Z deníčku (budoucí) maturantky I.

30. dubna 2018

Dostáváme vysvědčení. Pro třídní mám balíček, ve kterém je mix různých oříšků a sušeného ovoce. Drží linii, tak jí přece nebudu kupovat čokoládu. Té stejně dostane až až.
Ráno se módím trochu víc, než by bývalo bylo potřeba. Dokonce jsem si namalovala oči, což jsem kromě posledního zvonění neudělala už asi půl roku. Když mě vidí máma, ptá se mě, jestli jsem jí náhodou něco nezapomněla říct. Dělám, že nechápu, a odcházím z domu.

Hned v přilehlém obchodním centru potkávám spolužačku. Sedí na lavičce, kterou obyčejně okupují důchodci. Je vymóděná asi tolik, co já. A dokonce i namalovaná. Hned se cítím líp. Přidávám se k ní, a brzy se k nám připojuje další spolužačka. Sedíme vedle sebe jako tři hezky oblečené a namalované sudičky. Zrovna se mi chce podotknout, že si konečně začínám připadat jako dospělá, když k nám přibíhá jakási zmatená udýchaná zhruba patnáctiletá slečna a oslovuje nás "dámy". Hledá jistou síť knihkupectví. Spolužačka, která je z nás nejméně zmatená, obratem odpovídá. Já se nezmůžu na slovo. Dámy?

Ve škole zjišťuji, že hezky oblečené jsme celkem tři, po příchodu opožděné kamarádky dokonce čtyři. Co to jako je?
Zvoní. Přichází třídní. Má zmučený výraz, po jejím boku tancuje její devítiletý syn. Když nás vidí, tak celý zčervená a schovává se mámě za záda.
Na stole nám leží naše zprávy z praxí za uplynulé čtyři roky a příručka pro absolventy SŠ s názvem "Plav". Prý dárek od Magistrátu. Tak teda díky.
Dostáváme vysvědčení. Ve třídě jsou celé tři vyznamenání. Když mi třídní podává onen papír potištěný lipovými listy, jsem rudá, protože na celou třídu rozhlašuje, že jsem jednou z těch vyvolených. Předávám jí balíček oříšků a běžím zpátky do lavice.
Spolužák učitelce předává kytku a flašku jakési čiré tekutiny. Třídní se směje a kárá spolužáka, že do školy se lihoviny nenosí. Její syn hbitě poznamenává, ať to vezme domů tátovi.

Polovina třídy učitelce ale nepřinesla nic. Co to jako je? Dokonce i Chytrolín měl kytku! Může bejt jakej chce, ale do duše si minulý rok promluvit nechal. Cítím se hrdě. Skoro jako matka, když se její dítě naučí na nočník.

Jdem domů. Balím si propriety, zvedám židli. Utíkám pryč, protože na lavici leží heliová bomba z posledního zvonění, kterou je potřeba zlikvidovat. Já s její koupí nesouhlasila, takže jí nehodlám táhnout do sběrnýho dvora přes celou svojí městskou část. To teda ne.

Cestou domů jsem zachytila pohled celkem dvou příslušníků opačného pohlaví. Oběma sice bylo tak pětatřicet plus, ale i to se počítá. Ne?

Doma máma myje ledničku. Postel mám plnou mražený zeleniny. Házím na stůl vysvědčení a jdu si umejt obličej z ksichtu. Sranda skončila, střední školu mám za sebou. Teď už následuje jenom bída a zmar.

Neupálili mě. V Praze kvůli větru zakázali oheň, ale obyvatelé z protějšího domu stejně vesele pálí. Plamen vidím i přesto, že si ten táborák dělají za domem na druhé straně zahrady.

1. května 2018

S vědomím, že stejně uschnu, vstávám až v jedenáct dopoledne. Už celých pět let mě ani nikdo nevyšlehal na Velikonoce, tak co si budu dělat hlavu s nějakým cucáním se pod rozkvetlým stromem.

Místo učení se na písemnou práci z anglického jazyka jdu cvičit kalanetiku. U té se modlím, ať tam hlavně nedají formální pozvánku a recenzi filmu, jinak jakože dobrý.
Kalanetika se z plánované hodinky protahuje na hodiny tři. Trochu jsem to poprvé podcenila, jela podle knihy a nepochopila cviky. U cvičení na boky si nejsem moc jistá, jak mám s nohou kmitat. Jakože jak? Já k tomu potřebuju baletní tyč? A tu mám jako vzít kde? Zapírám se tedy o topení. Topení pod mou vahou (leč ne příliš velkou) dělá zvuky, jako kdyby se mělo každou chvíli urvat. Do pokoje vtrhne máma, a když mě spatří v póze, která tak nějak vzdáleně připomíná pózu baletní (ačkoli to s baletem nemá společného vůbec nic), začne se lámat smíchy. Smích ji přechází v momentě, kdy se našvu a suverénně předvádím cvik, o který jsem se ještě před malou chvilkou marně pokoušela. Tentokrát se směju já, protože jsem mámě vytřela zrak, a ještě jsem konečně pochopila, jak se to vlastně správně dělá.
O deset minut později odkládám knihu kalanetiky, protože po třech hodinách jsem se ocitla přesně ve třetině.

Myslela jsem si, že se podívám na angličtinu, ale nakonec jsem šla hrát nějakou online únikovou hru. Byla jsem uvězněná v ateliéru a hledala jsem kousky malby, abych se dostala ven. Zabralo mi to hodinu a půl, i když v časové náročnosti bylo napsáno nějaké "max 20 minut". Předstírám, že jsem tu poznámku přehlédla.

Maminka se mě snaží rozptýlit a dohazuje mi syna svojí kolegyně. "Inteligentní, jednadvacetiletý vysoký šikovný hoch, který má rád děti a je hrozně hodný. Každý vztah mu zatím krachnul, a jeho máma to nechápe. Každá s ním zametla, má smůlu, chudák! Jo, a přivydělává si občas jako model." Chytám zachvat smíchu, až dlaní bouchám do stolu. Máma na mě nevěřícně hledí.

Večer uznávám, že na fráze z anglických písemností se stačí podívat až ráno.

2. května 2018

Vstávám v 7 hodin. Začíná to až ve 12:15. Ach jo. Zapínám počítač, že si půjdu přečíst ty fráze.

Je 8. To video s kočičkou je hrozně roztomilý, ale možná už bych se měla podívat na ty fráze.
Na internetu píšou, že má bejt 22 stupňů pod mrakem. Rozhoduji se pro kalhoty, nebudu za každou cenu za princeznu.

V 9 hodin se konečně dostávám na stránky nové maturity. Píšou tam, že u formálních dopisů se musí psát datum. To je pro mě novinka. Proklínám svou angličtinářku. Z jejich vzorů zjišťuji, že věci, které nám v našich cvičných písemnostech škrtala a neuznávala, jsou dovolené. To je na mě moc. Jdu si znova pustit to video s kočičkou.

10 hodin, kamarádka je hysterická a píše mi, že neumí psát recenze filmů. Je natolik přesvědčivá, že začínám být hysterická taky. Po pár minutách se uklidňuji a rozhoduji se, že kdyžtak budu psát něco o filmu E.T.

Venku je fakt teplo. Kde je ten mrak? Já chci svůj mrak! Jsem tu jako jediná v kalhotech. Ale aspoň jsem namalovaná. Aspoň něco.
Na zastávce vidím svého bývalého spolužáka ze základky. Je v kvádru. Ježiši.
V autobuse pak zhruba deset minut udržuji oční kontakt s nějakým příslušníkem opačného pohlaví. Neodvažuji se odhadovat, jestli je mu třicet nebo pětatřicet. S těmito odhady jsem již v rámci zachování svého psychického zdraví přestala.

Ve škole jsme v kalhotech skoro všechny. Jsem ráda.
Do slovníku jsem dostala fešnou značku, jako že je v pořádku. Učitelka se tváří jako andělíček, ještě nikdy nebyla takhle milá. Asi proto, že nám zamlčela to datum u formálních dopisů, že jo. Vysvětluje nám poslední věci a vtlouká do hlavy, že první možnost, která nás napadne, je v 90 % případů správná, pokud si opravdu nejsme vědomi, že ta první myšlenka byla absolutní blbost. Všichni děkujeme a odcházíme se připravit před naše třídy.

Jsem nervózní. Moje kmenovka je moje vlastní třída, kde jsem sídlila celý čtyři roky.
Učitelka čte pokyny. Všechny už je znám ze slohovky z češtiny. Buzeranta jsem s těžkým srdcem musela odložit, ačkoli v poučkách se píše, že nesmím mít chytré hodinky s připojením na internet. Ale vysvětlujte jim, že Buzerant je beztak úplně blbej a slovo internet je pro něj sprostý slovo. Vysvětlujte jim, že ze spálenejch kalorií, který jsou ještě ke všemu špatně, závěrečnou frázi k reklamaci prostě nevyčtete.

Začíná mě bolet slepák. Zase. Já věděla, že si ho mám v těch čtrnácti nechat vyndat. Teď kvůli němu neodmaturuju. Já to vím! Co by asi dělali, kdybych jim tady teď umřela? Zaplatil by mi Cermat pohřeb?

Je 12:27. Máme tři minuty, zadání před sebou, ale ještě ho nesmíme otevřít. Jakýsi vynervovaný spolužák nastavil arch se zadáním proti světlu, a vyčetl z něj, že budeme psát oznámení. Vyřkl to natolik hlasitě, že to slyšelo pár spolužaček. Ty začaly být hysterické, že to napsat neumí, a já s nimi. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že si teda do školy zajdu v září, když už konečně bylo 12:30 a já mohla arch otevřít. Odpověď na inzerát s prací a neformální mail kamarádovi. Jasně. Oznámení jak noha.

První spolužák má hotovo po dvaceti minutách. Já jsem v pořadí čtvrtá nejrychlejší. Do první části jsem se zamotala. Počítám s tím, že bodově to na jedničku nebude. S dvojkou jsem si vyhrála. Psala jsem mail fiktivímu kamarádovi Paulovi, který se nemohl zúčastnit Eviny narozeninové oslavy. Měla jsem mu mimo jiné napsat, co jsem Evě koupila a proč. Ani se neptejte. Ale viděla to na Aliexpressu a strašně se jí to líbilo... tak třeba se to hodnotitelovi bude taky líbit. A třeba mu "hockey goalie costume for Eva's dog" bude připadat pitomé. Modlím se, ať to není suchar. Když vycházím se školy, uvědomuji si to nebezpečí, ale už je pozdě. Nejsem spokojená ani s tím, jak jsem napsala část druhou, a to kvůli blbému limitu slov. Musela jsem vyškrtávat hodně "blbin", které angličtinu dělají angličtinou (hlavně přívlastky). Mrzí mě to.

V autobuse mi dojde, že jsem úplně blbá. Ucházela jsem se o práci na dětském táboře. Informace, kterou jsem měla chtít vědět, mohla být v podstatě jakákoli, od platu až po dopravu. Já se Mr Baxtona zeptala, jestli musím mít vlastní jídlo.
Snad se hodnotitel alespoň podívá na to, jak moc jsem škrtala ve dvojce, že jako tu angličtinu umím, a fakticky nevím, co mě to u té jedničky posedlo. Gramaticky i formálně to bude dobře, ale bojím se, že se mu nebude líbit moje debilita.

Autobus drncá a slepák si ze mě začíná dělat dobrej den.

Doma si lehám do postele a chladím. Přepadá mě opravdový strach, že budu muset do Krankenhausu (am Rande der Stadt). Hvězdy září v září, a ty postižené zánětem slepého střeva září dvojnásob.

Neučím se na didkatický test z češtiny. Nechávám tomu volný průběh. Ráno se kouknu jenom na kontaminace a rýmy. Alespoň si to slibuji. Uklidňuje mě vědomí, že didaktický test o hrozně moc dlouhých textech, ač obsahově jednodušší, jsem za 45 minut zvládla na jedničku, jako jediná. Vůbec nevím, z jakého roku ten test je. Na internetu jsem ho nedohledala. Vím jen, že tam byl nějaký graf s rozvody a sňatky od roku snad 1950 do 2010.

Ve sprše zjišťuji, že mám slepáky patrně dva. Jeden na straně pravé a druhý na straně levé.

Chladím.

V rámci psychohygieny píšu na blog.

Přišla jsem na to. Slepák asi nebude slepák, ale ovulace. Vaječník má mecheche. Jsem šťastná.

Nebojím se.