Vole. Já už fakt nevím, co mám jinýho říct, než vole.
Covid pozitivní jsem oficiálně od úterý, reálně asi od minulé neděle. Začalo to jako nevinné škrábání krku, které přišlo chytře asi den po tom, co jsem jako frajerka cupkala v zimě a větru pouze v lehkém jarním kabátku a přesně jednou vrstvou pod tím, protože jsem chtěla být krásná. Vše se tak tvářilo jako prvotřídní počátek nachlazení. To jsme v neděli ještě podpořili Mikynovým výletem na nedaleké letiště - prý je teplo, říkal - a pak jsme vyšli na kopec a začaly padat kroupy. Domů jsem se vrátila zmrzlá jako holubí exkrement na pouliční lampě, takže když mě v pondělí začalo bolet v krku řádně, byla jsem si jistá, že jsem se v sobotu měla pořádně obléct a v neděli pro jistotu nechodit vůbec nikam.
V pondělí večer mě začalo bolet v krku jako při angíně, a u mandlí se mi dokonce udělalo pár bílých skvrn, takže jsem se začala lekat, že mám zase angínu. Angínu jsem po sedmnácti letech měla loni, brala jsem dvoje antibiotika (přičemž první byly v nemocnici na pohotovosti nasazeny chybně a ty druhé údajně byly dost možná zbytečné) a bylo to hrozné. Nic mi nezabíralo, nikdo nevěděl co mi je a přišla jsem asi o deset ampulí krve, aby se nakonec zjistilo, že mám atrofickou (křehkou) sliznici v krku a nose a jsem náchylnější na respirační onemocnění než spousta jiných lidí. Pecka. Mám problém polykat pilulky, takže vidina antibiotik mě dost znepokojovala.
Znepokojovaly mne též svátky, které se kvapem blížily. Nemoc se příliš nechtěla projevovat, bolest v krku byla horší a rýma pořád nic. Už už jsem se začala přiklánět k angíně, i když mandle jako takové mi přišly ok. Já bych měla poznat zdravé a nemocné mandle, hlavu a krk nás ve škole drtili, tyhle věci zvládám - ale je to o něco složitější, když máte hodnotit vlastní krk. To nikdy není objektivní, a už vůbec to není objektivní, když jste bolestínek a přehnaně se pozorujete jako já. :-) Nechtěla jsem potom opět skončit někde na pohotovosti a nechat si od oka, ale hlavně rychle diagnostikovat angínu a dostat penicilin v obrovských dávkách na krátkou dobu, jako prve.
Takže jsem napsala mail svému praktickému lékaři. Že mi jako není dobře, že se jako bojím jet potom někam na pohotovost, a hlavně že už jako nezvládám pracovat. Což jsem nezvládala, protože se mi špatně mluvilo a chtělo se mi u toho děsně kašlat. Covid mě napadl též - ale nebyla to pro mě až tak pravděpodobná varianta. Protože jsem přece byla v chladu a zimě a načasování odpovídá. A navíc jsem jednou prodělaná a třikrát očkovaná, pokaždé s bouřlivou reakcí - to přece musím mít protilátky někde v nebesích, že jo.
Že jo.
Aby se neřeklo, po v úterý po práci jsem se zastavila na PCR v odběrovém centru, kvůli zodpovědnosti ke svému okolí a pro klid duše, než že bych si myslela, že mám opět covid. To bylo úterý odpoledne.
Večer mi napsal doktor, že se mám druhý den stavit, a že za žádnou cenu nemám chodit do práce, protože si to všechno ještě akorát zhorším. Takže jsem v devět večer psala nadřízené doktorce do práce, že jaksi druhý den v osm ráno nepřijdu, páč musím k doktorovi. A že bych teda stejně asi nepřišla, protože je mi docela blbě. Paní doktorka mi popřála brzké uzdravení, a že jí mám napsat, jestli mi doktor vystaví neschopenku. Pak jsem šla v klidu spát. Po osmi hodinách spokojeného dadání jsem se spokojeně probudila, s radostí zjistila, že už mě v tom krku vlastně tolik nebolí, a podívala jsem se na telefon - ještě rozespale - kolik je vlastně hodin.
Místo hodin mě do očí praštily tři SMS zprávy z random čísel, kde byly kódy. Začalo mi to bejt všechno okamžitě jasný - pak jsem opatrně zašátrala po tom slově pozitivní, jestli tam opravdu je, a ono tam skutečně bylo.
Teď zním šlechetně sama sobě, ale moje první myšlenka byla, že je to průser, protože určitě nakazím Mikyna. Nakazit covidem Mikyna není moc dobrý nápad, protože má lehkou nadváhu, autoimunitní onemocnění a děsné průběhy úplně všech virových nemocí. Pak jsem si povzdechla, lehounce Mikynu probudila, a oznámila mu, že v pátek nepojedeme na oslavu k jeho babičce, páč mám jaksi covídka.
"To ale přijdu o svíčkovou!"
- Mikyn v reakci na zprávu, že neuvidí svoji babičku, 2022
Šla jsem psát doktorovi, že k němu nepřijdu, páč mi bude muset nařídit izolaci, a že bych teda potřebovala neschopenku. Rychlost komunikace mého doktora je závratná, někdy odepisuje ve dvě ráno, jeho manželka musí mít vskutku radost.
Pak jsem taky napsala doktorce, že nepřijdu do úterý, protože covid, a opět mi popřála brzké uzdravení, a ať se hlavně brzy vrátím.
Pak jsem si myslela, že budu mít Bahamy, a taky vlastně mám - ale je to teda nářez.
Jako myslela jsem si, když jsem měla první covid, že teplůtka po pěším výletu do nemocnice a zpátky je takovým vrcholem všeho, lehká rýmička, kašílek, šlus. Že omikron bude brnkačka a bolestí v krku to skončilo.
Hovno, asi takhle bych vám to řekla, a strašně se omlouvám za tu sprostotu. Jenže ono to prostě jinak říct nejde.
Už asi šestý den se s tím peru, třetí den ležím v hektolitrech krvavých nudlí a je mi na zvracení. Místo hlavy mám střep a nefungujou mi kapky na rýmu, takže už jsem asi tak dvě noci nespala. A když už jsem spala, měla jsem noční můru - třeba že umřeli všichni moji blízcí, nebo že jsem byla těhotná a své dítě jsem měla v plánu pojmenovat Miloš. Víc nemám sílu k tomu psát. Mé jediné štěstí tkví v tom, že nemám horečku, ale co není, to může být. :-)
Dobrá zpráva je, že Mikyn se drží, zatím. Klep klep. Jestli to chytil, nic mu není, a já doufám, že to tak i zůstane... I když si to bohužel nemyslím. :-( Na testu byl v úterý taky, negativní. Zítra jde znovu, poslal ho doktor, tak se uvidí - ale tvrdí mi, že zatím dobré. Každé ráno, když se budíme, ptám se, jak mu je - a mám fakt strach, že mi jednoho dne ráno odpoví, že blbě.
Ten můj covid mě sere z víc důvodů. Jednak je mi blbě a jednak nemůžu cvičit. Tak jsem se namotivovala, že jsem si koupila nekřesťansky drahý Apple Watch. Abych si hezky mohla měřit aktivitu, aby to měření bylo správný a aby to uměla přečíst moje nativní aplikace v telefonu, protože pak nebudu muset mít dalších dvacet zbytečných aplikací navíc. A ten první den, ty první dvě cvičení to bylo skvělý. Nádherný! Ale pak jsem lehla s covidem, a to jedinej cíl, co docela statečně plním, je být každou hodinu, co jsem vzhůru, alespoň minutu aktivní - jakože třeba chodit po místnosti a podobně. Jinak nic.
Jak vidíte, AW buzerují též - jako Buzerant I. i Buzerant II. - že mám zvednout svůj covid pozitivní zadek a chodit.
Tak mě napadlo, a podle Redditu nejsem jediná, že by tyhle přechytralý hodinky mohly mít nějaký nemocný mód. Jakože jim zadáte, že je vám blbě, a ony vás budou buzerovat ne abyste vstali a chodili, ale třeba že jste málo spali nebo že se máte napít, změřit si teplotu a podobně. Myslím, že chytrý jsou na to ty hodinky dost, jen jim chybí vůle.
Koupila jsem si Nike verzi. Ne proto, že bych chtěla být frajerka, ale proto, že Nike verze má v balení sportovní řemínek, a sportovní řemínek je doslova a do písmene jedinej řemínek k Apple Watch na světě, kterej mi neplandá na mým divným úzkým zápěstí. Vyzkoušeno několikrát.
Taky se mi na Nike verzi líbilo, že má zabudovanou běhací aplikaci. Já běhám ráda, tak jsem si říkala, že to bude milé.
No, tak teď běhám maximálně tak do skříně pro kapesníky, což se prý nepočítá. Nechápu proč.
Jinak nelituju ani koruny z těch sedmi klacků, co jsem za ty hodinky dala. Protože jsou fancy a od rána do večera se na ně zálibně koukám. A přemýšlím, jaké by to mohlo být, kdybychom nějakou tu sportovní aktivitu skutečně podnikli.
A jak trávíte Velikonoce právě vy? :-)