Kterak Strašilka hubu hodila

 ... a kterak k radikálnímu řešení přistoupila.

Tělocvik. Dal by se definovat jako moc užitečná věc. Utužuje ducha, tělo, psychické zdraví. Tedy, alespoň takto nám to naše okolí prezentuje, že?

Někdy mám dojem, že lidé okolo nezažili komunistický systém známkování. V tělesné výchově samozřejmě. Chci říct - za tři minuty dvě stě přeskoků přes švihadlo a víc - jednička. Sto devadesát devět až sto osmdesát - dvojka. A tak dále. Tabulka, kterou má tělocvikář v ruce, a ze které jednoho jímá hrůza. Protože ta tabulka je vlastně takovej instatní rozsudek smrti. Je to vlastně taková instatní smrt. Jako instantní polívka. Něco podobnýho.
Takže když mi babička nebo táta řeknou, že tělocvik je moc dobrá věc, snažím si to vsugerovat. Nebo tedy, alepsoň jsem se snažila.

Pojďme si ale rozebrat realitu. Je to taková stavebnice. Takovej merkur v podstatě. Jako jsou tabulky instantní polívka, realita je merkur. A z čeho se ten merkur skládá? No, tak v první řadě...

#1 Jaký by měl být smysl tělocviku?
- Rozhodně utužit tělo, ducha a psychické zdraví.

#2 Jak je to doopravdy?
- Rozhodně se neutužuje tělo, duch, ani psychické zdraví. Spíš naopak. Po tělocviku nás všecko bolí (a málokdy je to ta "zdravá" bolest), už nikdy ho zažít nechceme, a toho příštího se bojíme. Ach, počkat. Singulár, Strašilko, použij singulár! Tak tedy dobře. Po tělocviku mě všecko bolí, už nikdy ho nechci zažít, a toho příštího se bojím.

To je všechno.

Ne, nechápejte mě jako lenocha, který nic nedělá, nevyjde schody a na oběd chodí do mekáče. Chápejte mě jako kus dřeva. Dřevěný prkno. Jakože doslova, já fakt jsem prkno, a nápadně ho i připomínám (nemůžu za to, že se mi od pasu nahoru nic neukládá, kurník!). Nicméně - dvě stě přeskoků za tři minuty dám, osmistovku uběhnu, z šedesátky mi jednička utekla o setinu sekundy, zumbu jsem tancovávala, za aerobik jsem majland platila, Sněžku jsem v podstatě vyběhla. Nějak musím přemýšlet, kde se u mě stala chyba, že jsem vloni měla tělocvik skoro na trojku...

... jo, aha. Už to mám. Jsem levý dřevěný prkno. Jenom zapálit a upéct si na něm buřta. Jo a taky neumím skákat do dálky, šplhat, a dělat přiblblou gymnastiku.

Jestli naše babičky a maminky hudrají, že nechceme cvičit, protože se nechceme hýbat, mám pro ně novinku. Například na naší škole se v tělocviku ze zásady nehýbeme. Respektive, hýbeme - když děláme takové ty věci, kvůli kterým bychom tu tělák teroeticky měli mít, že. A ne, už nebudu chodit kolem horký kaše, prostě to tady takhle namtelím všema devíti, ať už se konečně dostanu k jádru pudla.

Prvák a druhák, aneb když si člověk neváží toho, co má. Já konkrétně si nevážila paní profesorky, která mě měla i na biologii, a byla moc hodná. Když nás hromadně bolela záda kvůli příliš těžkým taškám a žádným skříňkám, kam by se věci daly odložit, daly jsme si zdravotní cvičení. Nemusely jsme se spolužačkami dělat blbosti na metr vysoko postavené kladině, obrátily jsme si lavičku. Cvičívaly jsme aerobik s Olinkou Šípkovou na starobylé retro kazetě a před létem jsme posilovaly. Jasně, sem tam jsme si udělaly skok do dálky, volejbal, a takové ty podobné věci, ale nic hrozného. Jenže teď nastala vojna.
Úderem třeťáku jsme dostaly takového pana profesora. Takového super pana profesora. Celý září jsem ho brala na milost, ale už mi došla trpělivost. Ač jsem doufala, že to bude lepší, zjistila jsem, že už to bude jenom horší. Jako účetnictví. Účetnictví nemusí být instatní k tomu, aby bylo vražedný. Tělocvik v jeho hodinách znamená stát celou dobu na místě a čekat, dokud na něj nepřijde řada na přeskok přes kozu.

Dneska jsem já, sice výškově ne úplně prcek (ač do metru sedmdesát jsem to prostě nestihla ani přes 1.93m tátu), ale stavbou těla drobnější a přes to všechno těžkopádnější (jak řekla moje babička: Taková éterická bytost, a tak dupe!), měla vylézt na kladinu. A pak se postavit. A pak jít. A pak seskočit. Metr. Ale hlavně tam nejdřív vylézt.

Nebudu tu popisovat nepopsatelné. Nebudu tu popisovat, že a jak jsem se snažila. Já se svýmu neštěstí většinou směju, ale tomuhle se teda nechlemstám ani teď. To nebylo vtipný. To nebylo tragikomický. To bylo jenom tragický.

A pak jsem spadla.

A to byla ta chvíle, kdy jsem si poprvé naplno připustila to, co jsem se snažila nechávat až jako tu poslední možnost. A sice, že půjdu za doktorkou a nechám si napsat uvolnění. A ne, nebudu jí lhát - na to už nemám sílu. A ani chuť. A pak budu chodit do posilky a třeba na zumbu. A taky na teorii tělesné výchovy každou středu po škole, ale mně to je jedno. Když jsem dneska přišla domů a byla z toho nechutného trapasu stále ještě vyklepaná, že jsem ani skleničku neudržela, rozhodla jsem se.

Ale co. Snažila jsem se.