Vánoční (ne)balada o carsharingu

:D 

V hlavní roli Strašilka a Turbík. Aneb píšu tragický román o tom, co většina z vás dělá den co den, a ani se nad tím nezamyslí. O desetiminutové cestě autem.

Mikuláš mi sebral auto. Obyčejně mi to příliš nevadí, a to hned z několika důvodů:

1. Po Praze jezdí MHD. Když nemám auto, jedu autobusem.
2. Nejezdila jsem autem sama. Nikdy. Řidičák mám 10 měsíců, a za tu dobu jsem ani jednou nejela bez jiného řidiče na spolujezdci. A jediný žijící řidič široko daleko v mém okolí (když nepočítám svého bláznivého bratrance, který o řidičák už jednou stačil přijít) je dlouhodobě Mikyn. Jinak jsme rodina a kruh přátel neřidičů. Jako ne, že bychom měli nějaký spolek neřidičů... Ale jsme kruh přátel, kteří buď nemají řidičák, nebo aktivně neřídí. 

Takže mi absence auta prostě nikdy nevadila. 

Až přišel ten dnešní den. 24. prosince 2022. Štědrý den, svátek klidu, míru a pohody. Jednorožci se prohání v santovských čepičkách na zasněžených avokádových loukách, všichni se mají rádi, moje máma má RS virus a já mám u ní (ve stejném pokoji jako ona) přespávat. MHD po 18. hodině už nejezdí, a máma už dopředu hlásí, že nejpozději v půl deváté hodlá jít spát. Babička, kterou si máma na svátky vzala domů, hlásí něco podobného. Já nemám auto, protože s ním Mikyn odjel do Pardubic, a nemám ani Mikyna... protože do těch Pardubic odjel společně s tím autem.

S pocitem, že jsem naprostý chudák, jsem telefonicky vylila srdce Mikynovi. Ten se zamyslel, a po chvilce navrhnul, že bych si večer po rozdání dárků mohla vzít Uber a jít se vyspat k nám domů. To jsem razantně odmítla, protože mám z taxíků všech druhů osypky. Představa noci trávené u mámy doma mi byla daleko milejší. 
Jenže Mikyn následně vyslovil velmi odvážnou myšlenku: Že bych si mohla půjčit auto, a domů se dovézt jakože sama.

Kdybych napsala, že mě to překvapilo, bylo by to jen slabé vyjádření mých bezprostředních pocitů. Mikyn, který mě v řízení peskuje za kdeco. Mikyn, který ví, že nedokážu zaparkovat za míň než 10 minut. Mikyn, který trval na tom, že alespoň rok po řidičáku budu jezdit výhradně s ním. Tento Mikyn by mě samotnou posadil do auta a poslal na deset až třináct minut (!!!) dlouhou cestu po Praze, což se soudě dle jeho předchozích vyjádření k mým řidičským schopnostem rovnalo v podstatě poslání na jistou smrt. A víte co? Myslel to vážně.

Aby Mikyn neřekl, že se vůbec nesnažím, carsharing jsem si stáhla. Abyste si mohli udělat profil, musíte jim nafotit občanku i řidičák z obou stran, a s občankou si následně udělat selfie. Žádost se potom pošle k posouzení (údajně) živým člověkem, a pokud dotyčný shledá, že doklady souhlasí a na občance jste opravdu vy, aktivuje se vám profil, a vy můžete vesele drandit (pokud tedy žijete v Praze či Brně a najdete ve svém okolí volné auto... jejich). Registraci slibují dokončit nejpozději do příštího pracovního dne, což mi dnes jaksi nevycházelo. Mikyn mi začal nadávat, že jsem si profil měla udělat daleko dřív, když mi to říkal.

Chytrej, to Mikyn bejt umí. Je to inženýr. Tentokrát jsem ale musela uznat, že měl pravdu. Můj řidičský průkaz byl pro mě doposud něčím abstraktním, co nebylo použitelné bez dohledu jiného řidiče. Jenže tohle princip řidičáku jaksi není, což mi došlo právě dneska. Gratulace přijímám v komentářích pod článkem.

Trochu jsem doufala, že to nevyjde, že mi ten profil nestihnou ověřit. Chyba lávky. Když jsem doma do (Mikynova) kufru rvala poslední dárky, zařval počítač, že mi přišel mail. V tom mailu mi gratulovali, že můj profil je ověřen, a já tedy mohu vesele drandit. Po hodině! Copak oni v CAR4WAY neslaví Vánoce?
Ach, jak já byla smutná. V tu chvíli jsem se dostala do stresu, a po cestě k mámě jsem očima přejížděla každou parkovací plochu, jestli tam neuvidím bílé auto s logem "půjčovny". Mikynovi jsem se pořád vymlouvala na to, že se až u mámy rozhodnu, kde přenocuju, ale čím dál víc mi bylo jasné, že dneska se stane něco velkého. Kompletně mi to začalo být jasné, když jsem uzřela mámu. Místo pozdravu se rozkašlala jako pacient s tuberkulózou i přes svou diagnózu kouřící jako tovární komín, což bylo zároveň příslibem velmi veselé noci, pokud bych se zdržela do druhého dne. 

Začala jsem si mapovat dostupná auta v okolí. Jedno jsem dokonce zahlédla, když jsem pod stříškou čekala na autobus. Dokonce jsem si ho i vyfotila, abych ho mohla poslat Mikynovi.

Načež Mikyn odpověděl: Kde je? Nevidím ho. (autentický přepis, bohužel)

Posléze jsem začala mapovat. Zjistila jsem, že v mém blizším okolí jsou zhruba čtyři auta. Jedno, to nejblíž, však brzy odjelo, a mně zbyly tři další možnosti. Jednu jsem si nechala jako nejzazší, protože bych musela docházet opravdu hodně. Jedno auto bylo relativně blízko, ale při obhlídce terénu (aby mi vyhládlo před večeří, když jsem se předtím narvala cukrovím) jsem zjistila, že je opravdu špatně zaparkované, a těchto manévrů jsem se obávala. Poslední možností, na kterou jsem se upínala nejvíc, bylo auto, které jsem vyfotila Mikynovi. Když se podíváte, jak je zaparkované, zjistíte, že velmi příznivě. Navíc stálo hned v parkovacím pruhu na hlavní - tam stačilo bliknout, vyjet, už jste byli na cestě a nemuseli jste nikam zvlášť zabočovat, odbočovat, vymotávat se. 

Celé odpoledne jsem freneticky kontrolovala aplikaci, jestli mi moje auto neodjelo. Auto si můžete rezervovat maximálně hodinu dopředu, takže to byl logicky stres. Další věcí byl můj chorobný strach z neznámého, ale po celou dobu jsem se uklidňovala, že všechny automaty jsou přece stejné, a že Mikyn říkal, že aplikace je velmi blbuvzdorná.

S mámou se loučím poněkud déle než je naším zvykem. Několikrát mi dá jasně najevo, že až přijedu domů, mám jí okamžitě zavolat, že žijeme já i auto. Maminka mne naučila ctít cizí předměty a příliš se jich nedotýkat, a pokud je to nutné, pak jen se vší opatrností. Já jsem nicméně psychicky nabuzená - na myšlenku, že autem pojedu já sama, jsem se upnula tak, že jsem i to alkoholické pivo odmítla s vnitřním pocitem uspokojení z toho, že jsem jakože dospělá a hrozně se obětuju pro to, co se dělat má a musí. Jsem už přece velká holka a budu řídit! A nepotřebuju k tomu Mikyna.

Cut, střih. Spěchám v dešti ke své rezervované Fábince. Mám radost, že se mi podařilo ji odemknout, a skládám věci do kufru. Nasedám, zapínám elektroniku a šteluji, co se dá. Ke své radosti velmi rychle zjišťuji, jak se posouvá sedačka, a že autem jel někdo podobně vysoký jako já, protože nemám příliš práce s přeštelováním, jako jsem zvyklá, když jedu v našem Myšáčkovi po Mikynovi. Prší - v té tmě musím hledat, jak se ovládají stěrače. To jsem u Myšáčka nikdy nedělala ani za světla, ale nakonec se mi to podaří.

A pak nastává ten moment. Ten moment, kdy zjišťuji, že nemám nejmenší tušení, jak to nastartovat.

Mikyn přece říkal, že všechny automaty jsou stejné. Fabia má, stejně jako Myšáček, startovací čudlík. Kontroluji, zda jsou v přihrádce klíče - jsou. Takže si celý proces startování polopaticky opakuji: Noha na brzdu. P mám. Mačkám čudlík. Nic se neděje, elektronika se vypla. Nevzdávám se - elektroniku zapínám, a opět kolečko: brzda, P mám, čudlíček. Páni, co se to jen... elektronika se vypnula. A tak stále, stále, stále... dokola.
Po osmi minutách volám Mikynovi, že ho potřebuju. Mikyn mi radí přeřadit na něco jiného, a potom se vrátit na P a zkusit to znovu.
Bohudík či bohužel se motor rozezní. Mikyn má pravdu, jako většinou, co se aut týká.

Když se vám za volantem něco nedaří (třeba nastartovat), je potřeba se uklidnit a na nezdar rychle zapomenout. Takže jsem Mikynovi poděkovala, třikrát se zhluboka nadechla, a s přehledem, ač s mezicouvem, jsem si vyjela. Když jsem poprvé trochu polechtala plyn, Fábinku jsem překřtila na Turbíka. Když totiž dlouho řídíte jedno auto, a pak vám někdo dá auto jiné, máte v noze pořád zafixovanou určitou míru pohybu, o které už víte, že autu stačí, aby udělalo to, co zhruba chcete. Řekněme, že Turbíkovi stačilo o dost méně než našemu Myšáčkovi. Řekněme, že Myšáčkovi polechtáte plyn, a on se pomalu probudí, a svým chováním dává najevo, že se po něm chcete moc. Turbík je hyperaktivní a jede na amfetaminu.

Nemůžu říct, že by mi jiné auto cestou dělalo problémy, ale jednou jsem se přistihla, že mi cesta ubíhá poněkud rychleji než jsem zvyklá. Koukla jsem se na tachometr, kde bylo 62. Na 50! Tak jsem samozřejmě hned dala nohu z plynu. Strašilka, pirát silnic. Fuj. 
Pak mi tady před cestou (kde nešlo pouliční osvětlení) přeběhli dva chodci bez reflexních prvků. Naštěstí jsem je ale viděla, nikdo tedy nezemřel.

Zaparkovat jsem původně chtěla na parkovšti před supermarketem, jenže tam by se to nemělo, protože tam správně můžete parkovat jen na dvě hodiny. Já nerada dělám věci, které by se neměly, takže jsem se rozhodla jet až ke svému domu. Říkala jsem si, že kdyby tam nebylo žádné volné místo, zkrátka bych se někde otočila a hledala jinde. Neměla jsem to úplně domyšlené, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem to volné místo našla. A že jsem nemusela tak úplně parkovat, že si stačilo jen správně najet a ve správnou chvíli zabrzdit. :-D

Teď vidím, že je Turbík jako prase. 

Popravdě jsem ráda, že jsem nemusela parkovat klasicky, protože absolutně nemám cit na takhle dlouhé auto. Když jsem pak Turbíka vracela, říkala jsem si, že jsem ho klidně mohla ještě trohu pošoupnout, že jsem tak hraničně "na prase"... Ale to už bylo pozdě, protože jakmile v aplikaci potvrdíte, že máte hotovo, do auta se nedostanete.

Musím se přiznat k jedné věci. Přijdu si nevěrně. Myšáčkovi absolutně nikdy neřeknu o tom, že mi teď oproti autu s turbem připadá jako slimák (to je ale s podivem, co?).

Čistý čas jízdy byl asi 10 minut. Zbytek moje zmatky se startováním a nakonec popojíždění sem a tam při parkování, vykládání věcí z kufru. 212 korun, přátelé. Se vyplatí. Ještě štěstí, že jsem dostala vánoční prémii.

Tak šťastné a veselé. A taky dobrou noc. 

PS: Noste ty reflexní prvky! Nebo vás příště přejedu.