Jsem v rauši

Stalo se něco nevídaného! Něco, co jsem nikdy nezažila a patrně už ani nikdy nezažiju. Ale stalo se to a já vám garantuju, že jsem momentálně nejvíc happy Strašilka na celým světě, juhuhuhu!

ANO!

Takže Strašilka dneska v půl šestý vstala, věci do školy si připravila, na test z R.U.R. naučená byla, happy jak dva grepy od rána se cítila, dokonce se i nasnídala (ja ja ja, já!), celkem jí to i podle mě slušelo, víte co, možná proto, že od rána měla děsně dobrou náladu (asi věděla proč)... pak na autobus vyrazila, v metru se na pána, co rozdává noviny usmála (já jsem se usmála na veřejnosti!)... metro bylo prázdný, eskalátory nedrncaly, nikoho málem nepřejela tramvaj, venku teplo, v obchodním centru (kterým denně procházím) bylo skoro prázdno...

... aby pak zjistila, že ve škole neteče voda, takže se nic nekoná.

Jako, nechápejte mě špatně. Já jsem fakt v rauši. Já jsem všem lidem, se kterýma se bavím a nechodím s nima do jedný školy napsala, pěkně emotivně, jak se věci mají. Ale zrovna dneska, když mi to tak slušelo, jako víte co (a to jsem ani namalovaná nebyla). A taky jsem byla naučená na toho Čapka (neuvidím češtináře!).

To tak máme sraz v OC, jako každé ráno. Zrovna tam mají výstavu nějakých mořských potvor, vidím nějakou paní, jak svému synovi ukazuje nějakou vycpanou rybu a říká, že je to mečoun. Mezi náma, k mečounovi to mělo celkem daleko, ale tak...
Většinou, stejně jako dneska, se tam sejdu ještě se dvěma spolužačkami, spolu pak jdeme do školy a po okolí házíme zoufalé ksichty, umocňuje to fakt, že nesvítí semafory. Jenomže když dojdeme před školu, se kterou sousedí jedna taková základka, děti jsou vyháněny ven. Jdou domů. Já kvičím, že to není fér, že jsem to v životě nezažila, a to ani na základce a na naší škole že to nezažiju určitě, protože my bychom museli jít, i kdyby tam unikal Cyklon B. Protože střední škola s tradicí, protože fungujeme od roku 1883 nepřetržitě a výhradně pro vzdělávací účely, protože tohle a támhleto a bla bla bla a kdyby to nebylo v rozporu se zákonem, jdeme do školy i o letních prázdninách a na Den boje za svobodu a demokracii (to tuplem, protože demokracie je v naší škole sprosté slovo, fuj!).

Jenže bylo 7:48 a pořád nezvonilo. Aktivnější ze spolužáků se vecpali do školy, kde se teda dozvěděli, že škola není, protože neteče voda a máme sledovat facebook, že bychom to dávno věděli.

Vůůůbec, ale vůůůbec mi ta informace nevadila. V první chvíli bylo před školou ohromné ticho a nakonec se řev šťastných studenů SOŠ s tradicí musel rozléhat po celé Praze 5.

Bylo mi všechno jedno, zařvala jsem si taky a letěla rychle odtamtud. A ani mi nevadilo, že jsem musela vstávat takhle brzo a vážit tak nebezpečnou cestu jen proto, abych se dozvěděla, že neteče voda a škola není. Takže jsem letěla a cestou řvala na svoje spolužáky, že se neučí, že peklo se nekoná a jde se domů. A oni se na mě koukali tak jako... jestli jsem se náhodou nepomátla. Ale nepomátla jsem se. Všichni se děsně moc radovali a dělali v OC kravál, ale kdo se nám může divit. Jak trefně poznamenal spolužák, byly to oslavy, jak kdyby skončila válka.

Mám sice trochu blbý pocit, že se naše angličtinářka někde vyblbla s krumpáčem, protože mě chtěla přihlásit na jednu soutěž, která se měla konat dneska, přičemž já teda kecala, že dneska ve škole nejsem, tak se nemůžu zúčastnit...  a ona je fakt všehoschopná jen proto, aby mě někam dostala proti mé vůli... ale raději to nechci moc pitvat.

Bylo mi sice trochu líto mých mimopražských spolužáků (ani ne), ale utekla jsem jim samou radostí v půlce cesty na metro a vlastně ani nevím, jestli žijou, ale čert to vem, není škola a já můžu dřepět doma a psát vám o tom, protože jsem ztracená existence a můj život se skládá jen z toho, že si říkám: "Hele, jobovka, super, aspoň o tom můžu napsat."

Tak vám to píšu.

Cestou zpátky jsem ještě jednou pozdravila toho pána s novinama, a když přijel autobus, nějaký pán mě pustil vejít první a já se usmála a on se taky usmál... a pak narazil do autobusu, protože netrefil do dveří. Ehm. Vidíte, co všechno se mnou a mým okolím dělá moje radost, no. Mrzačím lidi, akorát tak.

Taky jsem cestou přemýšlela, že si vystoupím dřív, když pojedu kolem knihovny, kde už jsem tři roky nebyla... jako abych zaplatila poplatek a založila si novou kartičku (měla jsem to na oupenkárd, ale ta už mi neplatí)... ale nakonec jsem si řekla, že je stejně moc zima na to, abych vystupovala dřív, i když je teda teplo... což je, myslím... no... celkem pádný důvod.

Dneska je krásný, vyoženě krásný den!

Doufám, že epileptici se moc nelekli.