Atraktivnistrasilka | Produktivní jarňáky?

V mém životě je opět nějak veselo.

Nebudu nic prodlužovat.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že jsem v jiném stavu. To je sranda, že jo? Moje vlastní vaječníky se na mě úplně vykašlaly (jsem je přechválila, mrchy jedny), ráno co ráno je mi děsně, ale děsně blbě, jím furt sladký (který obyčejně nejim, kura kura kura!) a včera jsem brečela u dokumentu, kde se svojí matce ztratil malej tuleň. To ale bylo opravdu smutný. Je tu ale jeden malý, docela nepodstatný detail...

Není z čeho.

Pokud si dobře pamatuji, neznásilňovala jsem nikoho (a nikdo neznásilňoval mě). Takže když vyloučíme možnost, že bych byla náměsíčná, můžem bejt v klidu. Jsou to jenom nervy.

Já sice moc v klidu bejt nemůžu, když se na mě, holky jedny přechválený, vykašlaly, ale vy jo, vy můžete. A to je přece hlavní. Vaše nervy (a koneckonců ani vaječníky) to nejsou.

Pro mě je teď ale stejně hlavní, že budu mít jarňáky.

Konečně.

Si potřebuju dát do pořádku život.

Čímž mám na mysli šatník.

Nedivte se mi.

Ale abych jen nefňukala, že mi ta škola už leze na mozek, mám tu pár veselých bodů. Prostě... nemilujte ten náš instantní socík.

• Třídní mě přihlásila na nějakej seminář v Parlamentu - hodlám mít ale rentgen kyčlí, to víte, doktor nepočká ;). Ale stejně se tam musím oficiálně přihlásit, nebo to spíš odsouhlasit, protože jsem tam už tak trochu závazně zapsaná.
   
• Na jednom předmětu (který učí zástupkyně, co má bordel v suplování - fakt radost) jsme museli psát nějaký příběh. Jehož slova všechna měla začínat na totéž písmeno. Měla jsem "K". Chvilku jsem tam nad tím seděla, neboť jsem člověk bez fantazie. Čehož si zástupkyně všimla. Přistoupila ke mně, položila mi ruku na rameno, sklonila se a pravila: "Tak třeba králík..." Zatímco zajíci před mým barákem mi ještě přišli vtipní, i ten podpis co jsem byla nucena udělat, i to video od otce, které jsem v článku o zajících zmiňovala - teď mám pocit, že si to už vsugerovávám. Nejen sobě, ale i lidem ve svém okolí. Evidentně.
   
• Třídní na dveře pověsila velikonočního zajíce. Jakože ne opravdovýho zajíce, ale jeho věrnou repliku. Jako abych měla nad čím přemýšlet.
   
• Uprostřed hodiny ekonomiky k nám do třídy vtrhla školnice se dvěma nějakejma chlapama, že nám jdou jako měnit katedru. Tu starou odnesli i s našema písemkama, co byly v šuplíku. Aspoň, že už byly oznámkovaný... nebo spíš škoda. Škoda Auto, akciová společnost.
   
• Třídní mi vyrazila dech i potřetí. Dala mi kontakt na nějakýho chlapa z praxe, kterýmu jsem měla za sebe a další asi tři spolužačky napsat mail, jak to uděláme se smlouvama. Se slovy, že jsem z té čtveřice nejšikovnější, na mě hodila veškerou starost, která se sice měla dělit čtyřma, ale nakonec si to prý můžu celý nechat pro sebe, jako abych toho neměla málo.
  Takže jsem psala pánovi z praxe. Ten mi nejprve odepsal, že je na dovolené (respektive to byl automatický mail), ale nakonec se obětoval a ze svého chytrého telefonu Samsung Galaxy mi odepsal, že se mi ozve během příštího týdne.
  Kdy se samozřejmě neozval. Místo toho lajkoval a sdílel příspěvky z facebookové stránky naší školy. Já vím všechno.
  Ironií tak trochu bylo, že v tom jednom příspěvku se proti mé vůli (ale co už) nacházelo i moje celé jméno (aneb "Terezko, napiš něco o tý přednášce na MUP, kam nikdo stejně studovat nepůjdete!"). Srandy kopec. Ale že by ho to trklo... ne.
  Takže jsem ho ve středu musela urgovat. Odpověděl hned, že jako sorry, zapomněl na mě, protože pracuje 24 hodin denně.
  Pokud se do toho počítá i lajkování a sdílení příspěvků z facebookové stránky naší školy (což z jeho odpovědi tak nepřímo vyplynulo), takovou práci chci taky.
  Místo toho teď odepisuji svým zmateným spolužačkám, které neví, jak mají ten dotazník vyplnit. Protože poznámka "nevyplňujte, pokud jste stuendtem SŠ" je strašně těžká na pochopení.
   
• Ve středu jsem si zapomněla propustku ze školy, takže jsem šla s holkama na tělocvik, ze kterýho jsem uvolněná - dřepěla jsem v šatně. Chvilku. Pak mě tělocvikář poprosil, jestli bych nešla dělat pojistku.
  Byla to opravdu legrace. Tělocvikář zaháknul jeden konec lavičky nahoru na žebřiny, druhý konec podložil žíněnkou, aby jako neklouzal. Nejdřív se holky po tý lavičce měly sklouznout, to byla pohoda, jenže hned potom ten magor přinesl švédskou bednu a ten konec lavičky, co byl na zemi, položil právě na tu bednu.
  A ony po tom měly sejít.
  Já jsem děkovala... fakt děkovala snad i tomu Poseidonovi, že jsem uvolněná, protože do tohohle by mě nikdy nikdo nedokopal. Dole na zemi nebylo absolutně nic, žádný žíněnky, a kdyby mě měl jistit někdo jako jsem já, tak umřu rovnou.
  Ale vlastně jsem to opravdu nakonec byla já, kdo byl v podstatě mrtvej.
  Protože kdyby některá fakt spadla, třeba na mě (jakože jo, když jsem byla pojistka), tak není po ní, ale po mně. Tím jsem tam všechny uklidňovala. Jakože jim se nestane, že to budu já, kdo umře. Zrovná já speciálně si zlámu hnáty, jen se na ně podívám, ještě abych tam na sebe nechala padat svý spolužačky, ne? Byl to fakt hnusnej zážitek a na konci hodiny jsem byla úplně zpocená. Dlouho na to budu vzpomínat. Hlavně na to, jak mým směrem zavrávorala o 30 kilo těžší spolužačka.
   
• Na ekonomice zkoušela jen kluky, protože byl mezinárodní den žen. To bylo výkřiků o diskriminaci.
   
• Spolužačka, se kterou sedím, pak další dvě, se kterými se bavím... ono vlastně všechno, co sedělo okolo mě, tak nějak vymřelo. Zůstala jsem tam úterý a středu v podstatě sama. Čehož využil Chytrolín.
  Já vás nebudu zatěžovat detailama, to je naprosto zbytečný. Ale začíná to bejt zase docela hustý. Jsem jedla, měla plnou hubu chleba, když se mě Chytrolín zeptal, jestli náhodou nevím, jestli máme ve čtvrtek o hodinu míň. Tak jsem kejvla, že jako jo. Z čehož se vyvinul dialog o milionu slov Chytrolínových a jednom mém. "Co jsi za znamení? Já jsem *nepamatuju si* bla bla bla... ty jsi ryba, ne? No to si podle horoskopu rozumíme. Bla bla bla bla bla... já mám doma křečka, ten by se ti líbil..." a "No."  Takhle nějak náš rozhovor vypadal. Ale Chytrolín nevypadal nikterak zaskočeně, takže asi dobrý.
   
• Nějakej profesor si zlámal nohu, takže si zabral jednu třídu na našem patře, aby se nemusel stěhovat. Třídu, kde my máme jazyky. Takže nás šoupli do nějaký zapadlý učebny číslo 2, do který se bez klíče nedostanete. Jde se tam přes služební byt, nějakou chodbu a kancelář účetní, která si do školy tahá psa. Ta učebna má šestnáct míst (počítala jsem to), takže se tam vejdem přesně na počet. Je tam taková ta otočná tabule (nebo spíš tabulka) - i když všechno je lepší, než interaktivní bílá na fixy - a když jsem odtamtud šla se třídnicí, tak jsem se málem ztratila.
   
• O každý češtině byl tenhle tejden hroznej randál. Nikdo kromě mě a Chytrolína toho profesora neposlouchal. A přitom bylo fakt zajímavý, jak se nám snažil vnutit, že F. X. Šalda vypadal trochu jako upír. A měl pravdu! Kam se na něj hrabe takovej Edward?
   
• S profesorkou na ekonomiku jsme místo zkoušení drbali jednoho kluka z vedlejší třídy, kterýho dost možná vyhoděj ze školy. Začal totiž na chodbě škrtit jinýho kluka, byl drzej na vedení a tak dále a tak dále, takže do školy zavolali jeho matku. Jeho matka vtrhla do ředitelny, zařvala, že je to policajtka... a to je celý. Asi aby se všichni posadili na zadek. Z toho, že je policajtka.
  Pak nám taky profesorka říkala, že tomu klukovi jeho spolužáci házeli přezůvky na konzoli od závěsů, když zrovna nebyl ve škole. Když se jich zeptala, čí to jsou přezůvky, a oni řekli, že právě toho jednoho spolužáka, tak jim na to ta profesorka prý odpověděla, že dobrý, to jim zakazovat nebude.
  :D
   
• Spolužák nám (a i učitelkám) den po MDŽ přinesl kytky, protože je rozdával brigádně a strašně moc jim toho zbylo. Němčinářka kvůli tomu nezkoušela.
   

A co teda hodlám dělat, když se budu přes tejden flákat doma?

• Proberu ty svý hadry. Ještě jednou. Abych tuplem neměla co nosit.
   
• Když nebude pršet, půjdu do Krčáku. S kamarádkou. Netřeba komentáře.
   
• Přežiju narozeniny. Čímž mám na mysli, že ze mě zase bude tichá trpitelka. Ale alespoň to přežít. A taky bude dort. Jéj.
   
• Mohla bych už konečně, po třech letech přemlouvání, zkusit zajít do té knihovny. Udělat si novou kartičku. Nechápejte mě špatně, nejsem nečtivec, spíš naopak. Teoreticky jsem schopná přečíst slušně tlustou knihu během krátkého časového intervalu. Svého času jsem to tak i praktikovala. Ale nějak teď na to nemám. Prokousávám se maturitní a odbornou četbou, což je momentálně víc než dost práce.

A co dělat nehodlám?

• Matka mi dnes oznámila, že mi dává bojový úkol.
  "Na Velikonoce tě nemá kdo zmlátit, tak si už koukej někoho najít, nebo uschneš."
  Kdo mě ale zná, ví, že se kategoricky odmítám nechat od kohokoli čímkoli mlátit, na Velikonoce obzvlášť. Takže smolíčka má maminka moje, smolíčka. Bude si muset vymyslet nějakou jinou záminku.