Pár drobností...
Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/
Článek Povalentýnská myšlenka
Komentáře k článku: Povalentýnská myšlenka
iva: Vitamín C v kapsli nepomáhá. Musíš ho pětkrát denně nakapat na kostku cukru, pak zabírá 
Ty máš moc pěknou kombinaci genetických predispozic a nevhodných vzorů z dětství, jen co je pravda 
Škoda, ze se nemůžu s tebou vrátit časem a vzít tě mezi lidi, kteří mi pomohli, aniž by to tušili. Byla jsem hodně podobná tobě, ale stačilo jezdit pár let na vandry a dost to pomohlo. Základ byl uvěřit, že mám stejný právo na slušné zacházení, jako všichni ostatní. Pár let nenásilné dřiny ze strany mých milovaných Pražáčků a stal se zázrak
Neboj, ono to přijde. Jednou 
atraktivnistrasilka: No to budu za pár let vypadat.
Mně je jasný, že to nějak musim překopat hlavně v sobě, ale když se tak kolem sebe dívám, říkám si, jestli to není lepší tak, jak to je. Někdy mě to tak napadne. Ona se mi ta nedůvěra k ostatním totiž někdy docela vyplácí. Jsem rozená trpitelka, veškeré svoje útrapy a vnitřní užírání se si beru k dobru, vyloženě se v tom vyžívám. Takže je taky možný, že si to jenom namlouvám.
No, jestli to něco někdy má přijít, tak to bude trvat dalších dvacet let mýho života, a to se obávám, že se do tý doby sama ze sebe ustresuju až pod drn.
iva: Tak snad nejsi úplně jako já. Mně třeba kolikrát až po letech došlo, že mě někdo balil nebo aspoň se mnou chtěl kamarádit
boudicca: Achjo. Já mám to obrovský štěstí, že toto vůbec neznám a má rodina je pro mě velkým vzorem. Jak moc život ovlivňují přejaté rodinné vzorce chování jsem si poprvé uvědomila až u svého stávajícího přítele. On to má doma taky dost divoké a vlastně ani neví, že vztah může být dlouhodobě harmonický, láskyplný, bez hádek... Tak ho to musím naučit já. 
Důležité je si to uvědomit, vědomě na sobě pracovat. Jednou se to určitě poddá.
atraktivnistrasilka: To je dobře. Ona vlastně většina lidí, se kterými se více bavím, to mají v rodině dobré. Což mi přeju, samozřejmě (!), a hrozně jim závidím ty dobré vzory. Já jsem zvyklá být sama, dělat co se mi zrovna chce nebo hodí, a nějak si nedokážu představit všechny ty kompromisy, které bych musela učinit. E. 
eithne: Máš smůlu na kolektiv. Letošní rok ale u tebe bude přelomový, tak se třeba kolem tebe vyvrbí nová sympatická společnost zahrnující směsku kluků i holek, která tě vtáhne mezi sebe, aniž bys to zpozorovala. Docela věřím tomu, že tenhle tvůj problém zmizí, aniž by sis toho všimla
atraktivnistrasilka: Nejsem si tím moc jistá, ale díky za povzbudivá slova. Ale myšlenka na nějaký kolektiv, kam bych musela soustředit svou energii, teď vyloženě zabíjí mou duši. Doufejme tedy, že pokud to přijde, bude to opravdu tak nenásilné a ani si toho nevšimnu, protože já mám od kolektivů veliké tendence utíkat, a to ještě dřív, než tam stihnu (ne)zapadnout. 
lvice: Na základce nám úča chtěla pustit ňákej dokument. Takže jsme se přesunuli do učebny s televizí a přede mě (do první lavice!) si sednul vysoký spolužák s obrovskou hlavou. Řekla jsem mu, že nevidím. On odvětil: "Sklapni, obludo." Nenávidím ho doteď.
Taky jsem přemýšlela, jestli ten můj vztah k mužům není pošahaný tím, že u rodičů jsem nikdy žádnou harmonii, ani láskyplné gesto, neviděla. Pusu si dali akorát tak na narozky nebo výročí svatby.
atraktivnistrasilka: Z nějakýho důvodu je vždycky horší, když takovou věc řekne holce kluk. Takovýhle excesy jsem zažila hodněkrát, ale nejvíc si pamatuju ty z těch, co zahrnovaly kluky.
Já myslím, že ta rodina hraje velkou roli. Můj otec vyrůstal v prostředí, kdy za dědu i za něj s bráchou všechno vždycky zařizovala babička, takže se o sebe vlastně vůbec neuměl postarat. A já jsem pak teda vyrostla v prostředí, že co si ženská sama neudělá, to nemá. Jsem přesvědčená o tom, že rodiče mají velký podíl na tom, jak se pak jejich děti (nejen) se vztahy umí pasovat...
atraktivnistrasilka: Tak to je mi zrovna nějak jedno, nebo... Jedno jak se to vezme, když mi to nebude dávat najevo svojí „nadřazenost“ (viz třeba spolužák nebo ten otec), tak ať si to klidně žije. A gentleman to nutně být nemusí.
atraktivnistrasilka: Ale chápu jaks to myslel, a můžu ti říct asi tolik, že se holt asi odmala pohybuju ve špatný společnosti.
hroznetajne: Já si myslím, že se to může celé zlepšit, když potkáš někoho, kdo se bude chovat normálně . Prostě nějakého fajn kluka. I třeba jenom jako kámoše. Protože je prostě snadný je házet do jednoho pytle. Stejně jako holky. Může se stát, že má někdo matku, která mu moc lásky nedává a pak potká nějaké slepice a najednou jsou všechny ženy totální kravky a nemá cenu se s nimi bavit. A přitom to není pravda . Já se kolikrát radši bavím s klukama, protože neřeší holčičí kraviny. Ale čistě klučičí společnost mě děsí. Většinou si mezi nimi musím najít nějakého jedince, se kterým si mám o čem povídat a smějeme se stejným věcem. Ale to platí vlastně i pro holky.
Tomu blbečkovi, co na tebe byl zlej, se to vrátí, neboj se. Upřímně se divím té spolužačce, že mu byla nakloněná, když viděla, jak hnusně se choval k jiné holce. Před takovým bych dala hned ruce pryč. To, že se takhle nechoval k ní neznamená, že to někdy nezačne dělat.
Na blogu mám taky jeden článek celý o tom, jak mi jeden spolužák řekl, že jsem hloupá a mě to strašně ranilo. Nejhorší na tom je, že ten vůl to minutu poté, co to řekl, zapomněl, ale já ses tím užírala dva roky. Úplně zbytečně. Každého se dotkne něco jiného, někdo to neřeší, jiný to v sobě může živit až do konce života. Zkus to prostě hodit za hlavu. Mě tohle naučil jeden spolužák, který nadával snad úplně všem. Jeho humor byl na urážení jiných prostě založený. Smála jsem se, dokud se to netýkalo mě. Když se někdy smál mě, urážela jsem se, ale pak jsem se do něj taky párkrát strefila a to už neunesl. Tihle lidé jsou vlastně slaboši . Taky jsem si dřív myslela, že když nebudu hrubá, tak na mě taky nikdy nikdo nebude zlý. Ale to bohužel není pravda. Někteří jednají po zlém a na jiných si mastí ego. Ber to tak, že tohle dělají většinou ty největší chudáci. Ten, kdo se potřebuje blýsknout před jinými tak, že jiného ponižuje, je největší nula.
A s tím klukem, kterého se bojíš potkat, nejsi v tom sama. Já mám třeba takovou malou sociální fobii potkat snad kohokoliv . Takže tvé schovávání chápu, taky to občas udělám . Ale pak se v duchu profackuju. Protože mám úplně stejný právo jít po tom chodníku jako oni a to, že toho člověka potkám a pozdravím, mě vlastně nijak nezabije. Jo a on je kluk, měl by pozdravit první!!! A jestli nezdraví, je to vůl. Já takhle potkávám jednoho kluka z tábora, který do mě byl příšerně zamilovaný. Dokonce jsem vedle něj seděla hodinu v autobuse a on neřekl ani slovo!!! 
atraktivnistrasilka: Neříkám, že všichni kluci nebo chlapi co jsem kdy potkala byli blbci, to bych si nedovolila. Ale prostě jsem za devatenáct let nasbírala určitý předsudky, na což pyšná nejsem, ve spojení s blbým kolektivem je to vyloženě voda na můj mlýn. Ale pracuju na sobě. Teda, snažím se. Jen okolí mi to zrovna poslední dobou moc neulehčuje.
Ten blbeček, co se choval jako blbeček, už je mi úplně ukradenej. Myslím, že mě v konečném důsledku víc mrzela ta kamarádka, ale beru to tak, že ona taková prostě je, má ráda tuhle pozornost. Myslím, že jí to pak přišlo blbý, proto za mnou šla, ale neměla jsem na to náladu. Spolužák, ten mě buď načal a nebo dorazil, jedno z toho. Ale je mi to jedno, stejně si na něj po maturitě ani nevzpomenu. Zrovna tohle nebylo nic, co bych nečekala, že se eventuálně stane, když jsem chvilku pozorovala to jeho chování vůči spolužačce.
Ale víš co se mi zdá? Že když holce něco poví kluk (a můžou se nemít rádi jak chtějí), je to vždycky horší. Nevím, jak to v tomhle mají chlapi, ale co tak poslouchám, ty „životní újmy“ mají holky hodně často z toho, že jim něco řekl nějaký chlap. Ostatně, i já mám takovou jednu malou „životní újmu“.
Jo, bydlení v paneláku má jednu úžasnou výhodu: Procvičíš se v běhu do schodů (a nebo ze schodů). Protože potkávat sousedy je e-e. Takovou sociální fobii mám taky, znám to velice dobře, ať už jde o nějakého souseda, spolužáka a nebo i vlastní babičku. 
S tím klukem je to takové rozpačité no, já myslím, že on o mně chudák taky asi slýchá, a teď asi o tom, jak jsem nezvládla během půl roku udělat autoškolu a propadnul mi kurz (nechala jsem toho ale sama, psychicky jsem nedávala zkoušky a u té poslední jsem omdlela za volantem, když jsem čekala na zelenou, ne, nedělám si legraci ), to se spíš hanbou propadnu já, potkat ho. Jeho babička je děsná drbna a už si o tom povídá celej barák, takže si nedělám iluze, že on to neví. A taky je mi strašně trapně po tom, co jsme spolu před třinácti lety prožili u nich v obýváku! 
Snad si to nepamatuje.
Jó to jsou ty táborové známosti všeho druhu, au au au. Já mám to samé s klukem z praxí, na kterých jsme se potkali v prváku, zamilovaný do mě teda nebyl (doufám), ale po tom, co mi jednou neodpověděl na pozdrav, na něj kašlu.
cayenne®blbne.cz: Popisuješ to sice celkem nevážně a s nadhledem, ale pro mě to zní docela děsivě. Vyloženě cholerického mám jen jednoho blízkého příbuzného. Jinak mám naopak ve svém okolí spíš takové ty citlivé, navýsost ohleduplné a poněkud pasivní chlapy. Bohužel, nebo naštěstí? Těžko říct. Je trochu zvláštní, když jsem to pak já, kdo má sklony častěji řvát, mluvit sprostě a ve vzteku házet věcmi Někdy bych od nich uvítala víc průbojnosti, ale většinu času oceňuji, že mi poskytují tolik osobního prostoru a prokazují tolik respektu. Teď mám další důkaz, že taková privilegia asi nemá každá. Snad se i tobě poštěstí najít někoho vhodného
atraktivnistrasilka: Děsivě to asi pro nezainteresované znít může, ale opravdu z toho žádný psychický traumata nemám, jen defekt chování. To mi ještě stále připadá přijatelnější, než abych zdrhala, jen co uvidím bytost, která vzdáleně připomíná chlapa.
Ohleduplný chlap? To je co? 
Ale ne, pořád lepší než despotové, i když přiznávám, chvilkama asi nuda hadr, a ta pasivita dokáže být k zbláznění. Však já taky nejsem nějaká křehotinka, co by před klukama studem (strachy?) koktala. Já funguju v tomhle případě spíš tak, že se obklopím hradbami a jsem „od rány“, teda ne že bych svoje spolužáky mlátila, ale slovně to tedy taky umím.
No vidíš, a já zas k životu potřebuju, aby mě o osobní prostor někdo neustále ochuzoval, protože jsem na to zvyklá a jinak příliš zpohodlním a o nic se nesnažím a zvyknu si na ten luxus, což u mě není dobře. Já si zvykám velice lehko a odvykám velice těžko. A ráda bych si udržela ten status holky do nepohody, který jsem si za ta léta své racionality vysloužila.
myfantasyworld: Ono, když máš takové vzory rodině, tak se ani nedivím. Myslím si, že to, jak se chovají lidé z našeho okolí (hlavně rodina) nás ovlivní hodně, co se týká vztahů k opačnému pohlaví.A když jsou k tobě hlavně nepříjemní ve škole, tak pak se ani nedivím.
Co se týká strejdů, tak s těmi se nevídáme, takže tam jen můžu brát to, co jsem zažila v dětství a tři strejdové dost pijí, ale nějaké hrubé chování jsem v rodině nezažila. Můj táta hrubý není, jen občas prohodí něco, co mě naštve, ale prostě to je už tím, že já se naštvu moc rychle.
A co se týká kluků ve škole, no to jsem taky měla problém s hrubostí od nich, ale bylo to od holek, prostě jsem byla jiná.
A co se týká teď, tak já nevím, chlapům nějak nevěřím (což dělá hodně zklamání od opačného pohlaví), takže pak už záleží, jak se s tím člověk dokáže poprat.
atraktivnistrasilka: No to je právě to. Rodina je základ, a ačkoli si pořád ještě myslím, že dítě se jako tabula rasa nerodí, onen základ prostě dostane tam, kde vyrůstá. Neříkám, že z děcek, co nemají dobrý základ, vyrostou špatní lidé, to rozhodně ne, ale jdou do života s nešvary. Já bych se ani mezi děti, co neměly dobrý dětství neřadila, vždycky se mi rodiče snažili dát všechno možný, v tomhle ohledu jim nemůžu nic vyčíst.
Oni spolužáci vůbec jsou taková divná sorta lidí. Fuj, už aby to bylo za mnou.
Právě, zklamání. Člověk si může desetkrát za sebou říct, že není důvod mít už nějaký předsudky a podobně, ale podvědomí neporučíš.
rebarbora: Taky mám z rodiny pár špatných vzorců chování a taky mám v sobě jakousi neodůvodněnou ostražitost vůči opačnému pohlaví Ale nesmíme ztrácet naději 
Přesně, jak píše Iva, ono se to postupně poddá Já bych řekla, že už se nacházím ve fázi, kdy si vážím sama sebe a tak nějak znám svou cenu a nenechávám už si od druhých zbytečně ubližovat, že se jako umím za sebe postavit a poprat 
Dej tomu pár let, nový kolektiv a nové fajn lidi (
) a bude to dobrý
tlapka: Rodina je základ úspěchu a průserů. Ty máš jednu ohromnou výhodu, že si uvědomuješ, že ty vzory nejsou ideální, ba ani "normální". Spousta lidí tohoto prozření nedosáhne a pak ty vzory následuje, nemívá to dobré konce...
Přeju ti, ať se z toho vymaníš a poznáš brzy ty lepší kluky - muže. A kamarádky. Protože chování té, co byla u scénky s židlí, je docela na pováženou. 