Povalentýnská myšlenka

Nedávno jsme měli Valentýn. Já tenhle svátek považuju za svátek docela komerční, ale je na každém, jestli a jak si ho chce oslavit, do toho nikomu kecat nebudu a ani nechci. :-) A vlastně ta moje myšlenka ani moc nesouvisí s Valentýnem, ale zase to souvisí s chlapama. :-( Zkrátka toho ve středu kolem mě bylo plno a donutilo mě se zamyslet. Takže kdo tohle ode mě číst nechce, může včas utéct. Kdo uteče, ten asi vyhraje. :-)

Možná jste si všimli, že se o mužích ve svých článcích a komentářích vyjadřuji mnohdy poněkud nelibě. Možná budím dojem feministky extremistky, nevím, možný to je. Můžu vás však ubezpečit, že jí nejsem. :-) Tohle bych si ráda ujasnila jak pro vás tady (nerada bych, abyste o mně nabyli nějakých milných dojmů), tak vlastně i pro sebe. Jenom tak, pro radost, abych se mohla chodit přesvědčovat, co jsem to za tragédku. ;-) Z dvoudenní polemiky o ničem teda vzniknul článek.

Už od mala mám s muži problém. Ne, nikdo se na mě ničeho vyloženě zlého nedopustil, a moje zkušenosti se absolutně nedají poměřovat se zkušenostmi těch, které byly například znásilněné nebo prošly nějakým domácím násilím. Faktem ale zůstává, že v rodině nemám jediného chlapa, o kterém bych mohla říct, že je fajn. Hrozně mě to mrzí.

Otec, no. On je poměrně cholerické povahy, je to taková hysterka a hrozně rád řve. Přiznávám mu k dobru, že mě má asi rád a leccos by pro mě udělal, ale teda pro hnusný slovo, urážku a nebo křik nejde daleko. Si pamatuju ještě dneska, jak měl utkvělou představu, že ho matka podvádí (nepodváděla), štěkali se celej den, a pak mámu chytnul za zápěstí a začal jí tou rukou lomcovat, řval, máma mlčela, a já jsem seděla na záchodě a chytala jsem hysteráky breku. Úplně nejlepší bylo, jak za mnou pak otec přišel, a začal říkat něco o tom,  že nemám brečet, protože to se mnou nesouvisí. DĺKY TATI, TO MĚ OKAMŽITĚ UKLIDNILO. Vlastně mě to neuklidnilo ani omylem. Vůbec jsem neměla pocit, že je to kvůli mně, jak to tak někdy děti rády říkají, to fakt ne, ale bylo to pěkně hnusný. Už si nějak nevybavuju, kolik mi tak mohlo být. Řekla bych sedm. Jako nebylo to poprvé ani naposled, co se štěkali, respektive co se otec štěkal, jednou takový vystoupení proběhlo před mojí tehdy BFF, to nám bylo asi šest a já se fakt hrozně styděla. Asi nemusím říkat, že rozvodem se mi hrozně moc ulevilo.

Jinak teda otec nemá problém říct mi, že se vyjadřuju jako debil, nebo že jsem dementní, nebo X jinejch věcí. Nedávno na mě taky vyrukoval s tím, abych mu poslala nějakou svojí fotku, že jí chce poslat Mirce z Karlových Varů. Mirka z Karlových Varů je jakási ženština, se kterou měl otec poměr v roce 2002, kdy mi byly tři roky. :-) Poslala jsem tatínka pěkně do prdele. Nechápu, kde vzal tu drzost. O Mirce jsem se, mimochodem, dozvěděla někdy v jedenácti letech. Byla jsem u táty doma, byl večer, táta seděl v hospodě a já neměla co dělat. Tak jsem se šla podívat do kuchyně, jestli je tam něco k jídlu.

Na stole ležely fotky v deskách s nápisem "Mirka V. 2002" (jméno celé, já se neštítím ho tu napsat, ale nemám zájem na tom, aby se tu nedejbože našla a pak žalovala u tatínka), tak jsem se do nich podívala. No. Asi netřeba psát víc.

Za zmínku rozhodně stojí i dědeček, který není schopný samostatně fungovat a všechno za něj řeší babička. A není to nemocí, on byl takový vždycky. Jenom na babičku řve, na mě řve, všechno musí být po jeho a já jsem ráda, že s dědou nemusím žít v jedné domácnosti.

Strejda je úchylák, co si ze mě v dospívání dělal debilní srandy.

Matčin ex byl (a stále je) člověk, co nedokázal pochopit, že máma potřebuje i nějaký čas sama pro sebe. Cítil se vždycky hrozně dotčeně, že si máma chtěla vyrazit i někam sama (nákup, procházka). Jako agresivní nikdy nebyl, ale jeho chování mě občas fakt zaráželo. Máma jednou objednala televizi přes nějakého kolegu v práci, a P. už tam vymýšlel něco o nevěrách, o tom, jak mu matku chce každej vzít a kdesi cosi. Pak ke konci psal pořád mně, abych mu řekla, co se s tehdy už dost naštvanou mámou děje, já už toho měla dost, měla jsem pocit, jako když si píšu s hysterickou žárlivou ženskou.

Já ze svýho dětství žádný traumata fakt nemám, koneckonců zas až taková hrůza to nebyla (i když bych už to zpátky vrátit nechtěla), o pokřiveném pohledu na opačné pohlaví už se asi bavit můžeme. Nic proti chlapům obecně nemám, ale nemám skoro žádného kamaráda kluka, protože s nimi neumím rozvinout hovor. A opravdu to není tím, že by mi o něco šlo a kvůli tomu bych se styděla, to vůbec. Oko zahlédne chlapa/kluka, mozek spustí poplach, a já se uzavřu ještě víc, než normálně. Já dokonce tuším, že jsem to tak měla už od školky - s klukama jsem se vůbec nebavila, nechtěla jsem. Já jsem vždycky byla takovej divnej pasivní otloukánek, neuměla jsem se bránit, takže na mě kolikrát byli spolužáci zlí, ale to nebyli jenom kluci, šlo i o holky. Ale s klukama to prostě bylo horší, před těma jsem zdrhala už preventivně.

Jak vidíte, já vyrůstala fakt vesele. Před spolužákama jsem zdrhala, před otcem jsem kolikrát zdrhala, před dědou jsem zdrhala, před strejdou jsem zdrhala, a když si se mnou ve školce chtěl na karnevalu zatancovat jeden "princ", tak jsem taky utekla. Doslova. Snad jediná osoba mužského pohlaví, se kterou jsem neměla takový problém, byl Dominik, můj někdejší soused, se kterým jsem už dvanáct let nepromluvila ani slovo, i když ho tu často vídám, protože jezdí za babičkou. Jednou jsem ho skoro potkala, ale včas jsem stihla skočit do křoví, protože mi bylo blbý kolem něj projít a nic neříct, páč jsem si na 100 % jistá, že ví kdo jsem, ale zároveň jsem ani nechtěla nic říct, protože co kdyby to nevěděl, a čumět na něj přece nebudu, aby si nemyslel kdovíco jsem za příšeru divnou.

Ano, když si tento odstavec po sobě čtu, opravdu si připadám jak nějaká příšera. :-D 

Nejhorší je, že mě v mých nechtěných a podvědomých předsudcích všechno možné v poslední době podporuje. Zrovna dneska: Stojím u lavice a zvedám židli, vedle mě spolužačka, taky zvedá židli. Přijde spolužák, a protože po spolužačce jede jak blázen, tak jí osloví zdrobnělinou a nabídne jí, že jí židli zvedne. Jenže se k ní nemůže dostat, protože tam stojím já a peru se s tou zatracenou židlí, která se mi zamotala do vedlejšího stolu. Spolužák mě odstrčil, pravil "Uhni", já se skoro nabodla na tu židli, se kterou jsem se prala, a byla to hrozná sranda jak pro spolužačku, tak pro toho spolužáka. Myslím, že spolužačka se pak se mnou chtěla cestou ze třídy bavit, ale já se stáhla a zdrhla na záchod, kde jsem tajně uronila slzu (protože prostě já jsem nikdy na nikoho takhle hrubá nebyla), fakt že jen jednu, a pak jsem šla přetrpět poslední hodinu a utekla jsem na metro dřív, než kdokoli stihnul zjistit, že už jsem vypadla. To je dneska asi taková poslední kapka, která způsobila, že tenhle článek píšu. Nesnáším hrubost, nesnáším a nesnáším a nesnáším, tu fyzickou dvojnásob.

Pak div štěstím nebrečím, že mě chlap pustí první do dveří. Myslím to naprosto vážně, jakmile je na mě nějakej chlap hodnej, tak mě zaplaví taková divná vlna divnýho pozitivního pocitu, stydím se za to, nikdy jsem to nikomu neřekla, ale prostě na to nejsem moc zvyklá a hned mě to sebere, svým způsobem i negativně, protože s tím celej život bojuju a je to hrozně na nic a tohle je zase ufňukanej článek, do kterýho se mi nepovedlo vpasovat moc tý ironie, jak jsem původně plánovala.

Já myslím, že bych potřebovala psychologicky rozebrat. Můj problém mě totiž fascinuje, a jak se ho snažím odbourat jak se snažím, stejně jsou mi ti chlapi takoví protivní, úchylní, divní, a já nevim no... :-D Jako samozřejmě ne všichni, dokážu sdílet sympatie, ale tím to právě končí.

Proč to tak mám? No fakt by mě zajímalo, jestli už jsem se takhle narodila, nebo je to fakt tou mojí divnou rodinou, nebo jestli jsem prostě zvláštní a nepoužitelná. Moc by mě to zajímalo a možná se sebou za někým někdy zajdu, protože je to občas šílená komunikační bariéra a připadám si jako idiot. :-D Prosím, řekněte mi, že je to naprosto normální a když budu brát třikrát denně vitamín C v kapsli, tak se to ztratí. Prosím.