Budu hořet

Nedá se vyloženě říct, že by se mi to v práci sralo.

Vlastně by se dalo říct, že mi to v práci docela šlape. Mám za sebou objektivní výsledky, ačkoliv se samozřejmě stále učím a posouvám (což je úplně normální v každé práci, protože člověk se učí a posouvá celý život, nebo by to tak podle mě alespoň mělo být). Pacienti mě mají docela rádi, (a já mám docela ráda ty pacienty), už mě nezlobí technické vybavení, a na svých 32-34 ordinačních hodin za týden beru peníze, pro které by si naše dentální sestřičky musely přidat ke svému úvazku další jeden. Měla bych být v pohodě, protože jsou mnohem náročnější práce - třeba na směny, reálně nebezpečné, s mnohem větší zodpovědností.

Myslím si o sobě, že jsem pracant. Práce mi nevadí, nevadí mi napracovat si přesčas, když je třeba. Objektivně vzato jsem velmi dobrý a loajální zaměstnanec, pokud se mnou tedy zaměstnavatel nevyjebává (což ten můj současný skutečně nedělá). Svoji práci dělám poměrně dobře - kiks máme občas všichni, i já, ale nic častého ani dramatického. Nejsem úplně hloupá, dokážu zastat i spoustu věcí mimo svůj záběr a nedělám bezhlavě jenom to, co mám v pracovní smlouvě. Vím, komu zavolat, když jsem v práci sama a začne téct sací agregát nebo škytat kompresor. Když v práci končím večer jako poslední a vidím nepřijatý hovor na telefonu, podívám se, jestli nevolá něčí ranní pacient na druhý den. Pokud si všimnu, že holky v ordinacích u doktorů zrovna nevyměnily dezinfekce, udělám to já. Když není zapsaná teplota u ledničky s infekčním odpadem, udělám to taky. Doplňuju stránky ve sterilizačním deníku. Když doktorka nemá sestřičku, já mám hodinu volno a ona potřebuje pomoct, odasistuju (musí mi radit, asistovala jsem už dávno, ale zvládnu nakonec všechno). Tím se tedy nechci kasat, jaká jsem šikovná, ale ukázat, že se nestarám jenom o svojí ordinaci a tím to hasne.

Pokud se bavíme o mojí ordinaci ("mojí" tedy v uvozovkách, protože na ní není mého v nic), snažím se tam udržovat pořádek. Někdy je to hodně náročné, protože můj pracovní den je velmi našlapaný. Nejen, že své pacienty musím ošetřit, ale to, co už nikdo nevidí, jsou činnosti jako příprava přístrojů, nástrojů, úklid ordinace - setření povrchů, dezinfekce a ošetření nástrojů, zapisování teplot, tvorba dekurzů, údržba křesla a hlídání materiálu. Tohle vše, pokud chci být pečlivá, zabere značnou část pracovního dne. Zhruba 20 až 30 minut před začátkem ordinační doby, a zhruba 30 až 60 minut po pracovní době. Pokud ordinaci uklízím na konci pracovního týdne, zabere to i víc. Do toho mám na starosti platby, které provedu od 14 hodin dál, protože recepční pracuje pouze 8-14. Mezi pacienty někdy lítám jako blesk, nemám polední pauzu a svačím či obědvám operativně, v závislosti na tom, kdy mám zrovna čas (občas nemám). Na nic z toho si nestěžuju, protože je to zkrátka součást mojí práce. Jsou lepší a horší dny. Snažím se jen naznačit, že moje práce nezačíná a už vůbec nekončí tím, že vám odrbu zubní kámen.

Poslední dobou se mi toho kupí víc. Moje pracoviště má jen jednu ordinaci přizpůsobenou dentální hygieně, tam pracuji já. Pondělí skoro celý den. Úterý, středu a pátek ranní do 14 hodin, čtvrtek odpolední od 14:30 až do 20. Zbytek hodin je k dispozici kolegyni, kterou ale nemám.
Píšu nemám, fakticky mám, jenže mi to vůbec nepomáhá. V podstatě odjakživa se v ordinaci střídaly dvě hygienistky, jedna na plný a druhá zhruba na třetinový úvazek (v rozsahu kolem 12 hodin týdně), což vždycky stačilo. Kolegyně měly většinou k dispozici čtvrteční dopoledne a jedno libovolné odpoledne v týdnu, což poměrně efektivně pokrylo časové potřeby pacientů, hlavní hygienistce to pomohlo, ordinace byla poměrně dobře využitá.
Jenže moje současná kolegyně pracuje pouze 5 hodin týdně, jen to dopoledne, a odpoledne dělat odmítá. Z její strany už proběhly snahy o to, abych jí uvolnila jedno další dopoledne, což já ale nechci, protože:

a) tři odpolední dny už jsou mrtě moc
b) kdybych jí uvolnila podnělní dopoledne, musela bych si ubrat 4 dopolední hodiny, které bych asi byla nucena rozprostřít do ostatních dopoledních dnů, což nechci, protože je ergonomičtější natáhnout si jeden den a ostatní jet víc na pohodu - plus bych si musela natáhnout odpoledne, a dvakrát týdně se mi do 20 dělat FAKT nechce

Já samozřejmě chápu, že má malé děti školkového věku a odpolední směny jí logicky nevyhovují. Ale kvůli tomu já si víc nakládat nebudu. 

Problém je, že moje hodiny plus ty její nestačí. S tímhle vším mám pětiměsíční čekačku na první termín, šesti až sedmiměsíční na odpolední čas. To je strašně moc, a neumíte si představit, jaký tlak to na mě vyvíjí. Pomalu ale jistě jsem se z toho dostala do psychické nepohody. Jsem už v rozpoložení, že se bojím onemocnět ne se strachem z toho, že moje tělo bude trpět, ale z toho, že nebudu moci pracovat a pacienti se budou zlobit, že je přeobjednávám z říjnového termínu na březen. To je šílenost.
Ne každý pacient navíc chodí na dentální hygienu až po půl roce. Jsou tu rovnátkáři, pacienti s parodontitidou, těhotné, prvopacienti s poddásňovým kamenem, lidé před kardiochirurgickými zákroky. Tihle všichni potřebují dentální hygienu častěji, v případě těch kardio operací je nutný urgentní termín, a to nenabídnu. Což je zaprvé velká chyba, zadruhé mi to tropí velké problémy, protože si takové pacienty pak dávám přesčas.

Zjistila jsem mimo jiné, že moji nadřízení patrně nejsou o práci mojí kolegyně tolik přesvědčení. Šéfová mi nedávno mezi řečí zmínila, že některé těžké pacienty dává raději mně, protože kolegyně je taková hrrr a šéfka si není jistá, že to bude očištěné precizně. Zaprvé bych kolegyni úplně nepodceňovala, a zadruhé teda opravdu děkuju. Děkuju za důvěru a za to, že můj plný kalendář zatěžujete těžkými vstupkami, které vyžadují opakované ošetření po měsíci až dvou, na které nemám na rozdíl od svojí kolegyně kapacitu. Je opravdu velmi příjemné otevřít kartu pacienta a přečíst si v kolonce hygiena velkým červeným caps lockem: DH NA 1 HOD A PO MĚSĺCI RECALL ZASE NA 1 HOD, POTOM KAŽDÉ 3 MĚSĺCE
Už do dekurzů u některých lidí suverénně píšu, že za 3 měsíce nemám kapacitu, a proto objednávám na nejbližší možný termín za 5 měsíců. To je absolutní hrůza a někdy se na sebe už nedokážu ani podívat, protože to vůbec neodpovídá mému vnitřnímu profesnímu nastavení. Ale co mám dělat? Tímhle tempem bych byla v práci každý den 12 hodin.
Kolegyně je sice hrrr, ale ona je taková zrychlená celkově. Soudě podle rentgenů čistí docela dobře, akorát se bohužel stávají tři věci, ze kterých jsem trochu rozčarovaná:

a) objednává některé své pacienty za půl roku ke mně - nejčastěji proto, že oni potřebují odpolední termín, které ona nemá
b) zkracuje si původně moje hodinové pacienty na půl hodiny - což se mi může vymstít v momentě, kdy se jejich objednávka z různých důvodů dostane ke mně a já budu nucena jet mimo svoje tempo jako fretka
c) zjistila jsem, že někteří pacienti, kteří byli u ní, se na recepci sami objednávají zase zpátky ke mně

Já nejsem tak zrychlená. Jednak mám jiné pracovní tempo a jednak dělám týdně trochu víc hodin, takže když jsem si všimla, že zkrátila některé moje pacienty, kteří se dostali k ní, na 30 minut, trochu mě polilo horko. Někteří z těch pacientů byli takoví hraniční, ale u některých vím na sto procent, že bych se strhla, kdybych na ně měla mít půl hodiny. Teď se modlím, aby se nedostali zpět ke mně.

Mám celkově pocit, že přijetí této kolegyně mi moc nepomohlo, naopak dochází k tomu, že k ní se dostávají moji dlouholetí naučení pacienti (kteří se třeba přeobjednávali a kvůli mé čekačce si vzali dřívější termín u ní), zatímco na mě se zase hrnou nová vstupka. To není úplně to, v co jsem doufala. Já vím, že to zvládnu, a vážím si toho, že moji nadřízení ve mně mají důvěru a považují mě za "jistotu dobře odvedené práce". Jenže se v tomto ohledu pomalu blížím ke svému maximu, pokud už na něm nejsem.

Kolegyně sestřičky mi taky zrovna nepomáhají. U nás to vždycky fungovalo tak, že se hygienistka nikdy nebála sesterské práce (ve smyslu udržování sterilizačního deníku, zapisování teplot, příprava infekčního odpadu, atd.), ale primárně ji nedělala. Ruku na srdce, moje kolegyně sestřičky se z kůže úplně nesedřou. Po dobu přítomnosti recepční vůbec neřeší telefonáty ani nedělají rentgeny, při ošetřování maximálně odsávají vodu z vrtačky, podávají nástroje a následně uklízí a připravují na dalšího. Neříkám, že nikdy nemají honičku. I ony zažívají dny, kdy se nemají čas nasvačit, například když se jim nějaké ošetření zvrtne nebo protáhne. Ale to se zrovna u nás stává velmi výjimečně, a vzhledem k tomu, že občas asistuji šéfové, opravdu vím, kolik holky mají práce. 
Takže skutečně nechápu, proč se stává například to, že ve sterilizačním deníku není přicvaknutá další stránka. Proč nejsou v ordinacích prohozené dezinfekce. Proč nejsou zapsané teploty. A tak dále, a tak dále.
Od té doby, co nám odešla hlavní sestřička (a nikdo nenastoupil na její místo), jde tohle do kopru, a dopadá to tak, že tyhle dílčí věci ve finále dělám já, protože jejich neudělání mi reálně komplikuje práci, nebo se na to prostě nedokážu dívat. Holky se hašteří, protože jedna má pocit, že ta druhá dělá všechno blbě (ale ona to rozhodně dělat nebude, protože to není její práce a dostává zaplaceno málo), zatímco ta druhá má (mylný) pocit, že dělá úplně všechno, takže se rozhodla nedělat nic. Možná by bylo řešením dělat věci ve správný čas, třeba nespouštět testy autoklávu hned ráno po příchodu do práce, když tyto testy mají výpovědní hodnotu maximálně 2 hodiny před spuštěním prvního cyklu. Tato druhá kolegyně sestřička zatím nemá udělaný kurz zubní instrumentářky, tedy se do sterilizačního deníku nemůže podepisovat, a děláme to my, co tuhle pravomoc podle vyhlášky máme. Já mám osypky, protože se prostě nechci podepisovat pod testy prováděné 6 hodin před spuštěním prvního cyklu. Když toto řeknu šéfové (jejíž sestřička to je), je mi odpovězeno, že na tom přece nezáleží. Doprdele ale záleží. 
Ona hlavní sestřička, která od nás před necelým rokem odešla, jednou pravila: "Tady všichni na všechno serou." Teď vidím, že měla pravdu. Její přístup mi někdy přišel (a i zpětně v některých věcech stále přijde) extrémně pečlivý a vyhrocený, ale na druhou stranu mě toho spoustu naučila (a odnaučila spoustu nešvarů), za což jsem jí vděčná.
Takže holky sestřičky se nedokážou podělit o sesterskou práci, a ve finále to padá na mě: narafičená nepřicvaknutá stránka ve sterilizačním deníku na konci mé pracovní doby ve 20:00 (s pacientem), nenalepené testy, nezapsané teploty, holky to neudělají, byť odcházejí mnohem dřív než já. Nenapadne je otevřít auokláv po dojetém cyklu, aby mi tácky mezitím vystydly a já na to večer nemusela čekat, prostě mi ten přístroj neotevřou a nechají ho tak, jak je. Nenalepí tam ten test, abych se tím večer už nemusela zdržovat.
Nechci to holkám vyčítat, samozřejmě to nemusí dělat, ale já, pokud (výjimečně) odcházím dřív, se tyto věci snažím připravit, aby tam po pracovní době nemusely trávit mládí. Ač na rozdíl ode mě po ordinační době mají proplacenou půlhodinu na úklid.
Nechci ze sebe dělat chudáka, kterému nikdo s ničím nepomůže. Holky v ordinaci mají taky spoustu práce. Jenomže já jí mám objektivně mnohem víc. Jsem samozřejmě víc placená, ale taky mám mnohem větší odpovědnost. To je fakt, který se líbit (ani vám) nemusí, ale je to tak.

Takže ač mně fakt nevadí pracovat, vadí mi nemoct se v práci ani nadechnout, nemoct si naplánovat dovolenou kratší dobu než půl roku předem. Vadí mi do práce chodit nemocná, protože si nemůžu dovolit zůstat doma kvůli mým čekačkám. Nemůžu ani jet se svým manželem na kontrolu po operaci, protože mi na to nikdo nedá volno (kam dám svých 8 pacientů ten den?).

Tento pátek jsem navíc měla školení. Nejen tedy, že jsem si ho musela nadělávat, protože nemůžu lidem zavolat tři týdny předem s tím, že sorry, uvidíme se za půl roku... ale i přesto, že si ty hodiny nadělám, odečte mi zaměstnavatel kus základní mzdy, poněvadž jsem přece v práci nebyla. Na druhou stranu mi školení proplatil, za což jsem mu vděčná, a ty peníze jsou pro mě v tomhle případě spíše druhotné. 
Přesto mám po tom školení větší depresi než cokoli jiného, protože jsem si prostě uvědomila, že se toho na mě hrne hodně a nemůžu ergonomicky pracovat. Těch věcí, které řeším, je víc - šéf neustále čeká na nějaké slevy, a objednávky mých materiálů dělá pozdě (nebo je neudělá vůbec). Najednou se toho sešlo hodně - jsem momentálně přepracovaná a ve stresu (což se mi někdy stává, mám taková období), ale k tomu se přidaly malé drobečky různých věcí - to školení, nemožnost jet s Mikulášem na pooperační konzultaci, čtvrteční ukončování týdenního provozu po osmé večer, můj záchvat migrény ze tří vstupek v jeden den a objednávka mých rukavic, které byly objednány až po třech měsících urgence... a které dorazily ve špatné velikosti, protože se šéf sekl a místo XS objednal S, ve kterých vůbec můžu pracovat, protože v nich plavu. V létě ještě tak, v zimě bez šance. Když jsem ve čtvrtek v mezeře mezi pacienty vybalovala tu krabici a našla tam tu blbou velikost rukavic, padla na mě šílená beznaděj, že už fakt nevím, co s tím.

A nechápejte to prosím tak, že mě moje práce sere. Nesere. Já svoji práci zbožňuju. Někdy se u ní sice děsně lopotím a jsem nervózní, když má někdo obří šutrák někde, kam špatně dosáhnu, když někdo bojuje jazykem, dáví se i u čištění jedniček... ale to je všechno jenom občas. Mám to štěstí na vzdělání, které mě dobře uživí, práce mě baví a docela mi i jde. To je privilegium, které nemá každý. Zaměstnavatel se mě nesnaží sedřít z kůže, nenutí mě pracovat v rozsahu plného úvazku (který mám v pracovní smlouvě napsaný, ale reálné ordinační hodiny jsou nižší), jenom bohužel asi nevnímá tlak, který na mě jde. Ať už tou čekačkou, opožděnými a chybnými objednávkami materiálu, nespoluprací sestřiček (které podle mě taky moc nevnímají, kolik mám jen své práce). Vím, že to s nimi musím řešit, a budu to řešit. Jenom si to v hlavě potřebuju utřídit, což je pro mě momentálně docela těžké, protože se to takhle nakupilo teprve nedávno, a já musím nějak zanalyzovat, co je relevantní point a co důsledkem momentálního přepracování z toho, že jsem si musela nadělávat to školení (které mi mimochodem pomohlo uvědomit si pár důležitých věcí, takže jsem určitě ráda, že jsem ho absolvovala).

Přála bych si, aby se mi trochu zkrouhla ta čekačka, to by mi pro začátek stačilo. Stáhnout to třeba na 3-4 měsíce by bylo úplně ideální, protože by byl stále deficit (to je důležité z hlediska toho, když se pacienti chtějí přeobjednávat kvůli blbostem), ale zároveň bych měla prostor pro pacienty, kteří mě potřebují častěji (a nemusela bych si je dávat na přesčas, což se děje teď). Zároveň mě ale děsí představa, že zaučuju někoho dalšího, protože je toho v té mojí ordinaci tolik, že mi z toho pokaždé jde hlava kolem. Zatímco u mé první skvělé kolegyně bylo to zaučení dost rychlé, poslední tři kousky (z nichž u nás vydržel jen jeden) byly pokaždé proces na několik dlouhých hodin, na což, obávám se, teď fakt nemám. Nadřízení nemají absolutní šajn, jak se vůbec ovládá moje externí UZ-pískovačka, takže ti mi v tomto nikterak nepomohou.

Zatím nehořím, ale mám pocit, že bych mohla. Takže všechno budu řešit. Plánuju si říct o doplněk k pískovačce, který mi velmi ulehčí práci u určitého typu pacientů, chci si koupit lupové brýle. Ty brýle stojí docela hodně peněž, ale na školení jsem měla možnost si je vyzkoušet, a ta ergonomie práce je naprosto nesrovnatelná. Méně ohýbání, a hlavně se tolik nenamáhají oči, takže na konci dne tolik nebolí hlava. Pokud si mám takhle ulehčit činnost, která mě reálně živí, nezdráhám se ty peníze dát - mám je a není mi to líto. Takže si potřebuji udělat rešerši a vybrat si, což bude proces, ale jsem ochotná ho podstoupit.
Taky jsem se přidala do naší profesní asociace, z čehož se těším, protože mám teď zdarma přístup k mnoha super studijním materiálům.

Možná jsem taky vypsychlá z Mikuláše, který má už naštěstí po operaci, čeká se jen na histologii (která SNAD bude čistá v plném rozsahu) a vyjmutí tamponády ve čtvrtek, což snad doklepe, byť tam ten tampon má zřejmě chybně daný a v noci se mu špatně dýchá. Pokud to bude dělat velké problémy, budeme muset čapnout lékařskou zprávu a jet na ORL do Krče, byť ho operovali v Pardubicích, které jsou ale v případě nějakých komplikací daleko.

Pokud by vás zajímalo, jak se nám žije v novém bytě, tak dobře. Plánujeme přestavbu na 3kk, což je podle architekta reálné, takže tu budeme moci důstojně žít i s případným potomkem, kterého Mikyn začal nedávno velmi usilovně chtít (o tom zase jindy). Pro mě byla adaptace na tenhle byt extrémně rychlá, prostě můj barák, do kterého jsem se narodila. Navíc mám balkon, což je absolutní pecka, na kterou se rychle zvyká a od které se velmi špatně odvyká. Začala jsem pěstovat šnytlík, utopila jsem výhonek zamiokulkasu, neumřel mi rýmovník a začala u mě kvést mámina fialka, kterou má stejně dlouho, jako mě. Takže v tomhle ohledu snad dobré, jen kdyby sousedi nad námi méně dupali, potišeji souložili, nenechávali doma samotného psa (který velmi mocně vyje) a nebudilo mě každou noc jejich brečící dítě. Prostě kdyby soused tehdy tu homemade podlahu odhlučnil, jak měl, bylo by to bezva, ale s tímhle asi za pořizovací cenu totohle bytu umím žít.

Je 19:13, dopisuji článek a jdu nakoupit na zítřejší oběd. Snad cestou nespadnu do nějaké z těch jam, které tu kolem baráku kvůli výměně pouličního osvětlení máme. Jestli jo, berte to pozitivně - vyřeší se spoustu mých pracovních dilemat.