Je to skoro surreální. Sedím v mámině bytě. Vyměňují čidla na radiátorech, a protože není nikdo jiný, kdo by tu mohl být, musela jsem naklusat já. Mámin byt, který se v létě bude rekonstruovat - to mi přijde nepředstavitelné samo o sobě. K tomuhle bytu pro mě prostě neodmyslitelně patří umakartové jádro, na dvě ložnice přepažený obývák a hliníkové rozvody. Mňam, cítím se tu bezpečně. Přemýšlím, poslouchám, pozoruju. Všímám si i věcí, co jsem absolutně nevnímala, i když jsem tady většinu svého života bydlela.
Jsem tak moc pozorná, protože příští čtvrtek podepisujeme kupní smlouvu na náš byt.
Najednou si připadám nějak kritičtější. Jako kdybych tady dvaadvacet let nežila - jako kdyby se tady snad nedalo normálně přežít. Slyším souseda vysávat a dupat, dítě křičet a běhat, psa granule žrát, výtah jezdit a předsedovy balkonové kytky růst.
Vždycky, když sem přijedu a podívám se z okna ven, něco mě překvapí. Kupříkladu dnes jsem si všimla, že mi ostříhali křovíčka, která rostla podél chodníku do ulice. Před domem vyrostlo několik parkovacích míst. Zaklecovali popelnice.
Nikdy mi to tady nepřipadalo abnormálně hlučné, až teď. Zmlsala jsem se nájemním bytem. Teď poklušu zpátky tam, odkud jsem přišla. Když jsem se před víc než dvěma lety stěhovala, prohlásila jsem, že už mě tady v tomhle baráku hrůzy nikdo neuvidí. Vesmír mě slyšel a jako vždy si ze mě udělal prdel.
Máma už připravila přehrávač.
Vánoční ubrus, zvoneček a tradiční CD s koledami.
Mám tendence tady pořád pobíhat s metrem a vizualizovat si, co kam dám nebo nedám. Dělá se to dost špatně, protože obývák je přepůlený a zasekaný nábytkem. Ložnice zase jinak rozložená a na metry jiná, poněvadž má (na rozdíl od tohoto bytu) lodžii. Jestli namítáte, že tyhle věci jsem si měla v hlavě rozležet po prohlídce bytu, kde jsem pokoje mohla vidět v celé své kráse, tak vězte, že si z prohlídky nepamatuju nic kromě toho, že ve vaně plavala želva. Tak moc mi bylo hloupé chodit po bytě a očumovat zabydlenou domácnost někoho cizího.
Chodba, kterou najdete v mámině bytě.
Chodba, kterou v mém budoucím bytě nenajdete.
A pověsila bych za to pana majitele do průvanu. Už si domyslete, za co konkrétně.
Majitel tuhle šikovnou chodbu zcela zrušil a zvětšil si koupelnu, do které fláknul velkou rohovou vanu. Kvůli rohové vaně nejen, že zrušil chodbu, ale ještě o půl metru zmenšil kuchyň. Takhle - já chápu, že má někdo rád vany, ale já ne. Já jsem se snad v životě nevanovala, ani když jsem vanu ještě měla. Možná jako dítě. Až se koupelna bude rekonstruovat (časový horizont neznám, musíme se podívat, jak to vypadá), vana poletí oknem a bude tam krásný sprcháček. Co ovšem budeme dělat s tím volným hektarem tam, to netuším - možná si obnovíme chodbu. :-)))) Ale to by se koupelna musela dělat souběžně s kuchyní, a to zřejmě nehrozí.
Ptáte se, proč tak strašně bažím po chodbě z předsíně do kuchyně? Protože pokud chodba není, kuchyň je průchozí jenom obývákem. :-( Obývák má dvoje dveře, jedny z kuchyně a druhé z chodby. Vzhledem k tomu, že jsme s Mikulášem chudé socky, které za každou cenu musí žít v Praze, ač nemají na byt, kde by se důstojně dalo žít byť s pouhým jedním potomkem, a kupujeme si pouhý dvoupokoják, je před námi vidina, že jednoho krásného dne přijdeme o ložnici a budeme se muset odstěhovat do obýváku. Dokud máte obývák přístupný z kuchyně i chodby, a pokud je kuchyně přístupná i jinak než z obýváku, dá se obývák provizorně něčím rozdělit. Jakmile se do kuchyně musíte dostat z obýváku, máte smolíčka pacholíčka. No ale hlavně, že mám rohovou vanu, že jo. Kde se stejně budu sprchovat vestoje, že jo.
Nic, končím se skřeky na téma chodba a zbytečně zmenšená kuchyň, to bych zase upadla do depresí.
Tady máte překrásný vánoční stromeček u supermarketu.
Nechtělo se mi tu fotku otáčet, otočte si počítač.
Mámin byt je světlý. Nevím úplně přesně, jak to dělá, ale má v něm světlo. Mám podezření, že je to tím čtvrtým patrem. Já budu ve třetím. Doufám, že doma taky budu mít světlo. Bývalí nájemníci měli v bytě strašnou tmu, stažené žaluzie, ubedněno. Myslím si, že je to škoda. Byt vypadal menší. My v nájemním bytě máme velkou tmu, protože pořád zatahujeme, aby nám lidi nekoukali do kuchyně. První patro...
Mámina dvacetiletá fialka.
Rekordní množství hluku uniká bytovými dveřmi. Moje máma má stále ty původní z roku 1980. Majitel našeho budoucího bytu dveře nechával vyměnit, jsou ale krapítek otřesné, a když jsem za sebou chtěla na prohlídce zavřít dveře, musela jsem se pokrčit v kolenou, jak byla klika nízko. Mikuláš chce bytové dveře měnit hned, já bych zatím vyměnila zámek a vypozorovala, jak se dveře chovají.
Mámin koš v koši v koši.
Utěšuji se tím, že vím, do čeho jdu. Se všemi vrtochy - vím, do čeho jdu. Kdybych koupila jiný byt v jiném domě, mohlo by se stát, že bych přišla do něčeho mnohem horšího, než je hlučná plzeňská stavebnice '69.
Sídliště Lhotka-Libuš v plenkách.
Seznamte se.