ATF je metla lidstva

Kdo si až doteď naivně myslel, že je to alkohol, mám špatnou zprávu.

Není.

Kdo neví, co je ATF, garantuju mu, že má fakt šťastnej život. ATF, to je zlo. To je ďáblův výmysl. Kdo si až doteď myslel, že ďáblův výmysl je němčina, tak mám opět špatnou zprávu. Jedině ATF lze titulovat jako ďáblův výmysl.

Co to vlastně je, to ATF, říkají si jistě někteří z vás. To nemůže být nic tak hrozného, říkají si možná jiní. Musí přehánět, ta Strašilka, říká si ten zbytek. Ale víte co? Ně!

Bylo to ve druháku na střední škole, co toto nehezké období mého života začalo. Počítačovou klávesnici jsem znala akorát tak z notebooku, což se později ukázalo jako ta naprosto nejhorší možnost. Ne, že bychom od prváku neměli informatiku, ale že bychom něco psali, no nedalo se říct.

A pak to přišlo. Byla to, tuším, středa, kdy jsme hodinu PEKu měli poprvé. Písemná Elektronická Komunikace. Prostě PEK. Posadili nás ke stolům s počítači. Klávesnice se nacházela ve vysouvacím šuplíku. Náčelnice kmene (čti: profesorka na PEK) se důležitě postavila doprostřed třídy, a začala mluvit o tom, kterak ona na stroji psát se učila, kterak jakési velké umělohmotné bryndáky, aby na klávesnici neviděla, nositi musela. A taky kterak kvůli jedné chybě celý text znovu přepisovati musela. Prostě tyhle řeči typu "buďte rádi, že se učíte na počítačích". Popravdě, já teda ráda jsem, nevím, jak bych například se svým křivým malíčkem po neléčené zlomenině zuřivě mlátila do písmena "p". Na stroji. Myslím, že bych o svý prsty definitivně přišla. Nemám totiž ani jeden prstýnek, neboť běžné velikosti jsou mi všechny hrozně velké.

Hned z prvního testu jsem měla čtyřku. Ono jako... Zkuste si psát nemysly typu jffj jfjf jf fj jj ff tři minuty na známky. Fakt jsem matce děkovala za to, že mě tehdá, před těmi sedmnácti lety při stěhování nábytku (v těhotenství!!!) málem potratila, ale nakonec ne, a jako pozůstatek jsem do vínku dostala zkříženou lateralitu. Tudíž mi všechna písmenka krásně splývala. Prostě paráda.

Pak přišlo období slov jako je kajak, fajfka, jaffa... To bylo žůžo. Slovo kajak nechala bych si normálně vytetovat. To bylo to světlejší období mého života.

Jenže pak to začalo být horší. Mý levý oko mi začalo zatemňovat mozek, tudíž jsem místo čárek psala tečky, místo teček čárky, místo slova "vodovod" jsem četla "doprovod", takže následovalo opět období čtyřek a pětek. Protože neumím číst. Člověk v té chvíli taky tak nějak začal litovat, že se nenarodil přidušenej, aby z něj mohl být levák a on neměl tu blbou dominaci pravý ruky a levýho oka, kvůli který neumí číst. Tudíž, jak jsem se snažila psát na 200 úhozů za minutu, věnovala jsem málo času správnému a důslednému čtení. Takže zatímco profesorka bědovala nad tím, jak mě ve škole nenaučili ani pořádně číst, já proklínala ten blbý prpogram ATF, který za každou chybu o stupeň zvyšuje známku.

A taky mámu, za to, že tehdá stěhovala tu pitomou lavici v kuchyni... Když tak nad tím přemýšlím, ta lavice je strůjcem všeho toho zla. A taky na ní právě teď sedím. Nevím, o co se ten kus nábytku snaží, každopádně už jednou pod mou vahou rupla (ale jako... BMI mám v normě!). No co byste chtěli. Vyrobili jí ještě komunisti.

Jednu věc ale na ATFku uctívám, a to je lekce 19, text. Oprava domku. Opravu domku jsem se naučila zcela demonstrativně, neboť to byla jedna z prnvích lekcí, kde se neobměňoval text, ale zůstal jen jeden. Tudíž jsme asi čtyřicet minut v kuse byli nuceni psát stále těch stejných dvanáct vět dokola. Dopadlo to tak, že jsem se Opravu domku naučila nazpaměť, tudíž ta slova čtu dobře. A v tom případě je i dobře píšu. Jsem schopná na tomhle textu nasbírat i 300 čistých úhozů.

Jenže teď už jsme u lekce 48. A lekce 48 už je jinej kalibr. To je Paměť počítače. Nikdy bych neřekla, jak blbě se s křivým malíčkem bude psát háček. Fakt tyjo. Znalost Opravy domku už je mi v tomto případě k houbám. A měla-li bych k tomu všemu delší nehty, jak jsem to v té krásné bezpekové době svého života nosívala, bylo by to kompletní. Nejen, že bych celý text blbě četla, ale ještě bych ho i celý blbě psala, a v konečném důsledku, i kdybych to nějakým zázrakem dobře přečetla, tak bych se tím svým malíčkem stejně netrefila do té správné klávesy.

Takže se mě neptejte, jak jsem to minulý rok utáhla na jedničku. Ale jak se tak pozoruju, letos... No, letos... Zlatá němčina.