tam Mikyn chtěl, abych se pomocí jiné odbočky otočila a jela směrem zpět, ale to mi opět neřekl, takže jsem jela strašně zmateně a vyděšeně a měla jsem pocit, že za tím volantem sedím úplně poprvé.

Pak jsem dojela k prvnímu semaforu, který korigoval provoz omezený na jeden směr. Byl to ten samý úsek, kde jsem se musela vyhnout pánovi, co to tam u semaforu řídil a naznačoval - akorát ve druhém směru. Byla červená, červená... a zelená.
Strašilka samozřejmě opět neodhadla míru plynu a milého Renaulta chcípla. Po třech vteřinách nervóza stojící za mnou začal troubit jako na lesy, což mi nepomohlo, a ačkoli jsem se nějakým zázrakem na druhý pokus rozjela, asi dvacet metrů jsem pak jela na jedničku, oči navrch hlavy po tom, co jsem se opět musela vyhybat tomu pánovi, co tam stál a čučel jako péro z gauče. Na světla jsem se vysrala a nastartovala znovu i za cenu toho, že byly zapnuté.

Pak už to cestou k mámě bylo docela dobré. Opatrné, ale dobré. Mikyn lehce kvetl z mých schopností řadit (neb jsem měla tendence jet padesát na rovince na trojku - na Rencka dost málo, trochu brečel) a moc se mu nelíbilo mé brždění relativně daleko před kruháky, ale dovezla jsem nás. Před domem sice nastalo lehké drama při parkování (Mikyn mi v podstatě musel říkat, jak a kam zatočit), prototže jsem se dostala do svízelné situace, ale na první jízdu dobré.

Ještě hodinu se mi pak klepaly ruce i nohy.

Další moje cesta ten stejný den byla do místního OBI, protože jsem potřebovala substrát pro šneky. To bylo lehce horší, protože už jsem byla vykleplá, roznervóznělá a provoz byl lehce větší. Tam jsem se sice dokodrcala relativně dobře, ale cestou zpět jsem si dlouho netroufla vjet do žádné mezery (výjezd z OBI je na frekventovanou hlavní), takže se za mnou udělala fronta asi čtyř aut. A ačkoli nikdo netroubil, byla jsem z toho ve stresu a jednou chcípla, takže jsem nestihla svou vyčíhlou mezeru. Od té chvíle se vše táhlo - všechny chyby, neřídila jsem plynule, neřadila jsem plynule, byla jsem nervózní a vyklepaná. Ještě jednou jsem si na naléhání Mikyna objela okruh OBI - poliklinika - hasičárna - máma - OBI - poliklinika - domů, ale nebylo to nic moc a bála jsem se.

Ke konci tomu zrovna nepomáhal ani Mikyn, který sice nebyl nervní ani na mě nekřičel, ale lehce ho přeci jen znervózňovaly mé pomalejší dojezdy ke křižovatkám. Zase si to nepředstavujte tak, že jsem jela třicet na padesátce, ale pro ostatní řidiče jsem v určitých chvílích musela být asi trnem v pneumatice. :-D A bylo to objektivně bezdůvodně, prostě jsem se jen bála.

Po té první jízdě jsem byla trochu vycukaná a nechtělo se mi za volant sedat zas. Mikyn říkal, že napopvé to bylo v pořádku, ale nelíbilo se mu pár věcí na stylu mé jízdy. Ty věci jsem si odnesla z autoškoly, například to, že když přeřazuji, mám mít nohu připravenou u brzdy. Dělala jsem to tak celý výcvik, ale očividně úplně blbě, protože noha mi na brzdu podvědomě hamtala a vždy jsem si teda rozsvítila brzdová světla. To ve zcela přehledných úsecích může dost mást ostatní řidiče - v tom měl Mikyn pravdu. Jenže odnaučte se hned něco, co vás učili několik měsíců, že jo. Autoškolu jsem celkově dělala půl roku, Renaulta jsem řídila přesně jednou (nepočítám-li zastávky doma a v OBI).

Před druhou jízdou jsem pak měla vyloženě depresi. Vůbec se mi nechtělo! Mikyn plánoval, že pojedeme tankovat. Dostal v práci totiž kartu na benzinku, která funguje na principu čátečně hrazené stravenkové karty. Rozhodl se, že spojíme několik věcí dohromady: projedu se, projedeme Renaulta, Mikyn mě naučí tankovat a rovnou si zaktivuje tu kartu. Ta benzinka, na kterou jsme jeli, je blízko Sapy, což je od nás opět asi patnáct, dvacet minut jízdy (mým tempem - tedy že jedu předepsanou rychlostí - ne o moc míň, ale ani víc :-))). A už se jede lehce mimo Prahu, respektive Praha to ještě je, ale kraj a po pár metrech za benzinkou už to Praha oficiálně není.

Celá utrápená jsem usedla za volant. Musela jsem si vyparkovat s couvání, vjet do uličky vlevo, zas si couvnout a otočit se, abych mohla vyjet u z ulice. To bylo dobré. Ovšem při vyjíždění na hlavní jsem asi stála o něco déle, než si auto za mnou představovalo, a objelo mě. :-) Mikyn ho okomentoval slovem kokot (opravdu jsem tam nestála nijak dlouho - ulice je nepřehledná, tak jsem si zastavila, a v podstatě vzápětí se plánovala rozjet, protože nic nehrozilo), já znervózněla. Po pár minutách jsem dojela na semafor s odbočovací šipkou. Červená. Lup, dvě vteřiny a hned zelená, lehce jsem zazápasila s přeřazením a rozjezdem, trvalo to tři vteřiny a za mnou opět agresivní tůtání jakéhosi opět kokota, jak Mikyn poznamenal. Když jsem se pak ptala, jestli jsem byla opravdu tak pomalá, prý ne. :-( Já chápu, že šipky na semaforech jsou krátké, ale to není důvod k agresi. Takoví řidiči si vůbec neuvědomují, jak toho před sebou mohou vystresovat a vše pak bude ještě pomalejší.

Nicméně to byl poslední "kiks". Zbytek cesty byl na mé poměry v pořádku - ačkoli jednoduchá cesta, to jistě, jela jsem lépe a celkově plynuleji. Dávala jsem si pozor na brzdu u řazení, u křižovatek jsem podřazovala v pravou chvíli, a potom - podržte se - jela jsem 70! Měla jsem u toho lehce smrt v očích, ale jela jsem 70. Až k benzince. Pirát silnic jsem byla!

U jednoho kruháku jsem se překonala, když jsem na něj zvládla plynule vjet na dvojku. Mikyn si myslel, že už jsem dala jediničku (protože jsem to tak většinou dělala, kdybych musela zastavit), a po vyjetí z kruháku zahalekal: "Už dvojku!" A já na něj zahalekala zpět, že leda trojku, protože dvojka už tam je, a měli jste v tu chvíli vidět Mikynův výraz. Jen čuč na drát!

Potom mě potkal ještě jeden kritický moment, za který jsem nemohla. Když jsem jela kritickým úsekem kolem observatoře, na travnatém předělu s chodníkem si hrála nějaká dvě štěňátka, která mi v jednu chvíli skoro vlítla do silnice. V tu chvíli jsem si reálně myslela, že se poseru, a už jsem měla nohu na brzdě. V poslední chvíli ale štěňátka změnila směr. Uf. Mikyn říkal, že se taky skoro osypal.

Postupem času jsem se začala s Renaultem sžívat. Zatímco při první jízdě má hlava neustále srovnávala řízení s řízením u Suzuki z autoškoly, které už dobře znám, při druhé jízdě jsem už tak nějak věděla, co mě čeká. Nakonec jsem zjistila, že ten Renault na svůj věk vůbec není tak špatné auto. Musíte mu sice dát víc plynu, a pokud jste zvyklí na auta roku výroby 2010+, jste při první jízdě lehce konsternováni... Ale kolem a kolem mu musím přiznat, že odpouští chyby v řazení a má velkou vůli pro chcípnutí, pokud na vysoký převod jedete moc pomalu. Nejsem na to hrdá, ale dovolil mi například skoro se rozjet na trojku. Ehm. Na druhou stranu se nedá říct, že by to bylo až takové překvapení. To auto stálo něco přes 300 tisíc v roce 1997. Rok 97 jsou Feldy. Kdybyste Renckem v roce 97 přijeli na běžné parkoviště na nějakém sídlišti, všichni by se po vás otáčeli, že máte limuzínu. Dnes už je Renault takové prdítko a těžko se tomu věří, ale myslím, že dělá čest sám sobě. Má například elektronicky ovládaná okénka.1997! Mikyn taky říká, že má silný motor, takže toho zvládne víc, ale těmto věcem já až tak nerozumím.

Domů jsme dojeli v celku. Zaparkovala jsem přesně tam, odkud jsem hodinu předtím vyparkovávala. Jsem lehce vjela na chodník, ale to se poddá. Ehe. Mikyn mou jízdu okomentoval velmi pozitivně, což mě potěšilo a ujistilo v tom, že to se mnou asi ve finále nebude taková hrůza. Prý jsem ho překvapila tím řazením, protože mi to oproti minule šlo. Myslím si, že to bylo psychikou. Asi se prostě nejdřív budu muset otrkat.

Lehce bych to opravila:
Strašilka jedoucí 52 km/h u hasičnáry, kde je 50 km/h vs úplně každé auto za ní

Co se týká závady, pro kterou jsme loni byli odtaženi a kvůli které jsem Renaulta původně nechtěla... Tak ta závada už tam není. Byl to nějaký problém s baterkou, ve vlhku spolu nekomunikovaly nějaké kontakty. Od doby, co kontakty na baterce v servisu utáhli, Renault vůbec neblbne. Dnes jsem dokonce jela v lehkém deštíčku - a nic. Tak si říkám, že si Renaulta možná lehce přivlastním, až budeme mít i Mitsubishi. Minimálně se mi asi bude hodit třeba na Vánoce, až Mikyn bude v Pardubicích. Nebudu muset dárky pro mámu s babičkou tahat autobusem. Ale k samostatné jízdě je ještě dlouhá cesta. :-) A hlavně k parkování. Ale platí to jen za předpokladu, že Rencek bude v pořádku. Říkám si, že pokud ještě chvilku vydrží ve stavu, v jakém je teď, čtvrthodinovou cestu, při které to nevytáhnu nad 50, snad zvládne. Ale to se uvidí až časem. A taky bude záležet na Mikynovi, jestli mi Rencka "dá". A na spoustě dalších věcech. Ráda bych to s ním ale doklepala aspoň do konce technické, který je v říjnu příštího roku. Pak nevím, protože Mikynova maminka chlapy z STK tutově něčím uplácela - nechci vědět čím.

Po jízdě následovala pětiminutovka technické.
Servo občas ječí, ale nejde odšroubovat, aby se promazalo.
Olej jsme nemohli změřit, protože jsme byli po jízdě.
Tak mi Mikyn alespoň řekl pár věcí, které jsem si moc nezapamatovala.
Já totiž na rozdíl od Mikyna už nedělala zkoušky z technické...
... vymluvila se Strašilka a šla si zahanbeně přehodit deku přes hlavu.