Kterak Ólafur světlo světa spatřiti musel

 Vidím to, jako by to bylo včera.

Jsem v osmé třídě. Je mi čerstvě čtrnáct. Máme sloh a třídní vykládá, že má pro nás senzační projekt, který nás bude provázet posledních několik měsíců do konce školního roku. Děsím se toho, protože kombinace projektů, slohu a našeho třídního, to zpravidla nedopadá dobře.
Třídní z jakéhosi plátěného pytlíku, o jehož původu by se dalo diskutovat hodiny a hodiny, vytáhne ještě jeden pytlík, tentokrát igelitový, ve kterém jsou jakési nastříhané papírky. Potutelně se na nás podívá a zkoumá míru našeho nadšení. Žádné však nenachází, proto radši přejde rovnou k věci.

"Každý si vylosujete jeden papírek," řekne, a nám všem překvapením čelisti div rovnou neupadnou, "Bude na něm věk, povolání a země původu. Budeme o té postavě psát slohovky."
Nadšení největšího kalibru. Jsem otrávená, jako snad nikdy. Úplně se děsím, co si vylosuji. Já totiž v těhlech věcech mívám, řekněme, štěstí.
Dojde na mě řada. Nedůvěřivě se na svého třídního podívám, a losuji. Vylosuji. Podívám se. Stojí tam: Ekolog, 28 let, Island.
Třídní se na mě se slzou v oku podívá. Je mi jasný, že to není dobrý. Praví, že na tomto tématu si hodně lidí přede mnou vylámalo zuby, že ten Islanďan asi nese špatnou karmu, nebo co.
Špatnou karmu, říkám si. Já ti ukážu, co je špatná karma, ty blbče.

První úkol, který jsme dostali, byl samozřejmě vybrat našemu hrdinovi jméno a načrtnout jeho vzhled. Hned, jak došlo na jméno, pocítila jsem zradu. Začala jsem chápat to vylamování zubů. No, haha. Na Islandu totiž ta jména mají udělaná zcela jinak, než my - dnes mi to přijde jako banalita, ale tehdy, v osmé třídě, jsem o tom věděla prašivý houby. Takže jsem googlila. A googlila. A protože jsem byla bezradná, neboť já na vymýšlení jmen do slohovek byla vždycky opravdu špatná, napadla mě senzační věc. Protože v krizových situacích člověka vždycky napadá jen to nejlepší, no ne?

Inu, Ólafur se můj Ólafur jmenuje po někdejším (budiž mu jeho prezidentské křeslo lehké) islandském prezidentovi, Kristijan jen tak, protože jsem to slyšela někde v televizi, a Helgasson proto, že se Ólfaurova máma jmenuje Helga, což bylo první jméno, co se dá použít na Islandu, které jsem viděla. Takže tak.
Obrázek, jak jsem chudáka Ólafura nakreslila, sem snad radši ani dávat  nebudu, neboť nejsem zrovna Pablo Picasso ani Leonardo DiCap... Ou, da Vinci jsem chtěla napsat, da Vinci. Takže se budete muset spokojit s tou charakteristikou. Předem upozorňuji, že jsem tuto charakteristiku psala jako protest proti blbým nápadům našeho třídního (ač tedy musím zpětně uznat, že tohle nebyl zas až tak blbý kousek), tedy měla tato slohovka být jakousi recesí. Toto jsem vymyslela během asi třiceti minut v miniaturní třídě, v sídlištní socialistické stavbě obalené azbestem, s výhledem na můj socialistický panelák z roku 1979. Jediné, co mě pohánělo kupředu, byla vidina toho, že naštvu třídního. A taky že brzo půjdu domů.