Letošní svátky nebyly nic moc. Spousta stresu v práci, a v podstatě celý prosinec jsem byla v jednom kole: nemoc, přípravy Vánoc, technické závady v práci (které koncem roku už nebyly příliš řešitelné, servisům se do ničeho nechtělo - otřes). A jak jsem se patlala v tom vlastním marastu, vůbec jsem si nevšimla, že se mi přímo před očima dějí nějaké... velké věci.
Když mě Mikyn v říjnu zatáhl k výloze klenotnictví, ukazoval různé prsteny a ptal se na můj názor - za záminkou, že hledá něco pro mámu k Vánocům - přišlo mi to trochu zvláštní, ale protože mi připadalo, že Mikyna znám jako své boty, přesvědčovala jsem se spíš o tom, že nic nebude, a sonduje maximálně s předstihem. Mikyn má totiž občas takové nějaké fáze, nebo jak to napsat, kdy se pro něco nadchne, mluví o tom, a přesně po týdnu a dvou hodinách ho celá ta věc přejde, a on se rozmyslí, že to vlastně nechá být. Tak přesně tohle jsem předpokládala. Předpokládala jsem to hlavně proto, že mi před čtvrt rokem oznámil, že je rád, že si mě nemusí brát.
Všichni mi tvrdili, že je to celé souborem maskovacích manévrů, a že na Vánoce budu mít prsten. Já naopak všem tvrdila, že ho mít nebudu. A ačkoli jsem vnitřně asi něco tušila, pořád jsem se spíš klonila k tomu, že ostatní mají jen pouhé bludy. Když mi Mikyn před několika měsíci sám od sebe vysvětloval, že jsem příliš mladá na to, abych se vdávala, zněl velmi přesvědčivě.
Nutno říct, že jsem po vdavkách nijak neprahla, takže mě víc štvaly ty jeho (dnes už vím, že maskovací) poznámky. Přitom to měl v hlavě už od září: Když si zpětně přehrávám některé věci, dává to naprosto okatý smysl, ale víte, jak tyhle věci chodí, když se týkají právě vás.
Takže když na mě předevčírem vybalil prsten, mžourala jsem na něj dost nevěřícně, protože to přece vůbec nedávalo smysl. V první chvíli jsem měla v hlavě absolutní prázdno, neboť jsem si tento okamžik nikdy nepředstavovala, nikdy jsem si nepředstavovala zásnubní prsten, nikdy jsem si nepředstavovala nic. Jak má člověk v té chvíli reagovat? Všechno mi v tu chvíli nějak splynulo, a ani jsem si pořádně nevšimla, jak vypadá prsten. Následovala má otázka, zda si dělá prdel, načež Mikyn odvětil, že nedělá, a zopakoval otázku, kdy už jsem teda odpověděla. Kladně.
Nevím, jestli náhodou nejsem nenormální, ale už dvě noci jsem skoro nespala. Neděsí mě vidina manželství, ale svatby. Děsí mě organizace, výběr místa, ubytování hostů, zábava, peníze. Mám pocit, že jsem to psala do komentářů Tlapce, když psala svatební články. Ach, jak málo jsem věděla. Kdybych tušila, že to za pár měsíců budu řešit taky!
Mám něco, čemu se říká pozásnubní úzkost. Naprosto jednoznačně. Dívám se na prsten, a mám pocit, že ani nemůže být můj. Je krásný! Jednoduchý atyp se solitérním kamenem, briliant ve žlutém zlatě. Je mi trošku větší, Mikyn neznal moji velikost, protože prsteny na prsteníček nevlastním. S paní v klenotnictví moji velikost odhadovali. Ona ho přesvědčovala, že míň než 49 určitě mít nemůžu, kdežto Mikyn měl své vnitřní pochyby. Dal nicméně na paní v klenotnictví, takže 49, ale nakonec se ukázalo, že prsten můžu nosit maximálně na prostředníčku, a i tak je trochu volnější. V létě by to asi vypadalo jinak, ale nemyslím si, že by můj prsteníček natekl o dvě velikosti, takže budeme muset přeměřovat a zmenšovat. Nicméně si to hlava pořád nějak nemůže přebrat. Prsten se nezdá být mým, starosti se nezdají být mými, a hlava nějak nebere, že jsem se dostala mezi velkou čtyřku zasnoubených/vdaných spolužaček ze střední. Zrovna já. Ve 23 letech zásnuby ve 24 letech svatba se mi nezdá jako nic extrémního, zvlášť, když vašemu protějšku bude 30. Ale chápete, co tím chci říct, že?
Asi ne, a já se vám nedivím. :-D
Prostě mě štve, že u mě není taková ta radostná radost. Že místo radosti myslím na organizaci, kterou mám strach, že nezvládnu. O svatbách nic nevím. Na pár z nich jsem byla, ale nikdy jsem se příliš do hloubky nezajímala o to, co vše je potřeba zařídit předem, s jakou rezervou, úřední věci,... Ach, jen to píšu, je mi úzko.
Teď to po sobě čtu, a vyznívá to, jako kdybych se nechtěla vdávat. To já vás asi zase vyvedu z omylu. :-D O Mikynovi jsem dost přesvědčená, a jsem přesvědčená i o sobě. Děsí mě prostě ta organizace. Volné termíny. Děti na svatbě. Psi svatebčanů. Ubytování. Jídlo. Lokalita. Volné termíny. Dekorace. Lokalita. Volné termíny. Zábava. Lokalita. Volné termíny...
Upřímně mám pocit, že zasnoubit se v prosinci je na nic, protože je málo času na organizaci. Vymýšlení... Alespoň už máme seznam hostů. Ale to je tak vše. Navíc jsme dnes ráno zjistili, že jsme každý měli úplně jinou přestavu o průběhu: Mikyn chtěl udělat obřad jenom tak na úřadě, a pak to rozjet se zábavou. Já jsem chtěla ten obřad bez rozjeté zábavy. :-D Takže teď to vypadá, že ta svatba stejně bude klasická, s klasickým obřadem i rozjetou zábavou. Mikyn mi říkal, že chtěl ušetřit za moje šaty a podobné ptákoviny (cituji), abychom mohli mít víc jídla na zábavě. Tak jsem se ho zeptala, opět, jestli si dělá prdel. :-D Když už mám hostit celé obě rodiny (což bych si nejradši odpustila), chci být aspoň hezká. Ne, že nevěsta neude k nerozeznání od švagrové nevěsty. Když jsem to Mikynovi řekla, čučel, jako kdyby mu ulétly včely, ale nic nenamítal. Já samozřejmě neříkám, že chci šlehačkové princeznovské šaty, to asi ne, ale sakryš, ať to aspoň trochu připomíná svatbu. Vrrr, jsem se zase rozohnila. :-D Prý utrácet za ptákoviny.
Je zvláštní, že to zatím víte jen vy, rodina ze strany mého táty a tři moje kamarádky, které na svatbě budou. Máma nic netuší, Mikynova rodina taky ne. Mikyn to řekl jen kamarádovi z práce (protože dělá rauty :-D) a paní v klenotnictví. Moje máma je nemocná a doma nás nechce, psát jí to nechci. S Mikynovými rodiči jsme se od zásnub (ehe) ještě neviděli. Takže mě čeká další kolečko návštěv. Nevím, snad ke mně do té doby dojde nějaká pořádná emoce. Možná je to tím, že to zatím skoro nikdo z rodin neví. Mikyn chce počkat, až mi předělají prsten, abych ho mohla ukazovat (když už ho stál takových peněž), ono to na tom prostředníčku do očí moc nebouchne. Tak uvidíme. Zatím je to hodně čerstvé.
Úkol na leden zní: Termín a místo.
To bude letos balad. :-)
Edit: pro zvědavkyně a zvědavce vkládám prsten
