Z deníčku (budoucí) maturantky II.

3. května 2018

5:25, vstávám. Je mi mírně nevolno, ale přisuzuji to svému troll vaječníku, který si rád hraje na slepé střevo. Nepřipouštím si, že by to snad mohla být intuice. Ve skrytu duše trochu tuším, že čistě fyzická nevolnost vypadá úplně jinak, než nevolnost psychická. Ale nezaobírám se tím, zatím mi všechny didakťáky dopadly nejhůř za 2, tak proč bych teď měla šílet, že jo?

Autobus je narvaný. Proč je narvaný? To přeci nebývá, ne takhle. Brzy však přichází aha moment a já si uvědomuji, že je čtvrtek, a to jsou slevy v Kauflandu. Přesně dle očekávání polovina osazenstva autobus u kostela opouští a čekají na přestup, který je doveze jejich modle.

I dneska jsem namalovaná, ale tuším, že tělo (čti: troll vaječník) má už vábení samců plný zuby, protože z toho stejně nikdy nic nekápne. Takže z toho ani nemám radost. Dokonce i ty kalhoty jsem si ráno oblíkla bez většího sebezapření. A navíc je zima. Ten mrak, na který jsem včera čekala, přišel dneska.

V přilehlém obchodním centru si sedám na lavičku. Je 7:25. Potkávám spolužačku a míříme spolu do školy. Tam už nějací naši spolužáci sedí na podlaze před třídou a trpí. Nahlas. Jakmile mezi ně přijdu, spustí na mě deset lidí najedou, abych jim něco vysvětlila. Chci umřít, protože většinou netuším, o čem to mluví. Tolik k mým dobrým známkám z didaktických testů.

7:50. Posedáváme si ve třídě, sedám si na svoje místo. Z patnácti je nás čtrnáct. Jeden chybí. Volá spolužákovi, že přijde v 8:20. Komisař si přebírá telefon a vyřizuje, že jak se nedostaví do 7:15, přichází o termín a má se dostavit v září. Jsme z toho všichni nervózní.

Uvědomuji si, že má náš češtinář dneska svátek. Hluboko v kostech cítím, že to bude dobrý didakťák. A nebo si to jen namlouvám. Moje dysplazií postižená kyčel mi totiž ironicky říká, že profesorův svátek nezajistí hladký průběh, ale spíše bídu a zmar. Nevěřím kyčli.

8:00, začíná administrativa. Pořád je nás čtrnáct. Dostáváme záznamové archy i archy se zadáním, nesmíme je otevřít. Čteme si pokyny, které už známe skoro nazpaměť.

8:15. Pořád je nás čtrnáct. Se spolužáky po sobě házíme soucitné pohledy. Ne všichni jsme během těch čtyř let byli kamarádi, ale maturitní soudržnost je věc jiná. Shodujeme se ale na tom, že opožděný spolužák si za to může sám. Podcenil dopravu, i když věděl, že bydlí za Prahou.

Otevírám sešit se zadáním. Zběžně listuji a umlčuji svoji ukecanou kyčel. Takovýho textu! To nestihnu.

Hynaisova opona? Co to je? Ale jo, zní to jako nějaká bizarnost, co by mohla být v Národním divadle.

Zaraduji se, když hned poznávám, že báseň je dekadentní. Aspoň jeden bod! Ovšem porozumět té básni, to je fakt umění. Čumím na to jako hokejista na míč. Jasně, ta tučná část říká, že chce umřít. To je jasný, to dobře poznávám. Na takový věci já mám čuch.

Krev zkažená to syčí v žíly vlitá, jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.

.. wat? To jsem fakt tak vymletá? Nevím, nevím nic. Jen tuším, že autor popisuje to, co se právě teď děje mně. To je tak hnusný, dát to do didakťáku, to je tak hnusný! Proč si to představuju? Ne, fuj. Ne. Přemejšlej radši nad tím, k čemu odkazuje to jež. Bože na nebi, kdo s tímhle nápadem přišel?

Ok. Půl hodiny v tahu a já jsem těsně před polovinou. To bude blbý. To bude hodně blbý. A těch textů přede mnou! Začínám vnitřně panikařit. Docela bych i brečela, ale vím, že bych tím ztratila čas.

Jsem vážně tak vymletá, nebo je tohle u maturity normální?

Co to je? To je text o Rumcajsovi? No to mě klepni. A proč je to psaný stylem, jako kdyby byl Rumcajs nějakej náš duchaplnej spasitel, co bojuje proti mocnostem a neuznává autority? Dozvídám se taky, že Rumcajs a Cipísek mezi sebou měli jakousi alianci a zachraňovali spolu vodstvo. Sláva jim, ale musím se smát. Když už si myslím, že víc absurdní to být nemůže, autor ukázky v poznámce Rumcajse přirovnává k Babičce od Němcové. Mám dost.

#Navzdory. Víceslabičná předložka. Je to navzdory! Já to vím, vím, vím!

Bizarní. Jak Hynaisova opona v Národním divadle. Jo, bizarní určitě znamená divný. Já snad věděla!

Pořád se nemůžu dostat přes tu alianci našich aktivistů Rumcajse a Cipíska. Tohle bude virál. Čtvrtek rotuje v hrobě. Cítím, jak se mi pod nohama propadá kdysi pevná zem.

9:14, máme poslední minutu. Očima prolítávám to, co jsem nestihla vyplnit během uplynulé hodiny. Zaškrtávám první možnost, která mě bouchne do očí. Brzy je čtvrt a my odevzdáváme. Otáčím se na spolužáky, výrazy všech jsou zmučené. Několik z nich pronáší, že se to nedalo stihnout. Dalo, ale rozumím jim. Sama jsem na konci těžce improvizovala. Uznávám, že textů bylo na 60 minut fakt hodně.

Epizeuxis. Nemohla jsem dostat epizeuxis?! Figury jsem se zrovna teda učila. Zbytečně.

Doma si lehám do postele. Mám deprese. Přemýšlím, jak se co nejrychleji a co nejlépe vdát. Snad příští měsíc, až začne vaječník zase řádit. To by byla reálná šance něco klofnout. Třeba i toho chudáka jednadvacetiletýho po sousedovi dva metry vysokýho příležitostnýho modela co má rád děti a nemá štěstí na ženský, kdyby bylo nejhůř.

Kam se hrabou moje Citáty hokejistů. Rumcajs is the new Ester Ledecká.