Pár drobností...

Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

rubriky:

přihlášení

odkazy:

archiv článků:

Jak jsem ukončila školní rok

materialtimes.com/tema-tydne/telo-se-po-smrti-muze-promenit-ve-strom-diamant-i-kus-ledu.html">To jakože doslova. Hlavně se, prosím vás, na nic neptejte. Ještě teď se s tím nemůžu vypořádat.

Jízdu jsem ale zvládla nad očekávání dobře. Jako na to, že jsem usnula někdy v šest ráno. Lasička mě velice překvapil - odjela jsem si to pěkně z Kačerova na Budějovickou, z Budějovické na Pankrác, tam si zašel do výdejního místa Heuréky pro nějaký kapaliny do auta a jela jsem dál. Někde jsem tam najela na Jižní spojku, vyjela jsem někde u Modřan, odtamtud do Braníka, z Braníka do uliček v Hodkovičkách, odtamtud pak po silnici, ze které se dá odbočit domů. Už jsem si myslela, že jako jedu domů. Jenže jsem jela pořád rovně do Modřan, takže jsem začínala tušit něco hrozného. Taky že jo. V Modřanech jsem dojela až ke kruháku u Kauflandu, tam jsem se otočila a jela zpět. Ta rovná cesta mezi odbočkou domů a Kauflandem je hrozně hrozná, protože tam je moc semaforů. Jeden nebo dva.
Takhle to říkám velice zjednodušeně, ale fakt jsem se projela. Ani to nebylo tak hrozný, jen jednou jsem jela moc rychle a zajela do keříčků. A pak, asi minutu na to, do lampičky. Skoro. :) Ale pak už jsem to dávala víceméně dobře. Jen jezdím moc rychle, když mám jet pomalu. A když mám jet rychle, jedu pomalu. :D Aby se v tom čert vyznal. A taky by mi auta mohly dávat přednost, když ji mám. A když ji nemám, tak by zase mohla jet ta auta. I Lasička už kroutí hlavou nad tím, že mám štěstí na hrozný blbce. :D
Ono to auto nakonec není tak strašný, jak se to zprvu zdálo, já se normálně vůbec nebojím. :D Tedy, nebojím se auta, bojím se ostatních řidičů a chodců. Protože chodci jsou sebevrazi. Co řídím auto v provozu, tak si sama netroufám hrdinsky přecházet silnici, když v nějaké, byť přijatelné vzdálenosti, vidím něco jet.

Ve čtvrtek jsem jela pár stanic autobusem do Veverky (to je obchod s oříšky). To bylo žůžo. Poprchávalo, já stála na zastávce a autobus nikde. Tři autobusy nikde. Nakonec, když už jsem chtěla jít pěšky (dvakrát bych tam už byla za tu dobu!), něco přijelo a já jsem mohla jet.
No a proč jsem jela do Veverky? Koupit třídní dárek na konec školního roku. Já nekupuju kytky ani čokoládu, protože naše třídní (zcela evidentně) nic takového nejí. Ani kytky a ani čokoládu. Takže každoročně nechávám dělat směs - nejčastějc ořechovou směs a kustovnici, letos jsem se rozšoupla a dala jsem do toho i brusinky. Každoročně mám však i obavy, jestli to není blbý, kupovat třídní ořechy. :D Ale prý ne, dneska mi i třídní sama říkala, že jí to vždycky udělá radost, protože čokoládu ani kytky nejí. A že se jí doma každoročně ptají, od koho to má. Tak jsem byla ráda.

No a jak dopadlo vysvědčení? Jak bych to jen...

Snad postačí, když napíšu, že třídní před celou třídou řekla, nahlas, že mám nejlepší vysvědčení. Já nechtěla, aby to říkala, bylo mi hrozně trapně, protože prostě proto. Pak to vypadá, že se povyšuju (už i to jsem o sobě slyšela), jenže to vůbec není pravda, nikdy jsem proti nikomu v tý třídě neřekla nic křivýho a nikdy jsem nikoho neshodila, tak nevím, proč takových pomluv vždycky.
Ale to už není můj problém.

Po vysvědčení jsem se společně s pár dalšími spolužáky odebrala do ředitelny. Nic jsem neprovedla, jen ke konci září jedu na třídenní akci, kterou financuje, ehm, Evropská unie, budeme ubytovaní v Rakousku a na konci dostaneme certifikát (já to všechno dělám jen pro životopis! A pro Rakousko taky trochu...). Ředitelka je bývalá němčinářka, takže to celé zařídila, naši němčináři pak vybrali nejlepší studenty co se NJ týče a ti pojedou. Jsem ve výběru, jaká to čest.
Při té příležitosti jsme odnesli ředitelce se zástupkyní nějaké kytky. Byly vyloženě dojaté a začaly vykřikovat, že 3.A byla vždycky elita, že to věděly už jak jsme nastoupili do prváku a že až odejdeme, ve škole bude prázdno. Jsem ve 3. (skoro již 4.) A, jaká to čest.

No a nakonec přidávám slíbenou fotku Huga, myšáka s rodokmenem, kterej mě stál osmdesát korun a několik nervů, protože domluva s chovateli.

Omlouvám se za kvalitku, ale je to fakt těžký, vyfotit toho trotlíka.
Taky to jsou starší fotky, když to byl ještě malej pendrek.
Teď je to velkej pendrek.
:D

Zpět na hlavní stranu blogu