Lži, řekli. A tak jsem psala.

8. listopad 2017 | 21.21 |

Maturitní ples je událost, které se v dnešní době nevyhne pomalu nikdo.

Nevyhla jsem se ani já.

A to jsem moc chtěla.

Jsem ve čtyřech částech třídního vystoupení. Z pěti.

A donutili mě napsat proslov.

V deváté třídě se to tak semlelo, že po mně třídní chtěl, ať sepíšu proslov. Takový ten, jak se čte poslední školní den při předávání jakéhosi potvrzení o absolvování základní školy. Prostě cár speciálního papíru, kde je natištěné logo školy, vaše jméno, a nakonec roky, které jste v tom ústavu hrůzy strávili. Samozřejmě je to všude jinak, takže moje osobní zkušenost se může lišit od té vaší, stejně jako představa o tom, jak by měl takový proslov vypadat. Jak se zdá, přesně totéž se přihodilo mně a mému tehdy třídnímu.

Vzal mě, se specifickým stylem psaní se sklony k těžké sebeironii (už jen to, už jen to!), vzal kamarádku, oznámil nám, že napíšeme proslov, a šel si po svém.

Tak jsme si šly taky.
Ve finále se ukázalo, že my dvě spolu nic kloudnýho prostě nevymyslíme. Natož, abychom napsaly reálnou řeč, která by se dala přednést před celou naší třídou a učitelským sborem. Ten průšvih, který měl následovat, vlastně tkvěl i v tom, že to dal napsat největším psancům naší tehdejší třídy. Jako, představte si, že dvě pubertální holky, co se těší, až z té školy vypadnou a nikoho ze svých spolužáků ani učitelů nikdy neuvidí, mají napsat dojemný proslov o tom, jak jsou všem vděčné a bude se jim stýskat.

Jako po čem se mi mělo stýskat? Za co bych měla bejt vděčná? Nejsem si úplně jistá, jestli mám nějaké citové vazby k partě lidí, co se těší na každý váš škobrt, aby vám to mohli dát sežrat. Nebo jestli jsem měla děkovat za to napomenutí třídního učitele, co jsem dostala za ztracenou třídnici, která se mimochodem ztratila v době, kdy jsem ve škole nebyla přítomná. Pak jsem se, mimochodem, celej zbytek prosince a začátkem ledna plazila po čtyřech do každého kabinetu, ústně i písemně se omlouvala za plýtvání jejich času a doplňovala každý zápis, a to včetně suplování, které jsem si doslova cucala z prstu, a nevyhla jsem se ani návštěvě ředitelny, kde jsem si taky vyslechla svoje. Abych se pak v červnu dozvěděla, že partička lidí ze třídy moc dobře věděla, kdo to udělal, ale nehodlali mi říct ani fň, a tak jsem půl roku chodila s neoprávněným pocitem obří viny. Nebo že bych měla vzpomínat na Jardu, našeho učitele občanské výchovy (?!!!), který si z několika spolužáků tak dlouho dělal šikanoidní srandičky, až boží mlýny zamlely, on si střihnul výstup v pořadu Na stopě (pro mě asi největší kulturní zážitek vůbec) a dneska bručí v kriminále (i když za něco krapet jiného, než je nevýchovný přístup)? Tak asi kvůli tomuhle jsem měla ronit potoky slz.

Takže jsme tehdy něco sepsaly. Stálo to hodiny a hodiny čumění na prázdnou stránku ve Wordu, hodiny a hodiny proposlouchané chcací hudby, koled a Kanikul 2007. Ale úkol jsme splnily. Dokonce bych řekla, že docela úspěšně, brečel i dvorní drsoň, zástupce ředitelky.

Takže to byla docela ťafka, když si mě na konci všeho vyčíhnul třídní, samotnou, aby mi řekl, že jsem ho zklamala a čekal ode mě víc. Je úplně jedno, že to je hroznej blbec a jako člověk stojí za starou bačkoru. Na tom mi tehdy vůbec nezáleželo. On ode mě celý ty čtyři roky, co mě učil, neustále něco očekával. Až nakonec tvrdě dopadl na zem, když zjistil, že na určitý věci prostě nemám

No a toho kouzelného posledního června roku 2014 jsem se zařekla, že už v životě žádnej podobnej proslov nenapíšu. A říkala jsem to až do začátku minulého týdne. Od svého imatrikulačního plesu velice intenzivně, až mi nakonec zavřel hubu fakt, že chodím do třídy s tatarama.

Totiž, ono se tak nějak vědělo, že proslov bude potřeba. Každý rok je potřeba proslov. A já jsem celé ty tři roky tak nějak tušila, na koho to padne, ale stejně jsem pořád tak vehementně prohlašovala, že se mě to netýká, až se mě to týkat začalo. A když vidím, kolik lidí se organizace plesu doopravdy účastní a kolik jenom neustále hudrá a dělá recese (to jsou přesně ti, co u třídního vystoupení u přešlapování z nohy na nohu vypadají, jako když jedou na koni), trochu se mi holek zželelo a nakonec jsem na ten proslov kývla. Sice jsem ho měla psát ještě s jedním spolužákem, který ho měl následně číst, ale ten byl na operaci s rukou a momentálně si do školy ani nenosí polovinu pomůcek, takže jsem ho ani neotravovala a "přemýšlela" jsem si nad tím sama.

Klid na duši mě přešel hned tohle v pondělí po plesovém výboru, kdy se za mnou opatrně přišourala spolužačka s tím, že ten proslov je potřeba už do středy. Jakože, hrklo ve mně, nebudu tvrdit opak. Vzpomněla jsem si na své traumatizující zážitky z doby před čtyřmi lety touhle dobou, kdy jsem bezmocně seděla před obrazovkou od počítače a představovala si, jak se místo proslovu před naší třídou a učitelským sborem rozbrečím, jenže ne kvůli sentimentálním žvástům, nýbrž zoufalstvím, protože víc než hurájekonecateďužsenikdyneuvidímeslávatomu mě prostě nenapadalo. I z toho důvodu jsem to psaní odsouvala pořád víc a víc, až jsem si uvědomila, že je úterý večer a já nemám ani čárku. A přesně v tu chvíli mě něco osvítilo, bo co, a já mezi sedmou a půl desátou večerní zhotovila kloudně vypadající proslov, jehož počátek jsem svým způsobem obšlehla z proslovu loňského, a to bez jakéhokoli náznaku pocitu viny, protože ho stejně více či méně sepisovala učitelka. I tak mi ale ty první čtyři věty trvaly celou jednu hodinu. Zbytek už šel tak nějak sám. "Sám". Mlela jsem tam o tom, jak se z nás díky podpoře profesorů a rodičů stali jiní, dospělejší lidé, bla bla, maturita je společný cíl a úspěch nás všech, bla bla, bez vás bychom to nikdy nedokázali, bla bla, základ jsme dostali a teď je jen na nás, jak ho uchopíme, bla bla, maturita je prvním krokem k tomu, aby se z nás stali úspěšní a šťastní lidé, bla bla. Po dopsání jsem se třikrát pomodlila a po zbytek týdne na krku budu nosit kříž, protože kdybych měla psát pravdu o tom socíku, co na škole vládne, asi bych byla o hlavu kratší (ale zase bych umřela s vědomím, že jsem neporušila přikázání). A co si budem, o tom proslovy prostě být nemají.

Takže od předčítání o přestávce ve třídě jsem utekla pryč, protože jsem byla přesvědčená, že mi to všichni omlátí o hlavu, stejně jako na základce. Navíc už jsem to nechtěla slyšet, prostě se v tom nepoznávám. Snažila jsem se do toho vložit trochu sentimentu, ale ne moc. Trochu si zahrát na patolízala, ale zase co nejmíň lhát a přehánět, a hlavně nelézt vyloženě do zadku, k tomu mě nedonutí ani deset proslovů. Neděkovat tam jenom profesorům, ale taky rodičům a rodinám celkově. Prostě jsem se snažila o mírně sentimentální a přislazený, leč střízlivý proslov. Jenže jsem si nebyla jistá, do jaké míry se to povedlo.

Ale asi celkem ano, protože:

1) mě lidi ze třídy naprosto vážně a bez sarkasmu chválili, že se mi to povedlo,
2) si ten proslov organizující profesorka vzala, že se jí líbí a bude tam.

Je teda možný, že ten proslov ještě trochu poupraví, možná ještě nějaká třída něco dodá a profesorka to přečárá, ale jako hlavní kostra by měl sloužit právě ten můj, protože prý stejně už nikdo nic jiného (lepšího) nenapíše. A já teda taky pochybuju, že se do toho lidi z jiných tříd pohrnou, když vědí, že už je to v podstatě hotové.

Každopádně... jsem tam. Píšu dějiny, ha. Moje za pět dvanáct dílo bude poslouchat narvaná Lucerna. A já tam budu někde stát. Opřená o zeď. Budu pozorovat lidi kolem sebe, ty rodiče, jak se uslzenýma očima upínají na kluka, který proslov předčítá. Aniž by tušili, že tím veleumělcem je nějaká Strašilka, co se tam oprírá o zeď a tváří se tak nečitelně, až by jeden strachy utekl (takže jako vždycky). Aniž by tušili, že skuteční umělci u psaní proslovů hrají Rollercoaster Rush.

A ten potlesk si pak samozřejmě dovolím vzít osobně, protože, no... znáte to. Že někdo ne? Teď už jo.

Tak to byla story o tom, jak jsem zase jednou hlásala, že něco nebudu dělat.

Jak říkám. Znáte to. Znáte mě.

A jak to bude vypadat po přečtení proslovu odjedinéosobyzeškolykterásenatonevykašlala?

Hádejte.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lži, řekli. A tak jsem psala. iva 08. 11. 2017 - 22:43
RE(2x): Lži, řekli. A tak jsem psala. atraktivnistrasilka 08. 11. 2017 - 23:14
RE(3x): Lži, řekli. A tak jsem psala. iva 10. 11. 2017 - 08:33
RE: Lži, řekli. A tak jsem psala. myfantasyworld 09. 11. 2017 - 09:23
RE(2x): Lži, řekli. A tak jsem psala. atraktivnistrasilka 09. 11. 2017 - 20:06
RE: Lži, řekli. A tak jsem psala. sayonara 09. 11. 2017 - 13:14
RE(2x): Lži, řekli. A tak jsem psala. atraktivnistrasilka 09. 11. 2017 - 20:16
RE(3x): Lži, řekli. A tak jsem psala. sayonara 09. 11. 2017 - 20:29
RE(4x): Lži, řekli. A tak jsem psala. atraktivnistrasilka 09. 11. 2017 - 20:43
RE: Lži, řekli. A tak jsem psala. zlomenymec 12. 11. 2017 - 10:47
RE(2x): Lži, řekli. A tak jsem psala. atraktivnistrasilka 12. 11. 2017 - 11:48