Jak jsem nezemřela

Původně jsem si myslela, že ten článek pojmenuji opačně, tedy Jak jsem zemřela. Jenže okolnosti byly nakonec trochu jiné. Že je to dneska trochu jinej den, to jsem pochopila už ve chvíli, kdy jsem se sem pokoušela přihlášit svým heslem od počítače. Místo uživatelského jména. A bez hesla.

Ve čtvrtek jsem byla u doktora na registraci. Předem jsem si na stránkách pojišťovny načetla, co se tam asi tak dělá, takže smířená jsem byla obstojně. Že mi natáčel EKG, s tím jsem se předem popasovat nemohla, protože na stránkách VZP se píše, že se to dělá až od 40 let. :-D Nakonec jsem ale ráda, mám v rodině dost infarktů a je dobře vědět, na čem člověk je.

No a dneska jsem byla na odběru krve. :-D Kvůli kterému jsem se celý včerejšek nervovala. Můžu vám říct, že moje psychika je nevídaně silná. Myslela jsem na to tak usilovně, že mě začala bolet pravá loketní jamka a večer jsem pak ruku ani nemohla mít pokrčenou, protože se mi chtělo omdlít. A hlavně jsem celý den pila jako duha a dneska ráno na svoje poměry taky, protože jsem slyšela kvantum historek, kterak někomu ta krev nechtěla téct, takže buď napichovali jinde, nebo tou jehlou v té žíle kvedlali (!), a teda ne, díky. O tohle jsem tedy opravdu nestála. Prostě odběry krve byly vždycky mým velkým strašákem, a nedokázala jsem si vůbec představit, že do mě má dneska někdo něco zapíchnout. :-D Ta představa byla fakt vzdálená.

Na odběru jsem, nepočítaje dnešek, nebyla pět let. Poprvé jsem byla ve čtyřech letech u zaskakující paní doktorky (místo mojí dětské), protože mi měli dát antibiotika a muselo se zjistit, jestli mi fakt zaberou. Trochu si to pamatuju, ale naštěstí to můj mozek už celkem vytěsnil - sestřička mi nemohla napíchnout žílu, pořád napichovala a napichovala, a já jsem tam jen seděla, tekly mi slzy (takže to asi fakt bolelo - kvůli prkotinám jsem nikdy nebrečela), ale necukala jsem se a byla jsem klidná, proběhlo to bez scén.
Druhý odběr jsem podstoupila asi v osmi letech, protože jsem měla trochu zvětšenou štítnou žlázu, a doktorka nevěděla, co by to mohlo být. Tak mě poslala na krev. Už vůbec netuším, co se tam vlastně zjišťovalo, jen mi doktorka pak říkala, že mám jíst hodně věcí s jódem. Pak jsem šla na kontrolní odběr, a pořád to bylo nějaký divný. Třetí už vyšel. Všechny tyhle odběry jsem podstoupila v nedaleké laborce, kde si teda pamatuju, že to docela bolelo, taky. Ty odběrové sestry mi přišly přinejmenším zvláštní.
V pořadí pátý odběr jsem absolvovala ve čtrnácti letech, zase v jiné laborce (ta předešlá stihla mezitím skončit, teď je tam nějaká neurologie či co). Bylo mi totiž pořád blbě, skoro jsem nemohla jíst a ani spát. Doktorka mě poslala na krev, nechávala mi zjistit alergie a klasický krevní obraz, no a nic. Všechny hodnoty byly přesně tak, jak mají být. Nakonec se mi ulevilo, v podstatě hned, jak jsem dostala výsledky, že jsem zdravá. Byla to psychika. Stalo se mi to po týdnu stráveném na chatě, tam to poslední léta bylo vždycky psycho, a navíc se mnou v tu dobu začaly lomcovat hormony, asi se chápeme.

Jsem přesvědčená, že to byla taková kombinace toho všeho.

No a tím jsem, až do dneška, skončila.

Překvapilo mě, že jsem spala celkem klidně, a ani ráno mi nebylo na zvracení a ani nic podobného. Žaludek jsem měla trochu na vodě, to je pravda, ale to bylo podle mě tím, že jsem od sedmi večer nic nejedla a jen pila a pila. Ráno jsem se taky napila, ale už to nešlo tolik, takže jsem měla chvilku pocit, že vrhnu, a mladý to opravdu nebudou. Nebylo to moc z nervozity.
Vzala jsem si na sebe nový oblečení, abych si dodala sebevědomí. Sice jsem si vzala starý boty, ponožky i bundu (:-D), ale kalhoty byly ty nový, pro který jsem si vytrpěla návštěvu v Zootu, a triko ze soboty, co jsem si koupila s mámou. Jsem si řekla, že jestli jim tam mám omdlít, ať jsem aspoň hezká. :-)
Dorazila jsem tam strašně brzo, asi ve tři čtvrtě na osm. Vyjela jsem radši dřív, protože u Kačerova (jako kdyby bylo tajemství, kde cca bydlím - zrovna podle tohoto mě teda fakt nevystopujete) se to často ráno zasekává. No, zasekané to tam bylo, ale celkově cesta k doktoroj trvala necelých 25 minut. :-D Takže jsem ještě stepovala před střediskem (jestli se tomu objektu tak dá říkat - je tam mimo jiné kadeřnictví, obchod s elektronikou, Albert,...), byla jsem tam dokonce dřív než sestřička. :-D Ta si mě evidentně ještě pamatovala ze čtvrtka,  naše pohledy se v jednu chvilku střetly, obě jsme na sebe kývly, a pak jsem jí teda nechala jít dovnitř a taktně jsem počkala asi deset minut, aby se stihla tak nějak připravit a podobně. Když jsem teda vešla nahoru, tak už tam nějaká jedna paní čekala, ale jeden člověk není žádná tragédie, že, tak jsem vyčkávala.

Jenže paní tam byla, nepřeháním, asi čtvrt hodiny. Na odběru krve. :-D Už na mě šly mdloby jen z té nervozity. Přilehlá televize nehrála, minule v ní běžel Mr. Bean. Vzpomněla jsem si na tátu (ne kvůli tomu zmatenému a nejspíše mentálně zaostalému osiřelému přerostlému dítěti), protože ten vždycky u odběrů omdlíval, tak jsem si říkala, jak na tom teď v dospělosti budu já. Vím, že ty odběry šly u mě od nejhoršího k nejlépe snesitelnému, tak jsem si říkala, jestli poruším tradici.
Paní nakonec z ordinace vylezla, barvu měla mezi bílou a zelenou, a vděčně se odkulhala pryč. Pak se dlouho nic nedělo. Naproti jsou dveře s fyzioterapií, kde je pán, co je o berlích. :-D Tak se mě ptal, jestli náhodou nejdu k němu, a já že ne, že jdu na krev. Tak prý škoda, že mladou holku dlouho neměl. (Doufám, že to tam slyšíte. Respektive čtete.)
To mě odrovnalo natolik, že jsem pak na zavolání do ordinace odkráčela bez nějakého většího strachu, spíš pohoršená. Ptala jsem se sestřičky, kolik toho bude, a prý tři ampule. :-D Maminka mě celý večer ujišťovala, že se všechno dělá z jedné, a oni po mně chtěli tři! Předtím jsem odmítala si lehnout, ale nakonec jsem pro jistotu přijala. :-D Jak říkám, na odběru jsem nebyla celou věčnost, a tolik krve mi nikdy nebrali. No a tak jsem si lehla, a vedla jsem se sestřičkou rozhovor o tom, jak zastaralý je názor, že se před odběrem nesmí pít. Paní přede mnou tam byla tak dlouho, protože měla hrozně hustou krev. Chuděra si totiž myslela, že před odběrem nesmí pít ani čistou vodu, což je nesmysl. Moje dětská doktorka mi to ale taky tak říkala, takže je to asi jakýsi blud některých starších lékařů. Já se ale řídila tím, co má na stránkách Synlab (laborka, kam mi to budou posílat). Byla jsem za to pochválená.

Kdyby vás to zajímalo, nebo kdybyste to chtěli porovnat, testují mi cukr, cholesterol (jednak jsem riziková - genetická zátěž - a jednak se to v 19 letech standardně testuje, pak až po 30, ale nakonec asi jak kdo), klasický krevní obraz, a podržte se, štítnou žlázu. Tam mám taky genetickou zátěž, ale zapomněla jsem to doktorovi říct, takže to neví. Jednak už jsem s ní problém měla, a jednak má babička tuším hypofunkci. Což je... blbý. :-D Čekání na výsledky bude úmorné, hrozně se bojím, ale snad to bude v rámci možností v pohodě. Od čeho jinak nosím ten kříž na krku?

Sestřička byla fakt šikovná, píchnutí skoro nebolelo, a ty tři ampulky utekly taky rychle, protože mi to dobře teklo. Byla mi nabídnuta voda a čokoláda, ale s díky jsem odmítla, že mám svoje. Tak jsem taky dostala pochvalu. Pak jsem pochválila sestřičku já, že to bylo fakt super (protože se zdravotnickým personálem hluboce soucítím). No a šla jsem. Teď už jen doufat, že mi zítra nebude volat žádný neznámý číslo, protože to bude znamenat, že je to doktor, a v krvi bylo něco blbýho.

Na důkaz toho, že mi po tom odběru fakt nic nebylo, jsem šla ještě na poštu odeslat přihlášky. Doporučeně. Ujídala jsem příšerně drahýho a hořkýho čokoládovýho zajíce ještě od Velikonoc, abych si trochu doplnila energii, ale řekla bych, že dobrý. Akorát mám trochu studenou pravačku a nemůžu dneska běhat, protože mý krevní ztráty jsou trochu větší, než bych si přála. :-D Ale zítra už to určitě bude ok, tak snad budou ok i ty výsledky, ať si můžu v klidu dál přežívat. :-D

Takovouhle krásnou náplast jsem dostala.
S veverkama, mimo jiné.
Sice neutším, proč je ordinace praktického lékaře
pro dospělé vybavena tímto, ale je to milé.

A pro ty, kterým se udělalo blbě jen z mého článku, nemám koťátka, ale myšičku, a dokonce mojí vlastní, tak snad to je adekvátní omluva. :-D

Fotku má na svědomí ta kamarádka, které už přes rok slibuji vraždu v Krčském lese.
(Má jediný štěstí, že tam jsou klíšťata, a já ještě nejsem přeočkovaná proti encefalitidě.)