Jak jsem proběhala blackout

A taky jak jsem zjistila, že jsem očividně totálně natvrdlá. :-)

Nevím, co mě to popadlo, že jsem si oblíbila ranní běhání. Běhám ráno, kdykoli můžu - což je asi dvakrát, třikrát týdně. Když nepočítám víkendy, ideální jsou čtvrtky. Ve čtvrtek začínám v práci až po druhé hodině, takže pokud je pěkné počasí (rozuměj: neleje a nesněží), jdu si trochu zaběhat. Je to pro mě novinka, kterou praktikuji možná třetím, čtvrtým týdnem, ale zjistila jsem, že je to výborný způsob, jak se ráno trochu probudit. Před běháním obyčejně nesnídám, dám si jen třeba kousek čokolády, dnes musela posloužit půlka čajové lžičky Nutelly. Na lačno bez dávky cukru bych běhat nešla, protože vím, že by to se mnou šlehlo (vyzkoušeno za vás). 

Jak mám to ranní běhání ráda, tak mě i trochu vyčerpává, takže normálně neběhám svých normálních sedm kilometrů, nicméně dnes jsem si řekla, že se mi i přes včerejší večerní vyběhnutí běží dobře, takže jsem si to prodloužila rovnou na osm kilometrů. Celkově to zabralo slabou hodinku. Jak jsem se později dozvěděla, byla to strategicky načasovaná hodinka, protože přesně v době, kdy jsem běhala, se v matičce Praze udál krátkodobý, leč velmi ochromující blackout. 

Já jsem o nějakém blackoutu neměla ani tušení. Od doby, co jsem si pořídila Buzeranta III. (Apple Watch), který disponuje GPS, nemusím s sebou nosit telefon, takže jsem si nemohla vyzjistit jisté velmi zajímavé skutečnosti, které se při mém běhání objevily. Já to s tím telefonem normálně kvituji, protože jednak nemám v běhacích šortkách žádnou přiměřenou kapsičku, a jednak mě alespoň nerozptylují různá oznámení. Jistě, oznámení lze vypnout, ale když běhám, chci mít prostě klid. Takže si telefon neberu. Dnes jsem si několikrát v průběhu svého menšího výletu pomyslela, že by se mi velmi hodil. 

Obyčejně chodím běhat na známou cyklostezku vedoucí kolem Vltavy až do Vraného. Do Vraného samozřejmě neběhám, z místa svého bydliště si to protahuju maximálně někam na Zbraslav a zpátky. Běhávala jsem i směrem do centra, ale to jsem opustila, protože mi přišlo, že se tam vyskytuje víc lidí než v té naší díře. 
Když se chci k cyklostezce dostat, musím přejít dost frekventovanou ulici. Ta ulice je momentálně o to vytíženější, že se opravuje Barrandovský most, a my jsme pro určité lokality nejvýhodnější objízdnou trasou, jak se dostat na spojku. Dnes a denně děkuji tomu moudrému člověku, který tam umístil přechod pro chodce se semaforem. Právě proto, že jsem za ten semafor vděčná, si také dobře pamatuji, že jsem mačkala tlačítko. To znamená, že semafory fungovaly. Když jsem dále přecházela přes lokální železniční přejezd, vím též jistě, že ještě funhoval, neb na něm svítilo takové to bílé světýlko, které vám říká, že můžete jet. Též jsem si cestou na Zbraslav - i přes svoji fyzickou aktivitu - všimla, že kdesi v dáli řve signalizační zařízení, potud dobré.

Jenže potom jsem běžela zpátky. Jeden vlak - Strašilka si pomyslela, že neslyšela zařízení na přejezdu, a že Mikyn měl asi pravdu v tom, že by měla zajít na ušní. Přítomnost vlaku já mám automaticky spojenou s tím výrazným zvukem, takže mě vlak nikdy nepřekvapí. Vždycky ho díky tomu zvuku čekám, jenže tentokrát jsem žádný neslyšela. Divné mi to zatím nebylo, neb jsem se nacházela relativně daleko od komořanské zastávky, a navíc jsem si říkala, že zase nemusím slyšet vše, že jsem to třeba prostě nezaznamenala. 
Když jsem dobíhala do Komořan, rozhodla jsem se, že si trasu trochu prodloužím. Hodinky ukazovaly lehce přes sedm kilometrů, a já si spočítala, že když poběžím až k následujícímu přejezdu a zpátky, vyjde mi to přesně na osm kilometrů. Energie jsem měla až až, tak jsem si řekla, že proč ne. Jakpak by mi to mohlo ublížit? Neublížilo mi to nijak. Cestou mě pozdravil strážník městské policie jedoucí na kole, sice jsem ho nikdy neviděla, ale pozdravila jsem ho taky. Pak jsem si všimla, že na kolejích, které vedou průběžně se stezkou, se pohybují pánové v oranžových monterkách. Pánové následně uskočili, projel vlak... a já si říkala, že bych na to ušní fakt měla zajít, protože jsem zase neslyšela ten zatracenej přejezd!
Cestou zptáky mi došlo, že asi přeci jen hluchá nebudu, protože pánové v oranžových monterkách SŽDC se už motali kolem našeho hlavního komořanského železničního přejezdu a máchali kolem něho nějakými dlouhými tyčemi, které jsem v životě neviděla. Zde jsem si všimla, že na signalizačním zařízení nesvítí žádné světýlko, tak mi hned došlo, že to asi mají rozbité. Jak říkám, oddechla jsem si (pokud se to tak po osmikilometrovém běhu dá nazvat). Nejsem hluchá, je to v pořádku. 

Když se chci dostat od vlaku domů, musím vyjít kopec. V tom kopci se mi trochu zamotala hlava, a vše, co bylo v mém zorném poli, mělo jakýsi fialový nádech. Na vrcholku kopce pak stojí panelové domy. U vchodu jednoho z nich stál jakýsi pán s malou holčičkou na odrážedle a bavil se se sousedkou. Líčil, jak se s holčičkou zasekli ve výtahu, a že to bylo pro holčičku žůžo, protože viděla opravdové hasiče. Jaký to den, řekla jsem si pro sebe. 
Po nějakých dvaceti, třiceti metrech jsem minula lehce pobledlého (až jakoby nazelenalého) mladíka, který telefonoval. Neslyšela jsem celý rozhovor, ovšem neuniklo mi: "Já jsem se tam držel tyče a jenom jsem řval, ať už mě vyndaj, že to se mnou určitě spadne..." 
Že by se taky zasekl ve výtahu? Co to dneska je, nějaké erupce na Slunci? Ptala jsem se sama sebe, a říkala jsem si, jaká to podivná shoda náhod. 

Podivná shoda náhod.

Došla jsem až k semaforu. Opět jsem v duchu kvitovala, že ten semafor máme, protože v tomhle provozu bych se zřejmě přes silnici jen tak nedostala. Hrůza. Mačkám tlačítko, nevidím červeně podsvícený text, který vybízí, abyste čekali. Tak si říkám, že bych teda měla zajít i na oční, že to nevidím... Pak pohlédnu na semafor - nesvítí zelený panáček, ale nesvítí ani červený. Na chvilku jsem zauvažovala, že jsem fakt slepá, ale potom mi došlo, že semafor prostě nejede. V duchu jsem trochu zanadávala, jaký výborný nápad je odstavit semafory v devět ráno, kdy je špička i normálně, natož teď, když se opravuje Barrandovský most. 

Jaký výborný nápad je odstavit semafory.

Jedna hodná duše - hodný řidič v tmavě modré Fabii - mě pustil. Děkuju mu za to, protože jinak bych tam podle mě stála ještě teď. Jak jsem tak přebíhala ten přechod pro chodce, všimla jsem si, že u protilehlého supermarketu je fronta lidí až ven. Wtf, říkala jsem si. To se ti lidi zbláznili a stojej tam frontu na rohlíky? 

Stojej tam frontu na rohlíky? 

Jak jsem se blížila k domovu, byla jsem vděčná, že už tam budu, protože ta hlava se mi motala jako fakt. Odemknu jedny dveře, druhé dveře...ticho. 

Bylo u nás doma vždycky takové ticho? Přišlo mi to až ohlušující. Pomyslela jsem si, že jsem asi venku navykla na ten ruch, a že mi to doma přijde tiché víc než kdy jindy. Zamířila jsem do chodby, že si v kuchyni naliju pití, ale zarazilo mě světlo, které se linulo z ložnice. V ložnici svítila chytrá žárovka, kterou jde ovládat i přes telefon. Nevzpomínala jsem si na to, že bych si ráno svítila, inu kdepak. Moje instantní debilní myšlenka byla, že tu byl nějaký zloděj a ten nějak rozsvítil, ale pak jsem si uvědomila, že jsem úplně blbá, protože všechna okna byla zavřená (to kontroluji vždy cestou z domova i domů) a do bytu máme ultra bezpečnostní dveře. Pak jsem usoudila, že jsem se o vypínač ráno asi nějak opřela a musela jsem tedy rozsvítit. Zamířila jsem do kuchyně. 
V kuchyni taktéž svítila chytrá žárovka. Podivila jsem se podruhé, a když můj zrak padl na hodiny na troubě, které blikaly a chtěly po mně nastavit čas, uvědomila jsem si, že asi jako vypadl proud. No jasně, naše chytré žárovky přece po nahození proudu vždycky blikají. Okamžitě mi došlo, že tyto dvě věci mají souvislost, a začala jsem být klidná. Nebyl tu zloděj. Hurá! 

Napadlo mě pak zkontrolovat, jestli chladí lednička. Ne, nechladila. Trklo mě něco dalšího - no jo, budou vyhozené pojistky od zásuvek. To se taky stane vždy, když se po výpadku nahodí proud. Pojistka to většinou nezvládne a spadne. Přisunula jsem si židli do předsíně, vylezla k pojistkám, na druhý pokus a za děsného řevu spotřebičů jsem nahodila potřebné. V tuto chvíli mi rovněž došlo, proč doma bylo takové ticho. Tím, jak nešly zásvuky, se z provozu vyhodily i Mikynovy těžební grafiky, které kvůli větráčkům vyluzují roztodivný šum. Ten po nahození pojistky opět začal, takže mi došlo, že ty tři věci asi mají nějakou souislost. Napsala jsem pro jistotu Mikynovi, jestli mu grafiky těží, aby to přes vzdálený přistup raději zkontroloval. 

Mikyn volal, že mu to nejde, a po telefonu mě naváděl, jak se dostat do programu. Shodli jsme se na tom, že když teda vypadl proud, tak se mu vše asi rozhodilo, tak je potřeba vrátit programy do původního nastavení. 
Během telefonátu jsme zjistili, že na vině je internet, který jaksi neběží. Šla jsem resetovat modem, jenže po jeho resetu opět internet neběžel, takže Mikyn prolustroval internet a zjistil, že v části Prahy ten internet neběží. 

Jestli si myslíte, že jsem si všechny události dopoledne dala dohromady - nefunkční přejezdy a semafory, nevídaná koncentrace lidí zaseklých ve výtahu, fronta lidí před Billou, spoušť doma... Tak vůbec. V tuto chvíli mě ani v koutku mysli nenapadlo dát si to vše dohromady. Spokojeně - že chyba není ve mně a vše se za chvilku napraví samp - jsem si šla udělat čajíček a pustit televizi. 

V televizi se žlutila ČT24 a hovořila o obřím výpadku na jihovýchodě Prahy, který ochromil dopravu včetně metra, které 9 minut stálo, a včetně signalizačního zařízení na vlaku v Modřanech, Komořanech a na Zbraslavi, a který způsobil množství výjezdů hasičů, kteřé museli vyprošťovat lidi z výtahů.

Tak až tehdy. Až tehdy mi to došlo. 

Tak ne ušní, ne oční... Očividně doktora na hlavu by to chtělo. 

Jaký výborný nápad je odstavit semafory... 

- Strašilka, 2022