Cejtim se tak zaseknutá. Tak strašně zaseknutá.

28. říjen 2017 | 22.30 |

Říká se, tedy aspoň naše třídní to tvrdí, že střední škola je to nejlepší období v životě.

Jo? A v jakých místech?

Absolutně totiž nestíhám. Nic nestíhám. Jsem tak hrozně naštvaná na svojí školu, na rodiče, na instruktora v autoškole (kvůli kterýmu teď prošvihnu jeden termín zkoušek), na babičku, na kamarády, na sebe. V životě jsem nezažila takovej vztek! Směs vzteku, nehorázný únavy a nechuti cokoli dělat.

V prosinci, tedy na jeho samém začátku, máme maturitní ples. V pondělí si jdu vybrat šaty, což jsem kvůli určitým věcem nestihla udělat dřív, ani kdybych se na hlavu stavěla, ale nic si z toho zrovna nedělám, protože není plesová sezóna a v tomhle období to zase tolik škol nemá. Nejsem z toho zrovna vodvařená, to víte, a asi ještě míň z toho, že se na tu šaškárnu pak budu muset nechat nalíčit a učesat - hlavně proto, že bytostně nesnáším, když na mě někdo sahá, nehledě na to, že u mě je veškerá snaha marná, namalovaná vypadám snad ještě hůř než odmalovaná. :D
Z celý tý věci kolem plesu jsem tak nějak... mimo. Protože mě to nebere. Doopravdy nemám žádnou vůli cokoli kolem té věci zařizovat a už vůbec ne platit, ale co mi zbývá. Původně jsem na ten ples vůbec nechtěla jít, ale vím, že by to asi zklamalo rodiče (hlavně mámu), tak tam teda jdu. Ale nejsem nadšená. To vskutku ne. Pro mě to je zbytečnost.

No a samozřejmě, že je to zase jen a jen o stresu. Naučit se chodit v botech, sehnat si šaty, sehnat někoho kdo vás učeše a namaluje vám obličej na ksicht... hlavně mi prosím neříkejte, že to jsou pěkné starosti. Nejsou. Kdo to řekne (napíše), toho si najdu a bouchnu ho válečkem na těsto. Nebo paličkou na maso.
A taky to všechno stojí peníze, což mě ničí ještě daleko víc, než samotnej fakt, že na ten maturák vůbec musím. Dokážu si představit tolik daleko smysluplnějších věcí, kam bych ty keše mohla vrazit.

No a to, že mám maturitní ples, se samozřejmě pojí i s tím, že jsem ve čtvrťáku. Což byl na naší škole vždycky relativně pohodovej rok, tedy pokud nebereme v úvahu maturitu, samozřejmě.
No, jenže letos se věci poněkud změnily.

Že jsme měli dějepis jen dva roky a nedostali jsme se k ničemu, co se stalo po druhé světové, to beru. Moderní dějiny jsou tak nějak v povědomí většiny lidí, o spoustě věcech se dnes a denně mluví, takže i když je to celé poněkud zvláštní, a vzhledem k tomu, co "studuju", trochu problém, odpustila bych.
Jenže oni nám letos sebrali hodinu ZSV. To znamená, že za týden máme celou jednu. Jako, nepochopte mě špatně, ZSV bytostně nesnáším, takže bych teoreticky měla být ráda. No, ne. Nejsem ráda. Protože hodina vypadá asi tak, že zazvoní, přijde udýchaná profesorka, celou hodinu mele a mele, aby stihla probrat to, co probrat má, zazvoní a jde dom. Takhle proběhnou třeba čtyři hodiny, dostaneme test o čtyřech otázkách, které jsou z těch osmi A4 zápisu a deseti stran v učebnici, na kterou jsme se v hodinách ani nepodívali. Čtyři otázky s podotázkami o celkovém počtu nula. Takže když prostě nevíte, co je letící šíp (přiznám se bez mučení, že já jsem Zénónovy paradoxy vzhledem k množství toho všeho v učebnici tak nějak přelétla), máte o stupeň horší známku, i když znáte Zénónův životopis pomalu nazpaměť. Příklad. V podstatě vůbec nejde o to, jestli máte o celkovém učivu přehled, ale o to, kolik detailů si zapamatujete (v testech se často ptá na čísla, letopočty,...). Minulou hodinu se naštvala, že testy dopadly blbě (měla jsem to mezi 3 a 4, což jí asi taky rozčílilo), takže od příští hodiny se bude ptát na to, co jí napadne, a to jak z učebnice (kterou v hodinách nepoužíváme, takže co se učit, babo raď), tak ze zápisů. A kdo nebude vědět, pět. A jak jí znám, budou to otázky typu co měl ten a ten naposled k obědu, než umřel. U mě to teda letos tímhle tempem vypadá na reparát, no. Když už, tak už.

Taky nám přidali nějaký předmět, kde se učíme právnické pojmy v angličtině. Nad smyslem tohoto nehodlám vůbec polemizovat, protože je to zbytečné. Úplně stejně, jako ten předmět. Zase tři kopce učení navíc, jedna hodina týdně, Strašilka už má na kontě trojku.

Dál nám zrušili diplomatický protokol a místo toho je to teď nějaká ekonomická diplomacie, dvouhodinovka, samá historie a přísné testy, už mám čtyřku. Opět otřesné, pro změnu jsou ty dvě hodiny týdně moc, takže profesor neví, co s náma dělat. Loni chodili na exkurze, letos to čtvrťáci mají zakázané, takže smolíček. Dopadlo to tak, že musíme dělat nějaké prezentace na známky, takže další práce navíc.

No a nakonec konverzace v anglickém jazyce s rodilým mluvčím. To taky nebylo. Zní to sice pěkně, ale je to na houby. Jako fakt. Většinou tam celou hodinu sedím a chce se mi umřít. Navíc ten americký chlapec funguje pod taktovkou naší angličtinářky, takže beztak děláme to, co chce ona. Tedy si povídáme ve dvojicích na jí vybrané témata. A když už si tedy ten americký hoch prosadí něco svého, většinou jde o diskutování o nějakém společenském problému, kde musíte být aktivní, jinak vám dává mínuska. A to i v případě, že k tomu prostě nemáte co říct. Jako, pro mě je aktivita v hodinách fakt za trest, ale něco mu teda řeknu, abych dokázala, že to jako umím. Jenže je to většinou málo, on se pořád ptá proč proč proč a proč, a já pak už ani nevím proč si to myslím, takže se podle něho nedoberu vůbec k ničemu a akorát mám z toho nerva, on má z toho nerva a dostanu mínusko, protože si to podle něho neumím obhájit. Tak mi teda řekněte, co má tohle za smysl.

Já trpím. Fakt trpím. Z jednoho předmětu propadám, z dalších dvou skoro, třetí mám takovej hnusně nahnutej mezi dvojkou a trojkou a výsledek je takovej, že se těším na každou matiku, protože to je to jediný, kde momentálně můžu používat logiku. Logika je krásná. Tak krásná. Miluju logiku.
Celé je to tak trochu způsobené tím, že škola dostala od magistrátu nějakou dotaci na výuku jazyků, takže teď týdně máme celkem devět cizojazyčných hodin (tři němčiny, čtyři angličtiny normální, jedna právnická a jedna konverzace). Tu dotaci na jazyky máme údajně jako jazykový gympl, takže příkaz shora zněl jasně - taky se tak ke studentům chovat. Takže pěkně jedeme maturitní témata z němčiny, ze které maturuje přesně jeden člověk ze všech čtyř tříd čtvrtáků, jupí. Vůbec nevadí, že se mi z toho množství učení, co už takhle mám, chce brečet. Vůbec nevadí, že kvůli tomu sebrali hodinu ZSV, které potřebujeme k přijímačkám na VŠ.
Jenže se samozřejmě trochu pozapomnělo na to, že jsme střední odborná škola a máme taky odborný předměty, ze kterých musíme maturovat jak ústně, tak prakticky. Odborný předměty se bohužel ve většině případů rovná těžký předměty, takže k tomu pláči přidejte trochu depresí a hysterie. Gratuluji. Dostali jste věrný obraz mě.

Takže můj život vypadá asi tak, že ráno vstanu, mezi snídaní a dělání ze sebe člověka se učím na něco, v autobuse se učím na něco dalšího, v čase mezi začátkem školy a příjezdem tam si opakuji tu první věc, případně třetí, pak každou přestávku střídám učení tak, aby mi to vyšlo co nejvýhodněji vzhledem k rozložení hodin. Pak cestou domů si teda dovolím tupě koukat z okýnka a nemyslet vůbec na nic. Doma se najím, skáču na úkoly a další učení, prezentace a jiné blbosti, které je potřeba udělat. Mrk, je sedm večer, jdu se najíst, pokračuji v učení, v půl dvanácté jdu spát.

Nepřeháním. Nekecám. Fakticky. Takhle to doopravdy vypadá.

Nemám čas. Ani trochu času. Nemám čas ani myslet na to, kam půjdu na vysokou, nebo kam se chci ubírat. Jako nápad mám, ale vzhledem k tomu, že tam berou asi tak šedesát lidí z dvou tisíc, určitě mi dáte za pravdu, že by to chtělo vymyslet si nějakou alternativu.
 

Zkrátka a dobře mám toho plný kecky. Ve středu to se mnou skoro šlehlo v autobuse, už jsem byla v tom stádiu, kdy jsem viděla doslova černě, takže jsem to na konečné zase otočila a vrátila se domů. A ještě jsem z toho měla pocit viny. Nevím, jestli to bylo vydejchaným vzduchem, nebo tím, že mnou mlátily hormony a já spala asi tak tři hodiny, protože jsem se učila. Jediný co vím je, že střední škola rozhodně není nejhezčí období v mým životě.

Vy mi teď asi řeknete, že na vysoké škole si zrovna moc nepomůžu, čemuž bych i věřila. Ale já se tam stejně děsně těšim, ať už půjdu kamkoli, protože mi nikdo nevymluví, že svým způsobem je to větší svoboda. U které se dá, kurnik, pracovat, aspoň nějak. To teď nezvládnu, ani kdybych se na hlavu stavěla. :D A já znám spoustu vysokoškoláků, co mají větší sociální život, než momentálně já. A taky větší příjem. Takže naděje existuje! Nemám momentálně šanci dělat to, co bych dělala ráda. Zrovna teď, když jsem se odhodlala nějak nastartovat svůj sociální život, který do teď prakticky neexistoval, a zrovna teď, když to tak nějak začalo klapat a dávat smysl, když jsem si trochu urovnala priority a chtěla se začít realizovat, dostanu takhle po tlamě. No to mi teda povězte, proč.

Strašně závidim loňským čtvrťákům, že neměli tolik předmětů (s plnohodnotnými osnovami) naňahňaných do jednoho roku, protože to se fakt nedá. Nahnutý to tam máme fakt všichni, jenom je pěkně vidět, kdo se víc na co soustředí. Já bych se třeba hrozně ráda soustředila na maturitní předměty, jenže to prostě nejde, protože kvůli těm jednohodinovkám a hodinám se změněnou strukturou ustoupily do pozadí.

Ježiš, jak strašně ráda bych teď myslela třeba na Ježíška nebo vánoční reklamu na Coca Colu.

A to jsem si minulej rok myslela, že Štrasburk mě dostal na dno sil. Ale jak koukám, vždycky je ještě vůle. :D

(Víte, jak při každém MS v hokeji hokejisti musí dávat ty rozhovory mezi třetinama? Nedokážou ze sebe často vymáčknout smysluplnou větu. Tak my jsme hlavně s Rusama hráli hokej, což nemá cenu, to je přesně to, co oni chtěj. Jsem se jim vždycky smála. Už se nesměju. V poslední době nemluvím o nic líp. :D A ani nepíšu, když to tak po sobě čtu. Omlouvám se. Mám v sobě chaos a je to znát.)

Bambuch žehne!

Tak hahoj. Zase někdy.

Obrázek výše inspirován FB skupinou CHUDÁK ČEŠTINA (a také odtamtud odcizen),
jejímž členům se omlouvám za to, jak blbě je článek napsanej. Hezkou reklamu dělám.

Zpět na hlavní stranu blogu