Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: No právě. Matka na mě při pohledu na výsledek váhy vždycky křičela, že mám podváhu a určitě jsem anorektička, a že to budeme řešit... zatímco já úplně v pohodě jedla a nějaká porucha příjmu potravy se mě vůbec netýkala. Hormonální změny se mnou udělaly svoje, k téhle váze jsem se nijak záměrně nepropracovávala. A BMI kecalo už na pohled. To jsem mámě radši ani neukazovala, bývala by opravdu byla schopná odtáhnout mě na psychiatrii. Aniž by otevřela svá modrá očka a viděla, že jsem s jídlem fakt problém neměla.

Vždycky mě hrozně mrzelo, že neumím šít! Fakt. Já ne že bych byla tak manuálně nezručná, to snad ani ne. Sice mi to trvá delší dobu, ale naučím se všechno. Jde o to, že představu neumím zrealizovat, abstraktní do hmotného mi nejde. Takže neumím vůbec kreslit a neumím ani šít. Vždycky jsem záviděla kamarádkám, co si ušily třeba sukni nebo dokonce kalhoty na míru, protože to byl výtvor, který jim lichotil a byl to originál. Ovšem já jsem odkázaná na obchoďáky, a zatímco zkoušení vršků je pro mě legrace a automaticky beru nejmenší či druhou nejmenší velikost bez strachu, že by mi to bylo malé, před zkoušením kalhot a někdy i sukní je nejlepší se opít, aby se záhy neobjevily depky. Jenže já se zařekla, že do hotové maturity se nenapiju alkoholu, takže když už nějaký spodek kupuji, zkouším se zavřenýma očima a zatnutýma zubama. Sice pak hodinu zaháním depky, ale pak si na utěšenou zaběhám a myslím si u toho stále dokola: "Hubnu prdel, hubnu prdel..."