Balada o rohové vaně

Jak všichni víte, vyrostla jsem v umakartové koupelně panelákového bytu 2+1. Mohlo by se zdát, že doslova všechno je lepší než plesnivý umakart z roku 1980. Ale to jste nezažili zděnou koupelnu a jeho plesnivou vanu neznámého materiálu z roku 2007 v panelákovém bytě 2+1.

Konec legrace. Tuhle vanu mi byl dlužnej čert. Když jsem ji viděla na obrázku v inzerátu, nepřipdala mi tak hrozná. Ani na prohlídce, když se v ní rochňala vodní želvička předchozích nájemníků, nevypadala tak špatně. Dokonce ani při čištění plísně za lištami to nevypadalo tak bledě. Jenže potom přišel den, kdy jsem se v novém bytě potřebovala poprvé umýt. Vysprchovat. Cokoli na ten způsob.

Zhýčkaná sprchovým koutem z nájemního bytu jsem při prvním pokusu o vstup do vany začala být mírně řečeno hysterická. Vnitřně. Navenek jsem se tvářila, jako že mě nějaká vana absolutně nerozhází, abych o tom přesvědčila sama sebe, jenže tohle bylo horší než cokoli, co jsem očekávala.

Možná trochu přeháním, možná ne (záleží na momentální míře hormonálního rozkolu a aktuálním psychickém rozpoložení). Faktem je, že při prvním pokusu o vlez do vany jsem musela vypadat komicky. Ještě štěstí, že se nikdo nedíval. Doslova jsem mávala nohama ve vzduchu, střídavě pravou, levou, levou stranou ke zdi, pravou ke zdi, chytit se čeho? Okraje vany, nebo radši těch madel, která jsou zřejmě zamýšlená jako držáky na ručník? Mám si vlézt na schůdky nebo jít rovnou ze země? Samé otázky. Možná vám to připadá zvláštní. Možná vypadám, jako že mě maminka nenaučila základnímu pohybu. Nikdo z vás se už nediví, že jsem z těláku měla pětky. Jenže víte, jak je ta naše nově nabytá vana, za kterou platím desítky klacků měsíčně, hluboká? 

Tak jen vnitřní hloubka je mi do půlky stehen. K tomu si přičtěte nějakou tu tloušťku, kterou vana má. Z tohohle se, neobratní a na kluzkém povrchu, musíte po koupání vyhrabat. Madlo na chycení nikde nemáte - můžete teda použít ty sušáky na ručníky (které jsou mimochodem na ručníky absolutně nepoužitelné, protože byste je při sprchování pocákali), ale tam se trochu bojíte. Nohou na zem moc nedosáhnu, pokud si nechci trošku připoskočit (nechci), takže musím na takový úzký schůdek, který je ale tak úzký, že se na něj dá opravdu šlápnout jen tou jednou nohou. Druhou pak musíte klasicky na zem. Nebylo by to nic tak hrozného, kdyby ten schod nebyl mokrý a kluzký. A to i když na něm máte položenou podložku. Protiskluzovou. Ta na tom dlaždičkovém povrchu totiž z nějakého důvodu klouže taky, asi hlavně proto, že je o něco širší než ten schůdek, a tak má tendence utíkat, hlavně při méně obezřetném našlápnutí. Při vylézání z vany tudíž vypadám jako chromá stoletá stařena.

Další potíží je cákání všude okolo. I při sprchování vkleče je koupelna pokaždé mokrá. Při každém sprchování mě bolí kolena a chytají mě křeče, protože sprchování vestoje znamená sprchování celé plochy podlahových krytin v koupelně. Sedat do vany si odmítám. Ačkoli je dvacetkrát vydrbaná savem, představa, že si do té vany sednu bůhví po kom, mě vyloženě děsí.

Ne, děkuju pěkně, tohle mi mozek zatím nedovolí. Navíc, pokud bych si sedla, už bych se zřejmě nevyškrábala zpátky na nohy, protože v dosahu není žádné madlo, kterého bych se mohla chytit. 
Ačkoliv sprchou vždy mířím spíše za sebe na stěnu, podlaha v koupelně je mokrá vždy. Kapička sem, kapička tam - louže je na světě. Čímž ovšem docílím zároveň toho, že se udělá louže na dlaždičkové ploše navazující hned na vanu. Ta plocha není rovná, takže část vody steče přes schůdek na zem až do předsíně, část se sveze lištou do rohu, kde se ta lišta kříží s další lištou. Voda se tam drží a po každém mytí se musí otřít dosucha prakticky všechny plochy na vanu navazující, jinak to plesniví. Tohle se nám zatím nepovedlo vychytat. Tak či onak, ať už se myju jakkoli, práci okolo mám s utíráním úplně vždycky.

Byla s jsem s tímhle tak nějak smířená. Koupelna časem stejně půjde do prdele, nějakou dobu to vydržím. Ta vana mě sice rozčilovala, ale říkala jsem si, že si zvyknu a bude to lepší.

Hovno!

Včera jsem zažila takový věci, že bych z toho brečela. Bych tu vanu nejradši rozmlátila pěstičkama.

To se takhle sprchujete vkleče, myjete si vlasy. Jde na vás křeč, ale vy to pro dobro podlahy vydržíte. A přesně v momentě, kdy si smýváte šampon z vlasů, vám sprchová hlavice vyjede z ruky. Tohle si představte. A teď si představte, že jste já.
Neptejte se mě, jak se mi to povedlo, ale jak mi ta hlavice vyjela z ruky, voda stihla osprchovat zrcadlo na protější stěně, pračku, sušičku (zapnutou), pračku (zapnutou), umyvadlo, koš se špinavým prádlem, můj suchý ručník, pyžamo, skříňku pod umyvadlem a následně také podlahu. Potom mi spadla na nohu, takže jsem si leknutím kecla do té vany, kam jsem si nikdy v životě kecnout nechtěla, a protože voda byla pořád zapnutá, udělal se takový hezký vodotrysk až skoro na strop (kam voda nakonec naštěstí nedostříkla). Vodu jsem samozřejmě hned vypnula a pokusila se vyškrábat zpátky na nohy, což mi nešlo, protože tam není žádné madlo, kterého by se dalo chytit. Nějak se mi to nakonec povedlo. Obhlédla jsem škody, a nekecám, že všude bylo mokro. A když říkám všude, myslím tím všude. Sprchováním jsem se dál tolik nezdržovala, smyla jsem, co jsem potřebovala, a šla jsem se utřít svým morkým ručníkem. Jenže když jsem vyšlapovala z vany, šlápla jsem na ten mokrý schůdek a nacucanou podložku, takže mi to podjelo, a já jsem se tak tak stihla zarazit o hranu vany, abych nehodila hubu (nebo záda, záleží na způsobu dopadu). Narazila jsem si akorát tříslo, což mohu považovat za úspěch. Řvala jsem teda a nadávala jako špaček, všude bylo mokro a já byla dobouchaná.

Mikuláš pak po mně sušil povrchy v celé koupelně, já jsem šla na balkon pověsit nacucanou podložku z koupelny. A když jsem z balkona vycházela, nevypočítala jsem cestu, a tak jsem samozřejmě bokem nabrala vnitřní parapet v ložnici.

Vana blbá pitomá plesnivá. Z domu půjde, vám říkám. Už v životě nechci vidět nic jako je rohová vana. Ble, fuj. Nechápu, kdo to vymyslel. Zlatej sprcháč. Radši desetkrát do měsíce budu umejvat skla, než tohleto. Strašný.

Dovětek: Řešíme to, ale koupelna je bohužel řešená tak, že vana zabírá doslova půlku, nejde tam udělat závěs ani skla a i při nejvyšší opatrnosti to prostě stříká kolem. Voda stéká na zem různými cestami. Museli bychom se sprchovat vleže, abychom nenacákali. Cáká dokonce i Mikyn, který je jinak na tyto věci mnohem opatrnější než já.

Pane bože, jak já nesnáším vany.